GUATEMALA – SOPKY, BARVY A NEFUNKČNÍ SPRCHY


Autor: Dominika, jelenvlese.wordpress.com

S návštěvou Guatemaly jsme počítali hned od samého počátku a nelitovali jsme. Co jí ale liší od Hondurasu? Je větší, lidnatější (nejlidnatější ze zemí Střední Ameriky), dražší, modernější, turističtější a drží se více svého folklóru, což můžete zpozorovat jak na výrobcích, tak na oblečení místních obyvatel. Všude je rozmístěna armáda a jediným místem, kde jsme jí nepotkali, bylo Santiago Atitlán.

Země je složená z osmi regionů, z nichž každý má svůj typický oděv (především se jedná u žen o svrchní část, která se liší) a také jazyk(y) – celkem se v Guatemale mluví 33 různými jazyky či nářečími, ale společným a oficiálním jazykem zůstává Španělština.

Guatemalci jsou velice milí a nápomocní lidé. Pokud se do této země vydáte, pamatujte si jedno – k jakémukoliv časovému údaji, který Vám v rámci dopravy dají, přičtěte alespoň dvě hodiny. Důvody, proč nejdou dodržovat jízdní řády, jsou různé. Může se jednat o práce na vozovce, špatné počasí, zácpy anebo jim těsně před odjezdem zavolají noví pasažéři, na které pak musíte hodinu čekat.

Platí se zde quetzaly (GTQ), kurz je 1GTQ = 3Kč. Quetzal je zelený pták s dlouhým ocasem, který je také národním ptákem Guatemaly a najdete ho prakticky všude, ale pouze vyobrazeného. V přírodě se vyskytuje opravdu vzácně a nám se ho spatřit nepodařilo.

JAK JSME GUATEMALU PROJELI MY

Antigua

Z Copán Ruinas (Honduras) jsme se vydali 8.11.2017 v 12:00 shuttelem do Antigua de Guatemala. Dorazit jsme měli v 18:00, přičtěte k tomu tři hodiny a zbude Vám krásná akademická čtvrthodinka. Ovšem na guatemalské hranici to bylo potěšení. Kdyby to šlo, přecházela bych tam každý den. Pán nás uctivě přivítal, věděl, kde je Česká Republika a dal nám mapu Guatemaly. Řekl, že si je jistý, že se nám jeho země bude moc líbit a vysvětlil nám, že na razítku, které nám dává do pasu, je quetzal. Pak nám zamával a popřál šťastnou cestu. Zajímalo by nás, jestli ty Středoamerické země mezi sebou opravdu tak moc soutěží, anebo jsme jen narazili na dědečka hříbečka.

Na druhou stranu pan řidič, to bylo jiné kafe. Zastavil nám na benzínové pumpě kousek za hranicemi. Objednali jsme si jídlo, ale ejhle, nedalo se platit kartou ani dolary. Celé auto zůstalo tedy o hladu. Na naše dotazy, zda bychom nemohli zastavit jinde, reagoval pan řidič jednoduchým „No, no tenemos tiempo“ a cpal si přitom hot dog do krku. I přestože všem kručelo v žaludku, ukázala se solidarita spolucestujících, když jsme si rozdělovali balíček arašídů, dva banány a tři pomeranče mezi pět dospělých. Cesta díky skvělé partě (Argentinec, Američanka a Holanďan) a vyprávění si Vánočních zvyků naštěstí utekla rychleji, než by se mohlo zdát.

V Antigue jsme spali v Hotel La Casa de Don Ismael. Jediným problémem zde byly tzv. elektrické sprchy. Nikdy dříve jsem to neviděla. Ze sprchy vede nahoře drát, a když otočíte kohoutkem na nejvyšší možnou horkou variantu, dá Vám to ránu. Tedy přesněji ránu to dalo pouze v tomto hotelu, v jiných prostě jenom netekla horká. Tady vlastně ale taky ne. Ta rána byla jen bonus za odvahu při otočení kohoutku. Ráno jsem tedy strávila půl hodinu mytím hlavy…. Holky, raději se před návštěvou Guatemaly ostříhejte nebo si vezměte zásoby suchého šamponu, fakt jsem trpěla.

