Gruzie je zemí divoké přírody, bohaté kultury a neskutečně přátelských obyvatel. Leží v jihozápadní Asii a sousedí s Ruskem, Ázerbajdžánem, Arménií a Tureckem. Jejím hlavním městem je Tbilisi. Jazyky, které se zde používají, jsou gruzínština a abchazština. Měnou je gruzínské lari (GEL).

Pár cestovatelských tipů:

  1. Nepotřebujete vízum, stačí vám cestovatelský pas, který musí být platný min. 6 měsíců nad předpokládanou dobu pobytu v Gruzii. 
  2. Ceny roamingu mohou být dost vysoké, a tak je lepší si koupit místní SIM kartu.
  3. Časový rozdíl oproti našemu času jsou dvě hodiny a letní čas není zaveden.
  4. V údolích panuje subtropické podnebí s vysokým podílem srážek. Směrem na východ podíl srážek klesá a převládá zde kontinentální období.
  5. Společná hostina u jídla přispívá k posílení národní identity a je vedena podle starobylého rituálu.

Tato země mě láká svojí nedotčenou přírodou a sama bych se tam ráda vydala. Moje kamarádka procestovala kousek Gruzie na koních, a tak jsem ji vyzpovídala. Zde jí chci moc poděkovat za sdílení zkušeností, fotografií a za čas, který mi poskytla.

Mohla bys nám představit začátek vaší cesty? Zmínila jsi, že jste jeli do hor po jedné z nejnebezpečnějších cest světa. Proč se jí tak říká? A stalo se vám na ní něco, nebo jste ji projeli bez komplikací? 

Přiletěli jsme na letiště, tam si zařídili místní SIM karty, protože naše tarify jsou velmi drahé a už tam na nás čekali i taxikáři. Nějaká silniční pravidla v Gruzii zrovna nejsou, takže kdo má silnější auto, jede jako první. 

Přijeli jsme do hotelu, byla to nádhera a neskutečný luxus. Následující den jsme už vyrazili do hor. Vyrazili jsme z Tbilisi, zpočátku se jelo po silnici a cesta se zdála být příjemná. Zastavili jsme na kávu a naše průvodkyně Ivanka nám oznámila, že nás čeká trošku náročnější cesta, a pokud nám nebývá dobře, ať si vezmeme kinedryl. Nevěděla jsem, co nás čeká, a pro jistotu jsem si půlku vzala. Ivanka nás krapet vyděsila tím, že nám řekla, že tam nedávno zahynulo sedm osob. Jeli jsme, dá se říct, skoro polní cestou, když se před námi objevily kopce a cesta směrem do lesa. Nikdo z nás netušil, co nás čeká, jen jsme věděli, že cesta bude trvat cca 4 hodiny a bude dlouhá cca 70 km. 

Cesta začínala v klidu, chvílema klikatá a chvílema ouzká pouze na jedno auto, kdy při pohledu dolů byl sráz hluboký i několik desítek metrů. Byl to chvílema opravdu adrenalin. Míjely jsme pomníčky lidí, kteří po cestě spadli. Později jsme se i dozvěděli, že vraky aut ani nevytahovali. Stoupali jsme výš a výš, bylo to opravdu neskutečné, nebezpečné a vzrušující zároveň. 

Míjeli jsme se s auty, kolikrát jsem měla pocit, že se tam nemůžeme ani vejít a že musíme spadnout dolů, ale náš řidič byl opravdu skvělý a ani jednou nezaváhal. Přes cestu, která se před námi kroutila nahoru a za námi dolů jako had, protékaly vodopády a říčky. Byla to nádhera a čím výš jsme byli, tím to bylo krásnější. 

Když jsme byli tak v půlce cesty, ocitli jsme se na vrcholu a pak nás už čekala cesta do hor. Jeli jsme okolo řeky, kde byly ještě zbytky sněhu. Začínali jsme potkávat vesnice a blížit se k civilizaci, i tak byla cesta nekonečná. A potom se před námi objevilo Omalo, náš cíl. Bylo to něco nádherného a neskutečného, takový ráj na zemi. Mně zároveň spadl kámen ze srdce, že jsme dorazili v pořádku. I když jsme se až později dozvěděli, že tato silnice patří mezi deset nejnebezpečnějších na světě.

Cestování na koních musí být pro tebe splněný sen. Jak dlouho jsi tuto cestu plánovala a připravovala ses na ni nějak? 

Popravdě mě nikdy nenapadlo, že se někdy vydám na cestu do zahraničí a budu cestovat na koních. Přátelé se rozhodli, že vyrazí na koních na dovolenou. Nejdříve to mělo být myslím Rumunsko a nakonec se rozhodli pro Gruzii, nabídli to mamce a jejímu příteli a pak se to nějak dostalo i ke mně. 

Moje odpověď zněla ano, bylo to cca rok před uskutečněním. Nijak jsem se dopředu nepřipravovala, jen jsem si zjistila něco málo o této zemi a jejich kultuře. Je to země ještě nezkažená turismem, jen je otázka na jak dlouho. 

Jediné, z čeho jsem měla strach, bylo to, jak to zvládnu na koni, protože jsem na něm před dovolenou neseděla tak 6 měsíců a my, co jezdíme na koni, víme, že po delší době neježdění bolí svaly a zadek.

Můžeš nám říct pár míst, kterými jste projížděli? 

Naše cesta začala v Omalu, byli jsme ubytováni v guest housu u velmi příjemné a milé paní. Než přijel Soso (náš průvodce na koních a majitel), navštívili jsme místní pekárnu a okoukli okolí.

Příroda a výhledy jsou tam neskutečné. Když po dvou nocích v Omalu přijel Soso i s koňmi, které nám rozdělil, vyrazili jsme do Šenaka. Cesta byla fajn, poznávali jsme koně, kteří byli neskutečně hubení a unavení. Můj koník nezvládl ani cválat, podlomily se mu zadní nohy a já měla strach, že se sesype. Později jsme se dozvěděli, že na nich jely Polky a ty jen cválaly, cválaly a cválaly, takže koně byli unavení. 

A co se týče sedel? Kovovodřevěná konstrukce a na ní polštář připevněný podbřišníkem, ale to pohodlí… Hned bych ho vyměnila za své westernové sedlo.

Dále nás čekalo Diklo. Kousek od Dikla byla pevnost Bičechi, která byla na hranici, a tak jsme byli kontrolováni pohraniční stráží, což byl také zážitek. Další zastávka byla Dartlo. V každé vesnici nás čekal guest house a v něm příjemné ubytování. Gruzínci jsou skvělí, ochotní, a i když sami pořádně nic nemají, rozdali by se. 

Dále nás čekal přechod hřebenu Makrately, naše cesty byly nahoru a dolů. Navštívili jsme i vesnici, která patří pod UNESCO. Byli jsme až ve 3000 m. n. m, na koních jsme jezdili po ouzkých cestách a po skalách, museli jsme jim na sto procent věřit. Já osobně bych to pěšky nešla, protože bych se bála, ale na koni to bylo něco jiného, nádherného, neuvěřitelného a nepopsatelného. Sestup dolů byl náročný. Museli jsme sestoupat o 1000 m. n. m. Bylo to šílený, měla jsem špatné boty a litovala jsem, že je mám na nohách, bolestí bych brečela a cesta byla nekonečná, ale do Verchovani to bylo za odměnu, čekal nás brod na koních a krásné ubytování, kde jsme strávili dvě noci. 

Další zastávka byla Vestomty, ráno nám utekli koně, tak jsme se zdrželi. Tento guest house byl krapet děsivý, ale nakonec jsme tam zůstali. To, jak se o nás postarali, bylo neskutečné. To, že tam nebyla žádná příjezdová cesta a oni všechny suroviny přivezli na koních, ze kterých nám upekli i dort. 

