Bloggers RE

BELIZE – LEVNÍ HUMŘI, GOLFOVÉ VOZÍKY A SPÁLENÝ ZADEK


Autor: Dominika, jelenvlese.wordpress.com

Karibský ráj jako vystřižený z katalogu – koktejly, kokosové ořechy, mořské plody a všude černoši s dredy pohupující se za zvuků reggae.

Humři, angličtina a golfové vozíky

V Belize jsme strávili hříšně málo času. Přesněji pouhé dvě noci. Ale stálo to za to. Nakonec to byl totiž jediný karibský zážitek, který jsme za celé tři měsíce měli.

Belize je nejmladší stát Střední Ameriky a jakožto bývalá britská kolonie je z nich také jediným anglicky mluvícím. Ne pouze díky jazyku, ale také díky kultuře a vzhledu obyvatel je takovým sirotkem na tomto území. Ačkoliv je angličtina oficiálním jazykem Belize a všude se s ní domluvíte, většina obyvatel mezi sebou hovoří kreolštinou (jazyk na bázi angličtiny) nebo garifunštinou.

V době britské nadvlády se Belize označovala jako Britský Honduras. Svůj nynější název, a tedy i samostatnost, získala 21. září 1981. Kromě jazyka si ale (anglo)amerického vlivu můžete všimnout i jinde – například u měny. Belizský dolar (BD) je v kurzu 2:1 k americkému dolaru, kterým ale zaplatíte všude (vrátí Vám ovšem v místní měně). Belize má mnohem blíže k USA než její sousedé a mnoho obyvatel se samo identifikuje více s Karibikem než se státy Střední Ameriky. Také tu mají mnohem vyšší ceny😊

Kreolové, potomci britských pirátů a afrických otroků, tvoří nejpočetnější skupinu. Přesto ale 1/3 obyvatel jsou mestizos (smíšený evropský a středoamerický původ), 10% pak tvoří Mayové. Na jihu Belize žijí Garífunci (potomci Afričanů a Středoameričanů), kteří vypadají jako Afričané, ale jejich kultura se víc podobá té Středoamerické.

Jak jsme se dostali na Caey Caulker aneb den první

16.11. jsme vstávali v 5 ráno a v 6 jsme vyjížděli autobusem z guatemalského Flores směr Belize City, hlavního města Belize. Na hranicích jsme se zdrželi přibližně hodinu čekáním na razítko při vstupu do země. Víza zde, jako všude jinde na této cestě, platí po dobu 90 dní a nemusíte si je předem zařizovat. Celníci nebyli tak milí jako v Guatemale, ale zato uměli anglicky.

Do Belize City jsme přijeli v 10:40, autobus zastavuje hned v přístavu u člunů na ostrovy. O 10min jsme ale převoz na ostrov Caey Caulker zmeškali a další jel až v 13:30, klasika. Měli jsme tedy dost času na to si v klidu koupit jízdenky (19BD/os) a projít okolí.

Všichni nás varovali, že Belize City je nebezpečné město plné kriminálníků a neměli bychom se v něm zdržovat déle, než je potřeba, především ne přes noc. Nechali jsme tedy batohy v úschovně a chtěli jsme najít nějaký supermarket. To se nám bohužel nepodařilo, zato jsme viděli plno žebrajících místních a stihli jsme se dost spálit.

Kolem přístavu se dá procházet, všude je vidět a necítili jsme se nijak ohrožení. Také jsme zaslechli první tóny reggae. Ve městě to není pro turisty příliš přizpůsobené, ale kolem přístavu je mnoho restaurací, venkovních zahrádek a naháněčů turistů.

Člun jel na Caey Caulker asi 45min a po cestě míjel několik dalších ostrovů. Moře bylo neuvěřitelně modré. Docela změna oproti honduraské Utile. Člun zaparkoval na molu, kde byl hned informační stánek a milá paní nám poradila, jak se dostaneme do našeho hotelu Blue Wave Guesthouse. Bylo to asi 8min pěšky, podle toho jsem ho také zvolila (ačkoliv ono to nemohlo být o moc dál vzhledem k velikosti ostrova).