Samotná Antigua je prezentována jako nejkrásnější koloniální město Guatemaly a je to bezpochyby pravda. Nejde jen o samotnou architekturu města, ale i o okolí, je totiž obehnaná sopkami, z nichž jsou některé stále aktivní. Bývala hlavním městem Guatemaly, ale po mnoha zemětřeseních bylo nakonec rozhodnuto v roce 1775 pro Guatemala City (město, kterému se vyhněte obloukem).

Po Tikalu je to nejnavštěvovanější místo Guatemaly a tomu také odpovídají vysoké ceny i množství služeb. Studenty španělštiny pojídajícími hamburgery a pijícími micheladas se to tu jen hemží a dávají městu život. Fastfoodů tu kolem hlavního náměstí najdete tolik, jako na Václaváku, ale přesto jsou decentně (pokud to vůbec jde) schované v koloniálních domech.

Christa nám v Hondurasu doporučila restauraci s názvem Monoloco a je určena pro milovníky nachos. S Jirkou jsme zvyklí si běžně dát tři porce této pochutiny, jelikož se většinou podává jako předkrm. Když nám tedy byla dána možnost dát si porci pro 3-4 osoby, volba byla jasná. Přinesli nám mísu, kterou u nás používáme na sele, naplněnou do výšky deseti centimetrů. (Fotku najdete na mém instagramu, měli jsme jen telefon) V nabídce byla i porce pro 5-6 osob, ráda bych jí viděla, z ostatních hostů si na ní ale nikdo netroufl. Měli jsme co dělat, ale skoro vše jsme spořádali. Kdyby tam dávali medaile, určitě bychom si jednu zasloužili. Kromě nachos je ale Monoloco spíše restaurace amerického typu, není na ní nic zvláštního a ceny nejsou zrovna nízké, takže jsme se hned po dojedení odkulili do hotelu.

Druhý den nás čekala větší výzva, než jsme čekali – výměna peněz. Chtěli jsme si vyměnit 100 dolarů za quetzaly. První banka neměnila peníze, druhá také ne, třetí konečně! Dvacet minut jsme čekali ve frontě, a když na nás přišla řada, slečna neuměla anglicky, ale pochopili jsme se. Museli jsme předložit pas a čekali jsme. Evidentně nastal nějaký problém. Zavolala šéfovou. Šéfová také neuměla anglicky a začala něco zuřivě klepat do počítače. Čekali jsme dalších 30 min. Pak z šéfové vypadlo, že má „problémy s komunikací“ a že se další hodinu v této bance rozhodně nic dít nebude. Šli jsme tedy hledat další banku. Našli jsme. Čekali jsme ve frontě, pak si nás přehazovali hodinu mezi dvěma přepážkami, až jsme konečně drželi quetzaly v ruce.

Antigue jsme strávili jeden celý den (9.11.). Můžete vyrazit na různě dlouhé túry po okolních sopkách, na což budete potřebovat více času. Doporučuje se vždy chodit s průvodcem, jelikož dochází k přepadením. Pro samotné město ale jeden den stačí. Kromě procházek a návštěvy klasických míst (náměstí a kostelů), které najdete v průvodcích, nám bylo doporučeno muzeum čokolády. S muzeem nemá moc společného, ale pokud půjdete okolo, na pár minut se zde zastavte, nic tím neztratíte, je totiž zadarmo. Žádné další tajné triky a tipy na Antiguu nemáme, dost jsme drželi průvodce a neměli kvůli dlouhé výměně peněz více času. Šli jsme se ale skoro jako jediní turisté podívat na místní trh:

Na oběd si určitě zajděte do Ricon Typicon. Je to restaurace, kam chodí místní na oběd (mimo obědy nemají otevřeno). Mají vždy na výběr tři polední menu za 30GTQ.

Ze Sky Café, které nám Christa doporučila, se krásně pozoruje západ Slunce nad sopkami, v jedné dokonce byla erupce.

To nejlepší jsme si ale schovali neúmyslně nakonec. Christa nám doporučila bar s názvem El Ilegal, jehož majitel byl její kamarád Perico (teprve o pár dní později jsme od jednoho Venezuelana v Utopii zjistili, že ve Venezuele a Kolumbii je perico název pro kokain). Každý den zde mají happy hour od 17-20 v rámci které jsou koktejly za 10GTQ a především mají báječnou caipirinhu. Jakmile skončila Happy hour, byla nám doporučena michelada, Perico prý dělá nejlepší v Guatemale. Je to něco na způsob Bloody Marry, ale s pivem. Moc jsme tomu na chuť nepřišli, ale tak alespoň máme degustaci za sebou. Potkali jsme tam Američana Davida, který nás pozval na Mezcal a Perico nás ho naučil pít. Správně se prý uskrne, sní opražený brouk a lehce se kousne do limetky. Nakonec mi z toho nejvíc chutnali ty brouci…. (Fotku najdete na mém instagramu, měli jsme jen telefon)

Bulvární okénko: David byl zajímavý člověk. Je mu 28 a žije v Nebrasce, kde pracuje pro filmovou společnost dělající dokumentární filmy a poslední dva roky tráví mnoho času ve Střední Americe, především v Guatemale, kde točí přírodu a dělá rozhovory s místními. Vystudoval ale konzervatoř a žil několik let v L.A., kde hrál na elektronickou kytaru např. pro Miley Cyrus a Taylor Swift. Zjistil ale, že ho ta práce nebaví a peníze nejsou všechno, a proto se z luxusního domu v L.A. přestěhoval do Nebrasky, kam se prý určitě máme přijet podívat. Těžko říct, co je na tom pravdy, každopádně nás bavil historkami celý večer.

Atitlán

Antiguy jsme 10.11. v 8:00 vyrazili do města Panajachel (Pana) na břehu jezera Lago de  Atitlán. Cesta měla trvat 2,5 hodiny a místo toho to byly 4. Turisté navštěvují přibližně osm měst kolem tohoto jezera. Pana je tím prvním městem, kam přijdete a odtud můžete pokračovat motorovým člunem přes jezero do některého z klidnějších měst. Pana je to nejturističtější, nejrušnější a nejšpinavější z těchto měst a oproti ostatním zde nenarazíte na mayskou kulturu. Na druhou stranou je tam mnoho možností – co se týče adrenalinových sportů a především pak cesty dál po Guatemale.

Lago de Atitlán je jezerem kalderového typu a nejhlubším jezerem Střední Ameriky (průměrná hloubka je 220m) a je lemováno horami. Mezi nimi se nacházejí i tři sopky – San Pedro (2846 m n. m.; viz. obrázek níže), Tolimán (3144 m n. m.) a Atitlán (3516 m n. m.). Poslední ze sopek je jedinou stále aktivní, ale od 19. století nedošlo k žádnému výbuchu.

My jsme se v Pana ani neohřáli a motorovým člunem se přesunuli do městečka Santiago Atitlán. Cesta trvala hodinu a stála 25GTQ na osobu. Bylo nám řečeno, že Santiago je nejautentičtější městečko s hezkými trhy a lidmi, kteří stále chodí v krojích. Častou zastávkou je dále San Pedro La Laguna (párty město, odkud se dobře dělají výšlapy na sopku San Pedro), San Marcos La Laguna (cíl hippies snažících se zachránit svět, jogínů a přátel marihuany) a Santa Cruz La Laguna (nejklidnější z výše zmíněných). Kdybychom měli více času, jednoznačně bychom strávili den a noc ve všech městečkách, ale vzhledem k našemu jednomu dni jsme si vybrali Santiago.

Městečka leží v kopcích a je z nich krásný výhled na okolí. My přijeli do Santiaga lehce před polednem a zamířili jsme s těžkými krosnami do prvního bistra, abychom vymysleli další plán (tahat ten náklad po kopcích se nám totiž nechtělo). Jirka se tam dal do řeči s Američanem Eduardem, který tam již několik let žil a nabídl nám, abychom si u něj krosny nechali. O Eduardovi pojednám podrobněji níže.

Santiago Atitlán bylo opravdu milé město a především jeho obyvatelé, kteří se na nás pořád usmívali a zdravili. Prošli jsme ho celé, včetně místního trhu, kde najdete vše od hygienických potřeb přes oblečení a potraviny až po prasata a provazy (všude se prodávají provazy).

