CESTOVÁNÍ – SORRENTO A POSITANO


Jelikož se na konci května chystáme na řecký ostrov Santorini a já jsem poslední článek o cestování psala minulý rok v srpnu, vím, že mi spousta článků o Itálii ještě chybí. A aby se mi toho nenabalovalo moc, rozhodla jsem se, že zkouknu video, které jsme v Itálii natočili, přečtu dva přechozí články, které jsem napsala, prohlédnu fotky a napíši poslední článek o našem výletu do měst Sorrento a Positano. V Neapolském zálivu jsme byli na začátku června 2016, a jelikož už se blíží konec května, budu se snažit vzpomenout si na všechny detaily. Od té doby jsme totiž v Itálii byli ještě jednou, v Bari. Tam se mi líbilo ještě o kapku víc, a proto si myslím, že tyhle cestovatelské deníky baví nejen Vás, ale budou bavit i mě, za pár let. Navíc je vždycky příjemné si tu krásnou dovolenou připomenout. A já se začnu do Řecka těšit ještě víc, než doteď.

Abychom vyzkoušeli všechnu dopravu, rozhodli jsme se, že do Sorrenta pojedeme vlakem. Vlak stál pro jednoho 2,50 euro a jeli jsme klasickou hromadnou dopravou v Neapoli. Tedy společností Trenitalia. Pokud si říkate, že u nás máme vlaky v hrozném stavu, vydejte se do Neapole a jeďte právě jejich hromadnou dopravou. Turistické vlaky a autobusy mají hezké, ale místní obyvatelé jezdí z jiného nástupiště a v jiných vlacích. I tak to ale byl super zážitek, protože jsme viděli to, jak místní doopravdy jezdí do práce nebo do školy.

Nádraží v Sorrentu:

Sorrento jsme chtěli navštívit hlavně kvůli domečkům, které na googlu uvidíte hned, když název tohoto města zadáte do vyhledavače. Mysleli jsme si tak, že dorazíme do města, které bude překrásné nejen kvůli počasí (počasí bylo ten ideální na výlet), ale i kvůli fotogenickým a barevným domečkům, které jsou pro Neapolský záliv poznávacím znamením. Bohužel jsme se přesvědčili v tom, že Google ne vždy říká pravdu a zjistili jsme, že v Sorrentu žádné takové domečky nejsou a město je na celodenní výlet poměrně malé. Sorrento má okolo 17 tisíc obyvatel, a okraj města strmě spadá do moře.V Sorrentu jsou prý ideální podmínky pro letní osvěžení, již v antice tu měl letní rezidenci císař Augustus. Tehdy se město jmenovalo Surrento. Název města se odvozuje od Sirén, bájných bytostí. Podle pověstí žily Sirény na špici poloostrova, jež se dnes nazývá Punta Campanella. Útesy, k nimž Sirény lákaly svým zpěvem Odyssea, jsou dva ostrůvky, nedaleko Positana. Říká se jim “I Galli”.

Hlavní centrum. Všude bylo plno zralých citrónů a pomerančů. A chutnají úplně jinak, než ty u nás. Mňam.

Abychom se dostali k moři, museli jsme po dlouhých schodech. Vycházet to nahoru byla opravdu fuška.

Pohled z přístavu:

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Až budeme v Sorrentu někdy příště, ráda bych se podívala na Chiostro di S. Francesco, což je křížová chodba s lomenými oblouky, ze 14 století. Často se tu pořádijí i svatby a na fotkách to vypadá úžasně.

Když jsme pak ještě zjistili, že nejbližší pláž je od nás vzdělená několik kilometrů, vymysleli jsme náhradní program. Já už jsem v tu dobu měla hodně zkaženou náladu, takže všechno zařídil můj nejšikovnější Honzík. Do Sorrenta jsme se ale ještě vrátili večer, když jsme měli čas navíc.

Cesta autobusem se jinula podel strmých srázů.

Od moře jsme se vrátili zpět k vlakovému nádraží a autobusem (zastávka je hned pod vlakovým nádražím, určitě jí najdete, protože tam vždy stojí spousta lidí) vyrazili do Positana, o kterém jsme 100% věděli, že krásné domečky má. Vyrazili jsme autobusem Costiera Sita Sud, což je autobusová společnost, která jezdí napříč Neapolským zálivem několikrát za hodinu. Jednodenní jízdenka, kterou jsme mohli využívat kolikrát chceme (jedním slovem neomezená :D), nás vyšla na 8 euro pro jednoho. Autobusy jezdí i přes Pompeje i Vesuv, což jsme bohužel už nestihli. Stejně jako Ischii a Amalfi, kam bych se chtěla za život alespoň jednou podívat. Do autobusu se vždy narvalo co nejvíc lidí, takže jsme tam i nazpátek stáli, protože autobusy měli vždy poměrně dlouhé zpozdění a lidí, kteří na autobus čekali bylo vždy víc, než je samotná kapacita autobusu. A komu by se chtělo na zastávce čekat další půl hodinu? Nikomu.

U každého města je vždy zastávka, odkud autobusy jezdí, takže přesně víte, kde máte čekat a můžete tak během dne procestovat všechny zastávky (tedy pokud to stihnete). Autobusy jezdí od 6 do 22 hodin a i samotná cesta pro nás byla zážitkem. Nejenže autobus jezdí svižně a poměrně nebezpečně, také jezdí hodně blízko u srázu do moře. Řidiči se toho opravdu nebojí, protože kolikrát je na silnici jen malý prostor pro osobní auto (hlavně v zatáčkách), takže autobus předem troubí, ale nikdy neví, jestli mu tam nevjede auto. To bylo něco, alespoň pro mně. V Positano byl dokonce malý informační stánek (stůl), kde Vám případně poradili co a jak. Ať už jste měli otázku ohledně dopravy, nebo konkrétně Positana, snažili se vyjít vstříc, jak nejlépe mohli.

Když jsme autobusem dorazili do Positana, hned na první pohled jsme viděli překrásný pohled na moře a naše vysněné, pastelové domečky. Všude bylo spoustu restaurací a obchůdků s krásnými věcmi. Mě nejvíce zaujal obchod, který byl skoro na začátku, kde se prodávali ručně malované pohledy a záložky. V Itálii jsme na tyto malované obrázky naráželi poměrně často, takže jsem si koupila nejen pohled, ale i pár záložek. Jsou tak krásné, že jsem je ještě v žádné knížce neměla. Nechci si je zkrátka zničit.

První pohled na Positano po pár krocích ze zastávky. Nezapomenutelný zážitek.

Dříve bylo Positano rybářská vesnička, kam jezdilo pro inspiraci spoustu umělců. Dnešním hlavním zdrojem příjmu jsou sice turisté, ale místní obyvatelé dbají na to, aby příroda a původní atmosféra nezanikla.

Před obědem jsme se byli podívat na pláži, Honzík se dokonce vykoupal, i přes to, že já jsem byla proti. V Positanu je totiž jen jedna pláž, kterou jsme našli až po obědě, kde se dá koupat. Zbytek pláží si pronajímají místní hotely a na plážích není plavčík, takže se koupání nedoporučuje (a všude jsou i cedule s přeškrtnutým plavcem, takže toho jsem se bála). Navíc je tam po několika metrech hloubka, takže pro malé děti to na koupání moc ideální není. Po obědě jsme se ale koupali už oba, protože jsem viděla, že se tam bez problémů koupají všichni. Pláže jsou tmavé a spolu s azurově modrým mořem to vypadá překrásně. Honzíkovi se tady líbilo ze všech dní nejvíc, u mě vedlo Capri.

Fotky z Positana.

 

Můj vynucený úsměv. Už jsem ale měla lepší náladu. Našli jsme to!

Na obědě jsme byli v poměrně zapadlé restauraci, mimo hlavní centrum. Jídlo bylo ale výborné. Název restaurace jsem teď našla díky, stvrzence, které si vždy při cestování schovávám. A vidíte, hodíte se to třeba tehdy, když píši článek. Restaurace se jmenovala Valle Dei Mulini (adresa – Viale Pasitea, 25, Positano). Šlo se k ní dolů, po schodech, a z ulice byla vidět jen veliká cedule (koukněte na google, ten Vám jí ukáže) a jídelní lístek. Oba dva jsme si dali pizzu a vodu. Zaplatili 27 euro i kuvertem. Na lístku najdete “Coperto” a většinou jde okolo 2 euro na osobu. V Itálii je to poměrně běžná záležitost i třeba tehdy, když si jdete do restaurace sednout na kávu. Proto většina italů pijí kávu, nebo malé jídlo ve stoje, kdy se tento poplatek neplatí.

Po výborném obědě jsme se šli plácnou na pláž a prozkoumali jsme blízké okolí pláže. Skály a uličky byli překrásné. Moc se mi v Positano líbili i malinké uličky plné květin. Připadala jsem si pak, jako v pohádce.

Malinké uličky plné rozkvetlých květin.

Na pláži:

Odpoledne jsme vyrazili pomalu zpět do Neapole, ale protože jsme měli ještě poměrně dost času, stavili jsme se ještě znovu v Sorrentu, protože právě tam mají mít tu nejlepší zmrzlinu. A našli jsme jí. Hledejte cukrárnu Davide Il Gelato (adresa – Via P.R. Giuliani 41, Sorrento – otevřeno by měli mít denně kromě pondělí). Je to cukrárna přímo v centru Sorrenta, v jedné z malinkatých uliček. Je poměrně nenápadná, našli jsme jí totiž až podruhé. V cukrárně měli přes 70 druhů zmrzliny a byla opravdu výborná. Já jsem si neodpustila ani mojí milovanou citrónovou. Tři kopečky zmrzliny vyšly na 3 eura (v kornoutku, nebo v kelímku).

Po krátší procházce hlavním centrem jsme se vydali zpět na vlakové nádraží a tady naše první dobrodružství v Neapolském zálivu více méně skončilo. Kam se letos chystáte na dovolenou vy? My už máme naplánovanou Paříž a Santorini. Nemůžu se dočkat! Vaše K.

p.s. Pokud nemáte Neapole dost, mám pro Vás čtenářský tip. Kniha Gomora od R. Saviano, nebo kniha od N. Ammanitiho, s názvem Já se nebojím. Obě dvě knihy mluví o neapolské mafii a vypadají opravdu zajímavě.


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno