Komunita online tvůrců

ITALY | VENEZIA (2017)

0 3

Nekončící kanály plné gondol převážejících obyvatele, převážně však turisty. Nespočet mostů, kouzelné uličky s domy vystavěnými na dřevěných kůlech a zkrátka nekončící romantika. Právě takto bývají popisovány Benátky, italsky Venezia, v nejrůznějších dokumentech, turistických průvodních a podobně. Proto když se nám naskytla možnost toto město navštívit během dovolené v Itálii, neváhali jsme. Paradoxně mi pár dnů před odjezdem hned dva lidé z mého okolí nezávisle na sobě řekli, jak hodně byli zklamaní, když Benátky navštívili. Odjížděla jsem tedy se smíšenými pocity a nevěděla, co vlastně čekat…

Do Benátek jsme vyráželi autem v sedm hodin ráno a čekala nás dvouhodinová cesta směrem na sever od místa, kde jsme byli ubytovaní. Město bylo postaveno v laguně Veneta a s pobřežím je spojeno dlouhým mostem. Hned za ním se po pravé straně nachází parkoviště Tronchetto, kde jsme nechali naše auto a pěšky se vydali do centra.

Došli jsme na Piazalle Roma a poté přešli přes most Ponte della Costituzione, to už jsme začínali poznávat benátskou architekturu a atmosféru známou nám do té doby z televize nebo internetu. Přestože nás na výlet vyrazilo osm, dohodli jsme se, že bude lepší, když se rozdělíme na menší skupinky, a tak jsme s mojí kamarádkou Bětkou pokračovaly samy dvě podél kanálu Grande a kolem benátského nádraží Santa Lucia.

Vyšly jsme na most Ponte degli Scalzi, udělaly pár fotek a vrátily se k našemu původnímu směru ulicí Rio Terà Lista di Spagna.

Cesta nás zavedla na Campo San Geremia, kde se nachází například kostel Chiesa di San Geremia nebo barokní palác Palazzo Labia, jeden z posledních velkých paláců v Benátkách vybudovaných.

Přes Salizada S. Geremia, most Ponte delle Guglie a ulici Rio Terà S. Leonardo plnou různých italských restaurací a barů, ulice Calle del Pistor a Rio Terà de la Maddalena jsme došly ke kostelu Fondamenta della Maddalena.

A právě tam jsme zjistily, že jsme se úspěšně ztratily. Doteď nechápu, jak jsem to dokázaly, ale mapa, podle které jsme do té chvíle šly, nebo jsme si spíše myslely, že jdeme, zobrazovala úplně jinou část Benátek, než ve které jsme se v tu chvíli nacházely. K naší smůle nám v tu chvíli odmítala spolupracovat data v mobilu, proto jsme se i přes naši naprostou neznalost italštiny rozhodly oslovit kolemjdoucího, který vypadal, že by mohl být místní, a doufaly jsme, že se s ním anglicky nějak poradíme, kudy dál. Pán ovšem spustil italsky a jeho odpověď „No.“ na naši otázku „Do you speak English?“ nás vůbec nepotěšila. Ochotně se nám snažil vysvětlit cestu, my jsme se tvářily, že alespoň částečně rozumíme, nakonec jsme se s ním s „grazie“ rozloučily, mrkly na sebe a shodly jsme, že vůbec netušíme, co nám celých pět minut vykládal. A tak jsme pokrčily rameny, řekly si, že někam dojdeme a nějak to dopadne a pokračovaly jsme dál po Strada Nova.

Po chvíli jsme došli na Campo Santa Fosca, náměstí pojmenované podle tamního kostela, před kterým se nachází socha Paola Sarpiho, italského historika, preláta, vědce, právníka a státníka.

Další příhoda, kterou nesmím vynechat, se nám stala o pár minut později. Dál na Strada Nova se totiž mimo jiné nachází Lush, který já osobně naprosto zbožňuji úplně po všech stránkách a kdykoliv procházím kolem nějaké jejich prodejny, musím alespoň nakouknout. Bětka k mému překvapení Lush neznala (stejně jako většina mých kamarádek, jak jsem zjistila později a dost mě to udivovalo), proto jsem ji popadla a vešly jsme dovnitř. Hned u vchodu nás odchytla mladá neskutečně milá usměvavá prodavačka, které se její úsměv na tváři ještě rozšířil, když zjistila, že mluvíme anglicky. Nadšeně nás nechala otestovat mýdlo, peeling a krém na ruce, popovídaly jsme si s ní a s o sto padesát procent lepší náladou jsme vycházely z barevné provoněné prodejny. O to víc mě potěšilo, jakou radost měla Bětka, že jsem jí Lush ukázala a oběma nám tuto milou návštěvu připomínala ještě několik dalších hodin vůně našich rukou.

Ulice Strada Nova je poměrně dlouhá a končí až na náměstí s kostelem Chiesa dei Santi Apostoli. A přesně tam jsme odbočily na most přes kanál a konečně se dostaly do opravdu úzkých benátských uliček.

Proplétaly jsme se kolem obchůdků a restaurací a mezi turisty, kterých, vzhledem k tomu, že už nebylo úplné ráno, přibývalo. Míjely jsme například kostel Chiesa di San Giovanni Crisostomo.

Podle směrovek na domech jsme věděly, že se pomalu blížíme k náměstí San Marco, což byl samozřejmě náš cíl, a dokonce jsme mohly začít používat naši mapu, na kterou jsme se už dostaly, i když jsme mezi tím rozchodily i data, a tak jsme už nějakou dobu věděly, že jdeme správným směrem.

San Marco bylo krásné, opravdu. To, že tam bylo hodně hodně lidí, se dalo očekávat. Kvůli dlouhým frontám ke všem vstupům jsme náměstí viděly jen zvenčí, protože jsme na hodinové čekání jak neměly čas, tak se nám do toho prostě nechtělo. Strávily jsme tedy na náměstí nějakou dobu, abychom si to tam prohlédly, a pak jsme se vydaly směrem k molu.

Hned kousíček, naproti Dóžecího paláce, je totiž nejširší část Grand Canalu a přístav. Naproti na ostrůvku pak jde vidět bazilika San Giorgio Maggiore.

O kousek dál jsme pak na protějším břehu uviděli známou baziliku Santa Maria della Salute, ke které jsme bohužel nedošly.

Šly jsme dál po Riva degli Schiavoni, kousek i parkem, až jsme se dostaly do dalších uliček, nejdříve Calle Vallaresso, poté Calle Larga XXII Marzo. Tam se nachází obchody značek Cartier, Prada, Gucci, Chanel… a vlastně prakticky na co podobného si vzpomenete.

Chiesa di San Moisè byl jediný kostel, který jsme si prohlédly i zevnitř. Hrozně moc na nás zapůsobilo, jak šel pak kostel vidět z dálky, když jsme šly ulicí dál. Bohužel z fotky už to nepůsobí tak jako ve skutečnosti.

Přešly jsme most přes další menší kanál a dostaly jsme se na náměstí s kostelem Santa Maria del Giglio. Vzhledem k tomu, kolik nám v Benátkách zbývalo času, jsme se rozhodly, že se ještě jednou podíváme na nějaké blízké molo a poté se začneme ubírat směrem k parkovišti.

Proplétaly jsme se náhodně uličkami zhruba tím směrem, kudy jsme potřebovaly. Poslední zastávkou bylo ještě náměstí San Salvador. Tam jsme chvilku poseděly a odpočinuly si. Pak už jsme se napojily v opačném směru na trasu, kterou jsme původně došly na San Marco a vracely jsme se na Trochetto, kam jsme dorazily právě včas, přestože jsme se stihly ještě jednou ztratit.

Benátky mě okouzlily a celý den jsem si moc užila. Zklamaná, jak mě někteří strašili, jsem nebyla ani trošku. Celé to město mě vlastně dost fascinuje, ať už kvůli architektuře, nebo celkové atmosféře a doporučuji všem se tam podívat. 


Leave A Reply

Your email address will not be published.

X