Město leží mezi dvěma vulkány (San Pedro a Toliman). Jeho dominantou je koloniální katolický kostel Iglesia de Santiago Apostal, který neustále žije – jak turisty, tak místními.

Bulvární okénko: Eduardo bydlí v Santiagu osm let, přestěhoval se sem na důchod. Za svůj dvouposchoďový byt (dům) s balkónem a terasou v centru platí 125 dolarů měsíčně. Zbude mu tak z důchodu dost na to, aby jednou ročně navštívil rodinu v Americe a udělal jednu cestu po světě. Přitom si v Guatemale žije jako král. Dům byl moc pěkný, níže je vyfocený spolu s Eduardem na balkóně. Veškeré vybavení a dekorace, které měl, byly z Guatemaly, především ze Santiaga. Sám řekl, že nemá ani jedinou věc z Číny (asi nepočítal elektroniku). Obývák měl plný předmětů z korálků, co prodávaly děti na ulici. S nimi se přátelil a ony chodily k němu domů a tvořily – především malovaly. Kupoval jim barvy a plátna a nechával jim volnou ruku. Stěny měl od nich buď pokreslené, nebo na nich visely jejich obrázky. Sám nemaloval, byl to spisovatel. Tvrdil, že guatemalské děti jsou extrémně umělecky nadané, ale nemají nikoho, kdo by je podporoval. Také nám řekl, že Santiago je jediné místo v Guatemale, kde není rozestavěná armáda.

Poslední trajekt zpět do Pana odjíždí v 17h. Později odpoledne a večer fouká vítr o hodně silněji a člun tedy dost skákal. Vítr má dokonce i svůj název: Xocomil a prý vzniká střetnutím teplého (pacifického) a studeného (severního) vzduchu. Ve městečku jsme si našli hostel, který rovnou nabízel odvoz do Lanquínu v 8 hodin ráno, a tak jsme mohli vše pohodlně objednat na jednom místě. Večer jsme se ještě prošli po městě, ve kterém to poměrně žije. Je tu množství restaurací i barů a dost turistů.

Semuc Champey

Cesta shuttelem byla klasicky šílená. Mám pocit, že se s prvním odstavcem dost opakuji, ale místo plánovaných 8 hodin jsme jeli 13. Již za tmy jsme dorazili do městečka Lanquín. Poslední dvě hodiny cesty byly téměř po prašné silnici. Pořád jsme ale nebyli na místě a byli zvědaví, kudy se pojede dál. Vypadalo to totiž, že jsme na konci světa. Nemluvili zde španělsky, ale místním jazykem, kterému jsme neměli šanci rozumět. Byla to velice chudá část Guatemaly a většina příjmů plynula z turistického ruchu. Pracovaly zde i děti, které spolu se ženami prodávaly jídlo a pití, chudší muži pracovali rukama, ti schopnější pak právě v turistickém ruchu. Vůbec poprvé jsme zde viděli opilé místní. Dva nám skoro skočili pod auto.

Při příjezdu do Lanquínu obklopí autobus tak třicet mladíků, kteří vykřikují jména hotelů. Náš se jmenoval Utopie a vybrali jsme ho podle doporučení Lonely Planet. Cesta do Utopie byla strmá, plná výmolů a 6km trvalo 35min. Po příjezdu se pod námi otevřel výhled na velkou dřevěnou budovu s barem, který měl místo barových stoliček houpačky, rámy omotané světýlky a pivem (třetinkou) za 20GTQ! Naprostá šílenost in the middle of nowhere. Na jednu stranu si to hrálo na hipsterskej Hilton, ale na druhou stranu jsme měli mrtvý brouky v posteli a pavučiny na zdech. Bylo to jedinkrát, kdy jsem ve Střední Americe použila spacák. Jediné vybavení pokoje byl lapač snů, který vypadal, jakoby ho vyrobil netalentovaný pacient Jedličkova ústavu. Možnosti ubytování byly následující (od nejlevnějších): v hammace, na palandě ve společném pokoji, ve dvoulůžkovém pokoji (tam jsme byli my) a v chatce. Sprchy i toalety jsou sdílené a nikde neteče teplá voda. Vzhledem k tomu, že jde v Utopii o to, abyste byli co nejvíce spojeni s přírodou, vše je venku, a proto kolem umyvadel lezly žížaly a další hmyz. I pokoje byly napůl otevřené ven, a proto se bar v 9:30 večer zavřel a pokud se chtělo dál povídat, šlo se k ohni. Byli jsme se tam první večer mrknout. Lidi mezi 20-30 seděli kolem ohně a na svých iPhonech pouštěli do repráčků psychedelickou hudbu, zatímco místní Oskar přikládal do ohně. Tak ale hlavně, že byli všichni happy, chodili bosí a pili ta piva…

Ale abych nebyla tak kritická, co se jim musí nechat, je úžasný výhled do pralesa, ve kterém prosvítala řeka. Ráno i večer jsem tam proseděla několik hodin a jen se kochala.

Na druhý den jsme si objednali výlet do Semuc Champey a Candle Cave Tour. Všechny nás naložili do dvou aut a jelo se. Začínalo se jeskyní. V jeskynním komplexu je celkem 11 km cest, ale přístupný je 1 km – díkybohu, 11 bych nedala. Museli jsme se svléci do plavek, nechat si boty a dali nám do ruky svíčku. „Kdybych to býval věděl, tak bych sem býval nechodil…“ Po pětiminutovém „výšlapu“ do schodů jsme přišli do jeskyně, která byla plná vody. Zapálili nám svíčky, řekli, ať se chytíme provazů a následujeme je. Drželi jsme se jednou rukou provazu, ve druhé ruce měli zapálenou svíčku a plavali v ledové vodě. Jednoznačně to byl zážitek, na který jen tak nezapomeneme. Někde jsme nestačili, jinde jsme museli prolézat úzkými místy a se zapálenou svíčkou v ruce. Nejvíc jsem měla strach z toho, že mě někdo popálí. Skákalo se ze skály do malé tůňky, dále se prolézalo vodopádem a jelo po přírodní klouzačce, ve které se nedalo dýchat. Ačkoliv jsme neměli helmu, všichni jsme vyvázli živí, někteří s pohmožděninami a odřeninami. Nikdo evidentně nic takového nečekal.

Byl to takový první nebezpečný zážitek, který jsme měli. Obávali jsme se přepadení, krádeží, únosů, ale svíček a jeskyně, to opravdu ne… Pokud se ale přesto rozhodnete pro tuto sebevražednou misi, tak pár doporučení: Boty nejsou povinné, ale určitě si je vezměte. Ne pantofle, ale sandály nebo kecky. Abyste mohli skočit ze skály, musíte na ní nejdříve vylézt. Jeden Ital po cestě nahoru uklouzl a pěkně si namlel, dejte tedy pozor, adrenalin ve vás bude vřít, ale lezte fakt opatrně. Skála je totiž na konci celé cesty, kdyby se tam tedy někomu něco stalo, musí ho táhnout přes celou jeskyni nazpět a to bych tedy nechtěla… Někdo nám vyprávěl historku o obézním pánovi, který si tam udělal něco s nohou. Tahali ho odtamtud asi půl dne.

Ale aby toho adrenalinu nebylo málo, až vylezete z jeskyně, vezmou vás na houpačku nad řekou. Je docela dost vysoko a několik horlivců si tam dost nabilo. Pořád to je ale oproti jeskyním dětský řetízkáč.

Po obědě jsme se konečně dostali tam, kvůli čemu jsme přijeli – Semuc Champey. Tento přírodní útvar vznikl tak, že se nad řekou Cahabón vytvořil 300m vápencový most a na něm nádherná tyrkysová jezírka. 35min jdete džunglí po schodech nahoru k vyhlídce na přírodní jezírka, která vypadají jak z pohádky a pak zase dolů přímo k nim, kde se můžete vykoupat. Voda byla chladnější, ale ne studená. Schody jsou dřevěné a pěkně kloužou, já si na konci cesty dolů pěkně nabila. Potkali jsme totiž skupinku opic s miminkem, takže jsem místo na nohy koukala do korun stromů, klasika.

Nazpátek se mohlo jet na pneumatikách (tubing), což jsem s díky odmítla, začalo se totiž stmívat a poprchávat.

Večeře v Utopii se podává hromadně a vše je vegetariánské. Stojí krásných 60GTQ, ale nemáte jinou možnost, pokud tedy chcete jíst. Opravdu to tak trochu připomínalo nějakou sektu.

Flores a Tikal

Utopie jsme 13.11. vyrazili v 8:00 shuttelem do Flores. Cesta nám utekla díky Češce Tereze, která sama projížděla Střední Ameriku, a tak jsme si alespoň měli s kým popovídat. Můžete jí sledovat na instagramu (@terezka.soukupova).

Flores se nám líbilo, po zkušenostech z Utopie jsme totiž měli pocit, že je tu vše levné – ubytování, alkohol i jídlo. Koktejl se tu dá v happy hour sehnat i pod 10GTQ a slušná večeře za 20GTQ.

Flores je město skládající se z ostrova Flores na jezeře Lago Petén Itzá, měst Santa Elena a San Benito na „pevnině“. Většinou když se ale mluví o Flores, má se na mysli ostrov, který obejdete asi za 15min a prakticky se v něm nelze ztratit a když ano, tak ne na dlouho. S pevninou je spojen mostem. Je to staré, barevné a útulné městečko. Jeden den jsme strávili jeho prohlídkou, naplánováním další cesty a také naší oblíbenou činností – výměnou peněz (ne, nebylo to tady o moc rychlejší, akorát se nám to povedlo hned v první bance).

Při koupi kterýchkoliv jízdenek ve Flores je důležité smlouvat, smlouvat a smlouvat. Když jsme se pak bavili s ostatními, zaplatili jsme přibližně polovinu ceny – za jízdenku jak do Tikalu, tak do Belize City. Odpoledne jsme ale narazili na našeho známého z Copánu – Němce Andiho a strávili s ním část dne objevováním města. Na hlavním náměstí zdobili vánoční stromek a pouštěli si u toho reggae, což byla náramná podívaná, nad kterou se přišli pobavit i místní.

15.11. nás ve 4:30 čekal před hotelem autobus a vezl nás 1,5h do Tikalu. U vchodu jsme si koupili vstupenky za 150GTQ/os, které nejsou nikdy v ceně zájezdu. Když jsme stáli u kasy, z džungle se ozývaly zvuky, jakoby tam řval lev. Byly to ale opice – vřešťani, nejhlučnější zvíře na světě. V Tikalu jsme kromě vřešťanů viděli spoustu nosálů (viz. obrázek) a kapybary. Mají tam žít tukani, ale na ty jsme štěstí neměli.

Chrámový komplex Tikal je největším starověkým mayským městem. Mluvíme o rozloze 54km2, která je celá zapsaná ve světovém dědictví UNESCO. Byl založen v 6. století př. n. l. a kolem 10. století n. l. z neznámých důvodů zanikl. Výhled z nejvyššího chrámu na chrámy na hlavním náměstí opravdu stojí za to.

Komplex je mnohonásobně rozlehlejší než Copán a celý je zasazený do džungle, je to tedy i krásná procházka. Ale těch komárů… celý den kolem sebe můžete stříkat sprej a stejně skončíte pokousaní. Nám občasně pršelo, a cesty, které jsou pokryté mechem, docela klouzaly, pak trvá celá procházka o trochu déle.

Je možnost přijít do komplexu již před 6 na východ Slunce, ale to je pak cena u vstupu dvojnásobná a stejně tak je to v případě, že zůstanete po 5 večer na západ Slunce. Nám jel shuttel zpět do Flores v 11, 12:30 a v 15. Byli jsme připraveni jet ve 12:30, ale čekali jsme na špatném místě, museli jsme tedy čekat další dvě a půl hodiny. Klasika… já tam alespoň s hlídačem parkoviště mohla procvičit své španělské skills a Jirka se trochu prospal.

Večer jsme se zastavili ve Flores podívat do hostelu Los Amigos, o kterém všichni básnili. Určitě se v něm ubytujte, vypadá to tam perfektně.

Západ Slunce, Flores

Co jsme nestihli?

Atitlán – určitě se tam dá zůstat déle, pobýt v každém z městeček a vyšlápnout San Pedro

Livingston

Río Dulce

Yaxha – další chrámový komplex u Tikalu

Chichicastenango

Candelaria Caves (tip od Christy)


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno