Bloggers RE

KDYŽ JDU JEDNOU ZA ČAS DO KINA


Nikdy předtím jsem do kina sama nešla. Takhle, já do kina obecně moc často nechodím, takže když jsme s holkama zase po dlouhé době seděly spolu nad hrnkem v tý kavárně, kde mi to kafe stejně nechutná, a ony navrhly kino, neměla jsem ani sílu se bránit. I když to měla být ta skvělá česká romantická komedie, na kterou teď chodí všichni, což už je samo o sobě známkou “kvality”, že jo. Pod příslibem, že ten mladej herec, co tam hraje, tam “přece určitě aspoň jednou” bude bez trička, jsem šla. Můžu vám už teď říct, že kecaly. Ten herec tam bez trička nebyl. Grr!

Teď asi chcete namítnout, že jsem tam přece nešla sama. No, jak se to vezme. Šly jsme tam s holkama půl hodiny před začátkem promítání, takže když už vyprší všechny rezervace a my tak mohly koupit ty lístky, co si nikdo nevyzvedl. A to jsme taky udělaly. Škoda jenom, že každý místo bylo úplně někde jinde. Já teda myslela, že je to znamení shůry, že tam nemáme chodit, ale pak jsem dostala lístek do ruky. Tak jsem si šla aspoň pro popcorn. Když už mám sedět a koukat na film s úplně random lidma.

Už když jsem vešla do toho sálu, bylo mi jasný, že zajímavější než ten film, budou ti lidi. A nemýlila jsem se. Moje místo bylo to poslední ve třetí řadě mezi dvěma staršími páry. Už to mi přišlo maličko úsměvné, ale polknula jsem smích a sedla jsem si na sedadlo a asi za tři vteřiny jsem už měla materiál pro tenhle článek. Paní z páru nalevo ode mě začala komentovat oblečení a outfity lidí, co ještě přicházeli (a jsem si jistá, že musela komentovat i ten můj, fakt by mě zajímalo, jestli jsem její módní policií prošla, když na sobě měla softshellovou bundu) a chudák pán jenom statečně souhlasil a přikyvoval. Bylo mi ho líto přesně do chvíle, než přišla jedna z posledních divaček a snažila se probojovat na místo a omylem se ho letmo dotkla bundou. Pán z toho byl pohoršen, podle mě, tak ještě dva dny. Než začal samotný film, naskytlo se mi ještě pár vtipných výjevů, jako třeba ten pán, co si tak dával pozor na svůj popcorn, až ho ještě před zhasnutím světel celý vysypal a jeho paní, která se tomu velice hlasitě smála.

Když už konečně zhasla světla, všichni se pohodlně opřeli do sedaček a začali jíst popcorn, který vám stejně ani do začátku filmu nevydrží, byla jsem upřímně trochu zklamaná, že už se nebudu moct bavit na účet svých spoluobčanů. No, evidentně jsem je dost dobře neznala, protože se plně projevili až během filmu. Na základě jejich analýzy během celého filmu jsem došla k závěru, že diváci našeho městského kina vytvořili několik nových kategorií. Samozřejmě všechny jsou dost divné.

Co mi ale přišlo vážně divný, je když se někdo začne smát už při sountracku a není tam absolutně nic vtipného. Nebo u reklamy na rádio. Když tam nikdo neřekne ani větu. Ale ti lidi se tomu vážně smějí.

Zajímavější mi přijdou lidi, co si hrajou na vědmy nebo mentalisty a po pěti minutách filmu začnou odhadovat zápletky a rozuzlení celého filmu. Ne, že by to všem nebylo hned jasné, ale, podle nich, je evidentně třeba si hned na začátku srovnat, kdo bude s kým, kdo se s kým rozvede a kdo bude schovaný ve skříni. Třeba díky paní z páru napravo jsem hned po dvou a půl minutě věděla, že Polívka v tom filmu bude s Bokovou a Vetchý si na konci vezme Kostkovou. Nebo mě ještě napadlo, že na to třeba uzavírají sázky?

Další typ lidí, který mi upřímně už trošku vadí, jsou lidi, co se smějí sice vtipné situaci, ale smějí se tomu moc nahlas a moc dlouho, takže kvůli tomu neslyšíte třeba další vtip nebo další větu. Zpravidla to bývá ještě vtipnější, než čemu se směje většina.

S tím je spojena skupina lidí, co se vtipům nesmějí, ale opakují je. Takže kinem prolítne věta: “Mami, máš taky bobra?” asi třicetkrát a už pak tak trochu postrádá ten vtip. Teda, aspoň pro mě.

Říkejte si, co chcete, pro mě prostě v kině nebývá zážitkem film, ale diváci. Vždycky se dozvíte, co je kde nového, co na tom, že ty lidi neznáte, ale evidentně to máte vědět, když ta paní z první řadě mluví tak nahlas, že to slyšíte i vy, co sedíte v šesté. Navíc tam chodím zásadně jenom s holkama, takže i když náhodou sedíme vedle sebe, musíme si přece vyměnit informace, takže zase mám z filmu leda konec. Takže teď by mě zajímalo, kdo z vás chodí do kina kvůli filmům?


Klára Recmanová

Studentka marketingu. Vypadám o dekádu mladší, než ve skutečnosti jsem. Holka, co věčně neví, co chce. Zpravidla chce to, co nemůže mít, a když to může mít, už to nechce. Věčně sakrasticky mluvící, kávu a psy milující pisálek, co pořád něco datluje do notebooku a následně zase všechno maže. Fotím na Instagram, píšu a neustále se snažím vymyslet a vybudovat něco svýho. Občas jsem i milá. Jmenuju se Klára, těší mě!

Přidat komentář

Instagram @bloggersre

Náš Instagram