Do té doby, než jsme dorazili do hotelu, jsme viděli pouze černochy anebo turisty. Ovšem náš pan recepční vypadal spíše jako Guatemalec a uměl špatně anglicky. Dala jsem se s ním do řeči a sdělil mi, že je Belizan, ale jakožto mestiz je jeho mateřským jazykem španělština a prý umí lépe kreolsky než anglicky. Co si ti Belizané nevymyslí. Je jich tam 5,5 (s 367 000 obyvateli je to nejméně lidnatá země Střední Ameriky) a kdo se v tom má vyznat.

Hotel byl velice pěkný a čistý, a především s klimatizací. To se na ty spáleniny druhý den hodilo. Byl to komplex asi třech dvoupatrových domků a společného sociálního zařízení. Uprostřed byla venkovní kuchyň a pár hamak. Všichni hosté si tam spokojeně žili, vařili a pili pivo. Každopádně počítejte s tím, že jak za ubytování, tak za jídlo a pití v restauraci dáte alespoň dvojnásobek než v Guatemale. Supermarket na ostrově nenajdete, jenom takový malý obchůdek, ve kterém byly ceny také dost vysoké.

Já se k ostatním hostům přidala a vyndala naše Kuře na paprice, zatímco Jirka šel nakoupit pár věcí a obhlédnout terén. Vrátil se za pár minut společně s naším kamarádem z Guatemaly a Hondurasu – Němcem Andim. Neuvěřitelné, my se ho snad nezbavíme! Andi spal ve stejném hotelu jako my. Dal nám pár tipů na společnosti, se kterými můžeme jít šnorchlovat a řekl, že to určitě nesmíme vynechat, i kdyby to mělo být to jediné, co zde uděláme. Prý tady toho stejně víc není. Domluvili jsme se, že spolu zajdeme na večeři.

Co tento karibský ráj nabízí?

Ostrov můžete obejít za necelé dvě hodiny, má totiž rozměry 8,2km x 0,2-2km. Caye Caulker jsou ale ve skutečnosti ostrovy dva. Býval to jeden, ale hurikán Hattie ho rozpůlil. Na druhé straně, která je asi 4x větší, nejsou žádné hotely, bydlí tam pár místních, a konec pokrývá přírodní rezervace, takže tam žádné objekty nestojí a dostanete se tam pouze tak, že na ten druhý ostrov přeplavete a nebo přemluvíte nějakého místního rybáře, ať Vás tam sveze. Na obrázku vidíte, jak byl ostrov rozdělen:

Pokud nemáte cestu do Karibiku, ale Belize je pro Vás snadno dostupná, můžete si karibských vibes na Caye Caulkeru užívat plnými doušky. Při příjezdu na ostrov si hned všimnete jednoho – nenajdete tu jediné auto, všichni zde totiž jezdí na golfových vozících. Večer tu na nich jezdí přiopilí turisté i místní a občas se s některým převrátí.

Ostrovy nabízejí především jednu velkou atrakci – bariérový útes, který je nejdelším na severní polokouli. Je to potápěčský ráj. Široká nabídka šnorchlovacích i potápěčských výletů s bombou Vás zde může zabavit i na týden. Největším lákadlem je ovšem Blue Hole plná žraloků a dalších mořských tvorů. Cena je vysoká a dobře si promyslete, zda Vám to za to stojí. Je totiž možné, že toho příliš neuvidíte a že tam budete s desítkami dalších potápěčů a zvířata tak před Vámi budou utíkat. Náš instruktor v Hondurasu nás od návštěvy odradil s tím, že dobré věci jsou k vidění až ve větší hloubce (30m+) a že je to pro opravdu zkušené potápěče, jelikož se zde mísí slaná a sladká voda a podmínky jsou tak poměrně náročné. Šnorchlovat sem ale můžete jít i jako naprostý začátečník, jen si v obou případech připravte vysokou částku. Průměrně totiž stojí celodenní šnorchlovací výlet do Blue Hole kolem 200USD a potápění o 100USD více. Recenze najdete různé. My jsme tento zážitek tentokrát vynechali, ale pokud se do Belize ještě někdy podíváme, už se Blue Hole vyhýbat nebudeme. Tou dobou jsme ještě neměli drona, se kterým by to byla paráda.

