Bloggers RE

BALI: ZVYKY, TRADICE A TAJEMNÉ RITUÁLY


Do Indonésie jsem přijela i za účelem sebevzdělání. Cestování obecně je o vzdělávání se, sebepoznávání. Zvyky a tradice Balijců se diametrálně liší od těch našich a u jedné konkrétní tradice mi dokonce vstávaly chlupy na kůži. U které, to určitě pochopíte sami.

Od narození si osvojujeme zvyky a tradice svých předků, každý je má jiné a tím, že jsou nám předkládány od narození, jsou nám naprosto přirozené a bereme je za své. To, co pro nás může být normální, pro jiné může být třeba směšné, divné a někdy až morbidní. Sama jsem se snažila místní komunitě vysvětlit tradici Velikonoc a Vánoc a můžete mi věřit, že ani jeden z nich nevěřil svým uším. Padaly otázky jako proč chytáme nějakého kapra, co to vůbec je za divnou rybu, proč bijeme holky o Velikonocích, a ještě klukům nadělujeme odměnu, proč se postíme, proč na Vánoce sledujeme televizi a podobně. Měla jsem velký problém naše tradice a zvyky vysvětlit a odpovědět na všechny otázky. Dokonce jsem zjistila, že já sama na všechny otázky neumím odpovědět tak, aby to dávalo smysl…

V Indonésii se nikam nespěchá, věci se řeší s úsměvem a čas pro ně nic neznamená. Ostrov Bali je o nalezení rovnováhy a harmonie, míru a balijský hinduismus je toho důkazem. Ctí stín i světlo, aby nalezli rovnováhu ve svém životě. Měla jsem tu čest si popovídat se spoustou Balijců a musím víc než souhlasit, že tito lidé vás mnohé naučí, díky svému přesvědčení a díky tomu, jak žijí. Pojďte se mnou prozkoumat tradice a zvyky, které se v této zemi ctí a dodržují.

Zouvání se, chůze bez bot

Tradičním zvykem je chůze bez bot, jelikož jsem se zdržovala převážně na severu. Opravdu musím potvrdit, že tato tradice se dodržuje a já sama jsem se stala součástí. Pohyb bez bot není tak praktický, ale cítíte naprostou svobodu. Takovou tradiční obuví se staly žabky nebo pantofle. Pokud Balijci nechodí úplně bosí, preferují právě tuto obuv. Jsou schopni v ní jít všude – k vodopádům, do obchodu, na sopku… Dodnes se obuv vždy odkládá před vstupem do domů, obchodů, společenských místností. Ze začátku byl tohle pro mě docela nezvyk, častokrát mě na boty musel někdo upozornit, časem se to stalo naprosto přirozenou součástí a musím říct, že to bylo velmi příjemné. Ten šok, jakmile jsem si nasadila boty na letišti, pořádné boty. Měla jsem pocit, že jsem v pasti. Mé noze se to po měsíci svobody vůbec nelíbilo…

Sezení na zemi

Dalším zvykem je sezení v tureckém sedu na zemi. U jídla, u společenských her, při povídání, při zpívání… nejlépe pořád. Sezení na ratanové podložce nebo přímo na zemi je velmi oblíbené, můžete si sednout doslova kdekoliv a kdykoliv. V našem ubytování byly židle u počítačů, v jídelně i v takové malé místnosti, kde jsme se scházeli. Vtipné je, že na židlích jsme z devadesáti procent seděli jen my, dobrovolníci, místní seděli vždycky na zemi. Holt je to pro ně přirozené.

Jídlo

Jídlo, jídlo a zase jídlo… Balijci ho milují, kdo taky ne? Je součástí každé oslavy, modliteb, společenských akcí. Etiketa je odlišná od té naší, Evropské. Tím, že jsou Balijci, a celkově i Indonésané, zvyklí sedět na zemi, je mnoho restaurací, kde je na zemi koberec nebo nějaký malý polštář, na kterém při jídle sedíte.

Jedení rukama je další velkou odlišností. Pokud si koupíte jídlo na trhu nebo v nějaké malé restauraci, dostanete ho zabalené v banánovém listu a jíte ho rukama. Většinou je to rýže, smažené kuře a nějaká menší porce zeleniny. Při obřadech jsem se setkala s opečeným prasetem vcelku. Uprostřed chrámu položí prase na nějaký igelit a celá komunita na něm hoduje po skončení modliteb. K tomu je podávaná rýže, samozřejmě. 

Velmi mě vždycky bavilo, když jsme měli pauzu od učení a místní si vytáhli svoje svačiny z těch banánových listů a jedli v kruhu na zemi.

Náboženství

Konkrétně na Bali, kde jsem byla měsíc, vyznávají převážně hinduismus a nějakou menší část tvoří i Islám – muslimové. To je dáno tím, že lidé migrovali na Bali za prací a donesli s sebou i tohle náboženství. Typičtí Balijci nemají muslimy v láce, bojí se jich a rozhodně s nimi nijak nesympatizují. Hodně krát, když jsem si sama četla vzadu v takové zahradě, mě z mého čtení vyrušilo volání k modlitbě právě zmiňovaných muslimů. Musím říct, že mě to ze začátku opravdu vylekalo, protože jsem se s tím ještě nikdy nesetkala, ale je na tom i něco fascinujícího, opravdu. Hudba, která se vám dostane pod kůži a jako by brněla, je to zvláštní. 

Balijský hinduismus se liší od indického, ale uctívá taktéž trojicí Brahna, Višnu a Šiva. Uctívají také bohyni smrti Durgu, bohyni moudrosti i bohyni Slunce. Věří, že ostrov obývají nadpřirozené bytosti a každý den jim přinášejí na oltáře nebo zem obětinu. Ta se skládá z malých misek vyrobených z palmových listů s květinami a vonnými tyčinkami. Sama jsem měla možnost si vyrobit svou vlastní obětní misku a pomodlila jsem se u chrámu. Modlitba u Balijců probíhá většinou ráno a večer a zakončuje se položením rýže na čelo. Chrámy jsou magická místa a ta duchovní atmosféra vás naprosto pohltí. I člověk, který nevěří v božstvo, začne věřit v něco, co to už musíte objevit sami, třeba něco mezi nebem a zemí.

Na Bali je tolik chrámů, že z toho samotní bohové musí být vedle. Každá rodina má svůj vlastní chrám. Když mi tohle pověděl řidič auta, moc jsem mu nevěřila, protože jsem si automaticky představila chrám jako takový. Pravda je taková, že každý rodina opravdu má svůj vlastní chrám, ale je to malinká modlitebna, která nezabere moc místa, takový malý soukromý chrám. Pak jsou tady rodinné chrámy, obecní chrámy, a v neposlední řadě královské chrámy.

Rituály, svátky

Svátky a rituály jsou nedílnou součástí kultury. Zasáhly mě dva, o kterých vám povím podrobněji.

Největší svátkem je Nyepi, neboli den klidu a ticha. Zároveň je to hinduistický Nový rok. Místní věří, že tento den se nad ostrovem objevují duchové, a pokud nikoho neuvidí, tak odletí někam pryč. Během svátku je tedy naprostý zákaz vycházení a všichni, včetně turistů, musí zůstat doma. Jakmile se setmí, nesmí se svítit! Dokonce je uzavřeno i mezinárodní letiště. Samozřejmě nefunguje ani internet a nejlepší, co můžete v tento den udělat, je meditovat nebo se dobře, dobře vyspat, protože je zakázáno také jíst. V předvečer probíhají velké oslavy, v průvodu je nesená socha, která reprezentuje právě démona a duchy. Na konci je démon spálen a vhozen do moře.

Rituál smrti

Tabu západní civilizace, pro hindy naprosto přirozená součást života. Zesnulé tu na jejich poslední cestě doprovázejí s úctou a bez smutku. Zesnulí končí v plamenech a hinduisté věří, že plameny přenesou nebožtíka na lepší místo. Setkala jsem se hned s několika příběhy. Povím vám o dvou, které mě naprosto zasáhly a musela jsem nad nimi dlouho, dlouho přemýšlet.

Jeden z příběhů je, že po smrti člena rodiny tělo dočasně pohřbí a pohřební obřad se začne připravovat až později… o dost později. Kremace je výpravná a velmi nákladná. Obřad trvá i několik dní. Kremace za pomoci plynových hořáků je pod otevřeným nebem a trvá dlouho. Při celém procesu neukápne ani slza, smrt je přece přirozená a není důvod ji oplakávat. Všichni členové stojí u zesnulého a čekají, až plameny dohoří, v klidu si povídají a jsou schopni u toho i něco jíst.

Tou druhou, dosti odlišnou variantou je sice také kremace, ale s jiným postupem. Na Bali jsem se setkala s muži, kteří mi vyprávěli svůj příběh, kdy se tváří v tvář setkali se smrtí rodinného příslušníka a nejbližšího přítele. Bylo mi řečeno, že po smrti matky jednoho z Balijců bylo tělo odvezeno na speciální místo, kde se položilo do chrámu a nabalzamovalo. Nejbližší příbuzný se musí o tělo starat, dokud na řadu nepřijde samotná kremace. Popisoval to dosti podrobně, ale já vás detailů ušetřím. V podstatě musel tělo stále ochlazovat a hlídat. To, že pohřeb a kremace je finančně náročná, už víte, to ale znamená, že se o tělo můžou starat dosti dlouho. Teď si představte tu situaci, kdy se musíte postarat o nejbližšího člověka po smrti, každý den se na něho dívat a střežit ho. Pro Evropana je tohle naprosto neskutečná představa, mě samotnou to šokovalo a vzpamatovávala jsem se z toho několik dní.

Abych článek o tradicích a zvycích zakončila něčím pozitivním, mám pro vás poslední zajímavost. Rovnováha mezi dobrem a zlem ve znamení Jin a Jang. Balijci věří, že bychom měli stát někde uprostřed dobra a zla. Měli bychom přijímat všechno s otevřenou náručí, cokoliv, co přijde, z dobré, či špatné strany. Jejich svět mi v mnoha směrech otevřel oči.


Diana Hasalová

Jsem Diana, 25 letá cestovatelka, která se v roce 2017 vydala žít na Island. Píšu na blog Češi na cestách, mám ráda kreativní a otevřené lidi, přírodu a focení.

Přidat komentář

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

X