Poslední den už nás čekala cesta zpět do Omala, bylo by se i krásně i cválalo, jen Sosovi se nějak nechtělo, pomalu jsme se loučili s krásnými výhledy a přibližovali se ke konci naší cesty na koních. Čekal nás ještě výborný oběd, cesta na vyhlídku a pak už do guest housu, ale ten vypadal jako nějaký hotel, bylo to neuvěřitelné. 

Strávili jsme tam noc, šli se ještě rozloučit k Sosovi domů a vyrazili tou dlouhou cestou zpátky do města. Jednu noc jsme strávili u Važi a jeho ženy v guest housu. Važa byl jeden z našich řidičů, který byl i jako naše doprovodné vozidlo, abychom s sebou na koních nemuseli tahat všechny věci. Měli jsme také možnost navštívit vinařství, kde jsme měli ochutnávku vín i s večeří. Pak už nás čekala cesta směrem k Tbilisi. Po cestě jsme se zastavili ještě v kostelech a u pár památek. 

Nakonec jsme dorazili do baráku, kde jsme měli bazén a plnou zahradu čerstvých fíků. Poslední noc jsme si upekli klobásy, dopoledne jsme si ještě prošli část Tbilisi a v odpoledních hodinách už vyrazili na letiště.

Je nějaké místo, které ti utkvělo v paměti? Svojí krásou nebo třeba, že se vám tam něco přihodilo?

Každé místo mělo své kouzlo a bylo něčím jiné a specifické. Kdybych si měla vybrat jen jedno místo, tak se nedokážu rozhodnout, protože se mi líbilo všude a každé místo mě nějakým způsobem zasáhlo. 

Snaha Gruzínců vytvořit nám ty nejlepší podmínky se docela povedla. Jen třeba zrovna izolace jim moc neříká, takže když bylo večer chladněji, tak to profukovalo, ale zase skoro všude Wi-Fi, takže jsme aspoň mohli být v kontaktu s ostatními.

Doporučila bys tuto cestu i začátečníkům na koních? Přece jenom už jsi zkušená jezdkyně.

Tato cesta určitě není pro začátečníky a ani to pro ně není doporučováno a nabízeno. I když koně znají cestu a jdou sami, tak potřebují cítit důvěru jezdců, kteří na nich jedou a osobně si myslím, že od začátečníka se toho nedočkají.

Cestou se vám toho muselo hodně přihodit, mohla bys prosím vybrat nejzajímavější zážitek? 

Myslím si, že zážitek, který nám všem utkvěl, byl, když jsme dojeli Vestomty. Odsedlali jsme koně a kamarádka se přiblížila k pomníku, místní na nás okamžitě začali křičet. Hned nato jsme dostali vynadáno, že jsme přijeli o den dříve a že kvůli tomu nemají nic připravené. 

Seděli jsme tam a věděli, že další den už máme být v Omalu a pohrávali jsme si s myšlenkou vyrazit tam. Nakonec jsme zůstali, ale vypadalo to tam děsivě. Žádná podlaha, ale mladá holčina s dítětem a asi její maminka, která vypadala jako čarodějnice, na nás nakonec byly moc milé. Šli jsme se podívat po okolí, protože bylo málo hodin, příroda nádherná a nepopsatelná, ale to se budu opakovat. No pokoje… Dalo se to. 

Pak přišla na řadu večeře. Stále nosili jídlo, toho bylo neskutečně a na to, že na nás nebyli připraveni, bylo opravdu výborné. Dva druhy melounu, domácí víno a koňak a nakonec dort. Tím si vše zachránili. 

Jen jsme poté viděli fotky jejich kuchyně, a to bylo opravdu nechutné. Bordel, jídlo, vše bylo dohromady. Konstrukce potažená tím, co zrovna našli (dřevo, igelity apod.). 

A další nezapomenutelný zážitek, kdy nám zase jinde naservírovali jehněčí polívku. Všichni jsme to s nechutí vrátili. Nejenže šíleně smrděla, ale byla ze staré ovce. 

