Po prvním týdnu stráveném na Maltě se mi potvrdily zkušenosti z předchozích let. Cestovat sama není úplně tak růžové, jak se to na Instagramu může zdát. Minulý rok v Anglii i letos jsem se vypravila na čtyři týdny do neznáma úplně sama. Jaké to je?

Hned první překážkou byl let. Nalétáno jsem měla až až a pražské letiště jsem znala skoro nazpaměť. I tak jsem bála, že nenajdu gate, ztratím se cestou na záchod a nakonec ani neodletím kvůli podezření na kdo ví co.

Kontrolami jsem nakonec prošla raz dva, na záchod jsem trefila a dokonce jsem našla i správný gate! Dále jsem se jen modlila, abych měla štěstí na fajn spolusedící v letadle a všechno ostatní mi v tu chvíli bylo šumák.

V letadle jsem dostala sedadlo 1A, které mělo hned tři výhody! Za a) jsem měla více místa na moje dlouhé nohy, za b) jsem na té trojsedačce seděla úplně sama a za c) jsem byla mezi prvními, kteří vystoupili z letadla bez zdlouhavého čekání ve frontě. Co víc si přát? Nejspíš už jen to, abyste našli vaše zavazadlo a transfer z letiště. V mém případě vše úspěšně!

Po děsivé jízdě autem (opravdu nechápu, kdo tu řidičům udělil řidičský průkaz) mě čekalo asi největší překvapení celého zájezdu. Moje host family. Jací budou moji noví rodiče? Kde budu bydlet? Jaké bude jídlo k večeři? A co koupelna?

Obě zkušenosti s rodinami mám skvělé. Pokaždé jsem zvolila jednolůžkový pokoj, který nebudu muset s nikým sdílet. Z mého pohledu je to určitě výhoda, protože jsem zvyklá na svoje soukromí a jsem ráda, když můžu být chvíli sama. Nevýhodou může být odloučení od případných spolubydlících – studentů, kteří mají pokoje společné. Minulý rok jsem se v rodině sešla se dvěma holkama z Itálie, které byly neustále spolu a mluvily jen italsky. Letos mám štěstí větší. Narazila jsem na Češku s Francouzskou, které jsou na pokoji spolu, ale volný čas venku trávíme všechny dohromady.

Nejtěžší jsou vždycky ty první dny, kdy netušíte, jak to v rodině chodí. Nevěděla jsem, jestli mám právo na místo pro jogurt v ledničce, v kolik hodin už můžu jít na snídani nebo třeba kde je koš. Všechny tyhle banality se ale brzy proměnily v samozřejmost a já se v novém “doma” začala cítit jako doma.

Další trable nastaly hned první dny strávené ve městech, které jsem znala jen podle fotek a recenzí. Neměla jsem páru o tom, kde je nejbližší obchod, kudy se dostanu do centra a kde bych měla strávit můj první víkend, když tu nikoho a nic neznám. Jakým směrem je vlastně ta škola, kam mám chodit každý den?

Pro tyhle případy vám můžu doporučit mapy.cz, které nabízí offline verzi (když si ji včas stáhnete) a vaši pusu. Protože líná huba je holý neštěstí. A tak to zkrátka je. Pokaždé se musím ptát spolubydlících, kolemjdoucích a všech náhodných lidí, které vyhodnotím jako konverzace schopné. Pak už jen vsázím na moje orientační schopnosti a doufám, že si zapamatuji cestu domů.

Díky cestování jsem se naučila vystačit si sama se sebou. Dříve jsem si nedovedla představit, že bych si šla sama sednout do kavárny nebo do restaurace na oběd. V zahraničí jsem přišla na to, že to občas jinak nejde. Sedět na zadku v zavřeném pokoji není má představa o dobře stráveném času na dovolené. Pokud zrovna nemám plány s kamarády, tak se seberu a prostě jdu. Sama. Do kavárny. No a?

Posledním, skoro nejdůležitějším, bodem jsou pro mě přátelé. Pokaždé musím vystoupit ze své komfortní zóny, strčit výmluvy a ego do šuplíku a jednoduše za někým přijít a seznámit se. Jsem introvert. Mezi cizími lidmi jsem velmi tichá a moc se neprojevuji.

Jazykové školy mě naučily sebrat odvahu, dát dohromady pár anglických vět a bavit se!


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here