Rybaření zde prý patří mezi nejlepší na světě. Já to nedokáži posoudit, sama jsem nezkoušela a nejsem žádný rybář. Dále se zde rozmáhá kitesurfing.

Lidé, kterých na ostrově žije 1300, jsou velice přátelští a rádi si s Vámi popovídají. Když nechcete, stačí se usmát, pozdravit a jít dál. Heslo na ostrově je „Go slow“, proto nikam nechvátejte. Nepomůže Vám to. Na jídlo v restauraci se čeká kolem hodiny a když Vám prodavač dává v obchůdku věci do tašky, neurychlí to ani fronta dvaceti čekajících zákazníků za Vámi. Prostě proč by se měl stresovat? Oni ví, že jsou ti jediní, kde si můžete nakoupit. A když odejdete dnes, přijdete zítra.

Pozorování západu slunce se nevyhýbejte, i když nejste romantici. Sledovali jsme ho oba dva večery a pořád jsme ho neměli dost.

Vyzkoušejte fried jack (osmažený wrap s nejrůznější náplní), ceviche a humry či jiné mořské plody. Humra můžete v sezoně koupit již od 200Kč! Jsou tím vyhlášení. A ovoce zde samozřejmě chutná lépe než u nás, ale to koneckonců všude, kde jsme byli. Dále se nevyhnete rumovému punči, tak se nebraňte, je to zbytečné a hlava Vás bude bolet jen trošku, když to nebudete míchat.

A co jsme stihli my

Po příjezdu a obědě jsme se šli vykoupat do moře – z mola, které patřilo našemu guesthousu a bylo vzdálené asi 100m. Pak jsme se prošli po ostrově a objednali si na zítra šnorchlování u společnosti E.Z – Boyzz. Jedná se o celodenní aktivitu (od 9 od rána do 5 odpoledne) a je za 70USD/os. No, za to jsme se na Utile potápěli… Mnoho služeb na ostrově nenabízí možnost platby kartou a pokud ano, tak za vysoký poplatek, u E.Z. – Boyzz to bylo tuším 20%. Vyplatilo se nám tedy vybrat peníze z bankomatu, ty jsou na ostrově dva.

Když jsme vyřídili vše potřebné, šli jsme sledovat ten pověstný západ slunce a pak se vydali s naším kamarádem Andim na večeři. Vybrali jsme malý stánek se starší místní paní, která nabízela pouze čtyři jídla: kuře na dva způsoby a krevety na dva způsoby a k tomu neomezené množství rumového punče. Toť vše. Za 25BD/os. A sedělo se na pláži na dřevěných lavicích, jako na zahrádkách v Riegráčích. Jídlo bylo skvělé, ale nevím, jestli to nebylo tím punčem. Čekali jsme na něj totiž přes hodinu, takže jsme nabídky neomezeného pití opravdu využili. Kolem půl jedenácté paní svůj stánek zavřela, jelikož začal poprchávat a během pár minut se přehnala dost silná bouře. Ráno byste to ale vůbec nepoznali…

Náš jediný celý den na ostrově byl 17.11. a vlastně jsem ho tak docela na ostrově nestrávili. Byli jsme 10 hodin na lodi se společností E. Z. – Boyzz. V 9 ráno jsme se sešli v jejich stánku na pláži (bylo nás celkem 10), vyzkoušeli si všechno vybavení na šnorchlování a seznámili se s posádkou, což trvalo asi hodinu. Přeci jenom „Go slow“. Kapitán Henry se po celou dobu plavby smál od ucha k uchu a v koutku pusy měl non-stop zapálenou cigaretu. Bylo mu něco mezi 50-75. U Afroameričanů se mi to tak špatně odhaduje, pořád vypadají mladě. Jeho pomocník Richie se rozjel až v půlce plavby. Od té doby nezavřel ústa a obšťastňoval nás veselými historkami, rastafariánskými moudry a popisoval, jak se žije v Belize. Jirka ani jednomu z námořníků příliš na chuť nepřišel. Kapitán si z něj jednou udělal srandu, což nesl těžce a také nedostal k hamburgeru hranolky. Nakonec to kapitán dorazil tím, že mu ve vodě řekl, ať se nepotápí tak hluboko, protože není tak dobrý plavec. Au….

Na lodi jsme udělali několik zastávek na šnorchlování. První byla asi po 40min plavby. Bylo to místo, kde jsme mohli spatřit kapustňáky. Kapitán je v dáli zpozoroval a vydal se jejich směrem, pak nás vypustil do vody. Po půl hodině plavání a nic nevidění jsme se v duchu s kapustňáky loučili, až jsme najednou jednoho spatřili. Byl blízko nás a jedl na dně řasy. Proto se jim také říká sea cow (mořská kráva), jinak všude prodávají trička s jejich podobiznou pod jménem manatee. Jakmile si nás kapustňák všiml, narovnal se a už vůbec nevypadal tak, jak jsem ho znala z fotek, dvakrát jen zlehka pohnul svým obrovským tělem a zmizel v dáli. Ačkoliv jsme se snažili za nim plavat, bylo to bez šance. Přibližně polovina posádky ho zvládla zpozorovat a Jirka dokonce i vyfotit.

Podruhé nám kapitán zastavil na korálech, kde jsme si asi hodinu šnorchlovali podle libosti. Za zmínku stojí, že jsme viděli žraloka, rejnoka s želvu. Jinak ale korále nebyly ničím zvláštní a o hodně méně barevné, než jsme byli zvyklí z Asie. Voda byla velice mělká, potápění s bombou by tedy nemělo cenu, teplota byla dobrá. Když jsme uschli, tak se nám sice nechtělo znovu skákat z lodi, ale během minuty jsme si zvykli.

Na lodi jsme v asi dvouhodinových intervalech dostali vždy něco k jídlu – dopoledne nejdříve ovoce. Voda nám byla k dispozici neustále a občas nám Richie naservíroval i džus. Následoval oběd, který jsme si zvolili den předtím, když jsme výlet rezervovali. Na výběr bylo asi z pěti jídel. Jak jsem řekla, Jirka nedostal k hamburgeru hranolky, protože si je neobjednal. Ale nikdo se ho na to přitom nezeptal. Tak byl naštvaný a hladový. A Henry a Richie ho ještě popichovali, jestli je v Evropě normální, že dostaneš hranolky, když si je neobjednáš. On jim vysvětloval, že mu ani nikdo neřekl, že je možnost si je navíc objednat. Kluci se vzájemně moc nepochopili. Takže závěrem: pokud chcete hranolky, říkejte si o ně 😀

Než budu pokračovat v popisování toho, co jsme viděli a kde jsme dále plavali, tak mám jedno upozornění. Většině z Vás by to asi došlo nebo Vám to řekli rodiče. Mně to nedošlo a ani mě na to nikdo neupozornil. Maminka podcenila dávání rad do života. Bylo přibližně 40 stupňů a slunce pálilo celý den. No ale jelikož jsem se mazala opalovacím krémem, když jsem na sobě měla šortky, vynechala jsem zadek. Řekla jsem si totiž, že na něm přeci budu celý den na lodi sedět, není to tedy potřeba, nemohu si ho spálit. No jo, ale to mi nedošlo, že při šnorchlování na rozdíl od potápění ležíte na hladině a pokud si něco spálíte, tak je to právě pozadí…. Není třeba nic dalšího dodávat, je to pouze varování. Tři dny jsem si pak nemohla sednout a musela jsem spát na břiše. Takže ještě štěstí, že jsme měli tu klimatizaci!

Třetí zastávka bylo koupání se se žraloky. Když jsme se blížili na meeting point, kapitán z lodi vyhazoval kousky mrtvých ryb, pak loď zastavila a kolem nás se vynořilo asi 30 žraloků. Ne žralůčků, ale 3m a větších. Do toho menší masožravé ryby. No a dostali jsme pokyn, ať slezeme po schůdkách na druhé straně lodi a jdeme k nim plavat. Oni ale byli všude. Pod lodí, vedle lodi, za lodí. Nešlo se jim vyhnout. Po asi 10min koukání jsem našla odvahu a pomalinku jsem tam slezla za asi čtyřmi dalšími odvážlivci a za těmi obry. K tomu bylo na dně asi 15 rejnoků různých velikostí. Srdce jsem měla až v krku. Zaprvé jsou všude kolem Vás, takže to není tak, že sledujete jednoho nebo dva nebo tři, ale jsou všude. Situaci nemáte vůbec pod kontrolou. Jsou pod Vámi i nad Vámi. No ale do toho tam máte dva spolu-potápěče, kteří se pravděpodobně cítí jako vy, ale chovají se ve vodě způsobem, který ukazuje, že plavou v otevřeném moři poprvé. Šijí sebou do všech stran, kopají ploutvemi o sto šest a od pokynu „buďte v klidu“ jsou asi tak daleko jako já od Nobelovky za Fyziku. Nevíte tedy, zda se máte bát víc jich nebo těch žraloků. Jedni jsou nepředvídatelnější než ti druzí. Musím říci, že mi to bylo extrémně nepříjemné a po ani ne deseti minutách jsem se vrátila zpátky na palubu. Žraloci byli vidět i z lodi a alespoň mě nikdo nekopal ploutvemi do obličeje. Jirka tam zůstal až do doby, kdy všichni ostatní odešli a kapitán přestal krmit. Většina žraloků se přesunula k dalším krmícím lodím a jen pár se jich stále motalo kolem. Byl to prý mnohem příjemnější zážitek.

Na poslední zastávku jsme dostali pásky na ruku. Byli jsme totiž v Marine Reserve Park, kde se musí platit poplatek, a potápěli jsme se ke korálům. Tentokrát s námi šel i kapitán, jelikož jsme tam nemohli být sami. Bylo to pěkné, ale nic, co bychom už neviděli. Proplaval kolem nás rejnok a my jsme s Jirkou viděli žraloka. Henry nám ukázal plno mušlí a korálů, ale jak říkám, žádné novinky.

Po návratu na palubu nám udělal místní specialitu – ceviche. Je to mix najemno nakrájených rajčat, cibule, koriandru a polité šťávou z citronu. K tomu se přidá natrhaný humr nebo jiné mořské plody a podává se to spolu s nachos. Richie nám umíchal hektolitry silného rumového punče (tedy rum s místním levným džusem). Pili jsme, jedli a pluli zpět k ostrovu, ten jsme obkroužili a zastavili jsme na nádherný západ slunce. Do přístavu jsme přijeli kolem 7 večer.

V hotelu jsme si uvařili poslední Kuře na paprice (druhý den nás totiž v Mexiku čekalo doplnění zásob) a vydali se na poslední karibský drink a také poslední večer strávený s naším přítelem Andim. Dělali jsme si legraci, jestli se ještě nepotkáme v Mexiku… ale vzhledem k tomu, že on jel do Tulum a my do Cancúnu, tak se to nesplnilo. Jeho cesta tím končila a naše byla pořád skoro na začátku. Tak třeba nás ještě někdy cesty svedou dohromady. Byla by totiž škoda, kdyby ne😊

18.11. nám v 8:30 ráno jel trajekt do Belize City. Na cestu jsme si nakoupili fried jack. Skvělé, rozhodně vyzkoušejte! A odtud jsme pokračovali hezkým, prostorným, klimatizovaným autobusem do Cancúnu. Byl klimatizovaný až moc a když jsme zastavili, musela jsem si vzít mikinu, bundu a dlouhé kalhoty. Do Cancúnu je možné se z Caye Caulkeru dostat také lodí, která Vás doveze do Chetumal a odtud pokračujete autobusem. Tak jel Andi. Je to ovšem o něco dražší varianta.

Při výstupu z Belize platíte 20USD/os, tak s tím počítejte a mějte hotovost. O tom, jak je to s poplatky při vstupu do Mexika, se zmíním v jiném článku.

Pokud máte nějaké otázky ohledně Belize, určitě pište do komentářů. Poradím, pokud budu moci.

Co ještě v Belize stojí za návštěvu:

San Ignacio a ruiny Xunantunich

Dangriga – město s výraznou garifúnskou kulturou

Jiné Cayes podle nálady a financí


jelen_v_lese

Miluji cestování, psaní, plánování a organizování všeho a všech kolem sebe

Přidat komentář

Instagram @bloggersre

Náš Instagram

X