A pak ještě jeden zážitek, kdy jsme našli červa uzounkého a dlouhého tak 20 cm v záchodě. No, zjistili jsme, že se vyskytuje i ve vodě, takže jsme potom „vypalovali červa” čačou, je to jejich vyhlášená pálenka z hroznového vína.

Měli jste i koně na střídání, nebo jste celou cestu měli každý svého? 

Koně jsme na střídání neměli, každý jsme dostali jednoho. Po cestě jsme teda jednoho někde v horách koupili, zajímavý zážitek. 

Já jsem si pak koně vyměnila, protože co si odpočinul, začal být dost dopředný a já nebyla schopná ho držet zpátky. Ono totiž když se ten kůň vzal za otěže, tak se zakousl do udidla, dal hlavu nahoru a šel si podle sebe. Jejich koně jsou učení na nějakou cestu a tu si prostě jdou. Vtipné na tom bylo pak to, že kůň, kterého jsem pak dostala, byl zase naopak dost pozadu a já měla co dělat, abych ho pobídla ke klusu anebo cvalu.

Navštívili jste i nějakou obydlenou oblast a poznali tak život místních? Jestli ano, je něco, co tě překvapilo?

Jak už bylo zmíněno výše, bydleli jsem v guest housech, které postavili právě pro turisty. Je to vždy nějaký domek s několika pokoji a sociálním zařízením. 

Obyvatelstvo, které je v horách, žije dole ve městech a přes léto se stěhuje do hor, protože dole ve městech je příšerné horko. Pěstují si svou zeleninu, která je teda neskutečně luxusní. Vyrábí si sýry, mléka moc nemají, pečou chleba a veškerou obživu zvládají sami v horách. Sami toho moc nemají, ale rozdali by se. 

Muži tam moc nepracují, čekají až jim miliony spadnou samy do klína. Za celou tu dobu jsme potkali jen dva pracující chlapy. Na každém rohu mají ženy a děti vystavené své výrobky – pletené čepice, rukavice a podobně. My si samozřejmě nakoupili spoustu suvenýrů. 

Gruzínci žijou tady a teď a vůbec neřeší, co bude třeba za půl roku. Nadace Ivanky, naší průvodkyně, se jim snaží pomáhat, ale oni vlastně ani nechtějí, protože jsou šťastní takhle a možná by byla škoda, kdyby se změnili. Není tam moc turistů a dle mého je to dobře, byla by škoda, kdyby turismus zničil tu krásu, jakou tam mají.

Je něco, co bys doporučila zájemcům o tento zážitek? Ať už místa, které by měli navštívit, nebo nějaké praktické rady…

Pokud někdo miluje přírodu, koně a adrenalin, tak je to dovolená právě pro něj. Každé místo má své kouzlo a stojí za to se tam podívat. Třeba já vím, že se do Gruzie zase vrátím, ale chci se podívat i na jiná místa a určitě to zase bude s Ivankou, která je skvělá průvodkyně. Pro zájemce doporučuji, aby se podívali na Facebook „Do Gruzie”.

Evropské záchody tam mají vlastně jen kvůli nám a jejich koupelny? Pokud je někdo citlivější, tak to pro něj moc nebude. Ve většině případů je totiž koupelna, záchod a umyvadlo na jednom malém prostoru, takže když se někdo sprchuje, je samozřejmě voda úplně všude. 

Jinak není potřeba nějak moc věcí. Rozhodně je potřeba kvalitní kotníkovou obuv, i když to je otázka. Tato obuv se mi osvědčila, jen na ty sešlapy nebyla to pravé ořechové. 

Hlavně mít zkušenosti s ježděním na koni a umět alespoň něco málo z ruštiny, protože angličtině moc neholdují.

Něco málo z gruzínštiny:

  • kamardžoba – bráno jako pozdrav
  • kamardžus – na zdraví
  • madloba – děkujI
  • didi madloba – moc děkuji

Jsem ráda, že se o tento nezapomenutelný zážitek můžu s někým podělit. Věřím, že se čtení líbilo.


Zdroje: https://www.livingstone.cz/prakticke-informace/informace-o-destinacich-a-fotogalerie/gruzie


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here