Bloggers RE

KOLUMBIE A BOGOTA – KÁVA A DROGY? NE TAK ÚPLNĚ.


Autor: Dominika, jelenvlese.wordpress.com

Kolumbii jsem si představovala jako zemi plnou kokainu, drogových kartelů, nebezpečí a žen s implantáty. Ukázalo, že jsem se v něčem trefila, ale v něčem vůbec. Kolumbie je neskonale rozmanitá. Ovšem to se dá říci u všech zemí Jižní Ameriky. Ale Kolumbie mi  v tomto ohledu přišla jako extrém, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé jsme přijeli ze Střední Ameriky, kde země byly poměrně malinké, takže i když byly unikátem, daly se v každé nalézt charakteristické znaky. A Kolumbie byla prvním státem Jižní Ameriky, který jsme navštívili, proto nás tento kontrast tak moc bil do očí. Za druhé to bylo z toho důvodu, že jsme po měsíci pobytu v tropech přijeli do Bogoty, kde bylo poměrně chladno, hlavně večer. Po třech dnech v Bogotě jsme se opět ocitli u Karibského moře. Stále v Kolumbii. Tam jsme navštívili národní park a koloniální město. A nakonec jsme jeli na tropický ostrov. Jednoduše vše, na co si vzpomenete, bylo na jednom místě. Škoda, že jsme nestihli Medellín a Cali, ale bohužel již nezbyl čas…

Fakta a čísla

Kolumbie je se svými 45 miliony obyvatel třetí nejlidnatější zemí Jižní Ameriky. Rozložení obyvatel je: 58% mestizo (míšenci Indiánů a Španělů), 20% běloši, 14% míšenci bělochů a černochů, 4% černochů, 3%míšenci černochů a domorodců, 1% domorodců. Platí se zde kolumbijskými pesos (COP; 1USD = 2 913COP), na vstup do země nepotřebujete vízum.

Většina původních obyvatel Kolumbie se živila jako zlatníci a kováři. To byl také důvod, proč se o Kolumbii začali zajímat Španělé – když přijeli, všude viděli místní používat zlaté předměty. Když zemí projíždíte, můžete si všimnout, že téměř v každém větším městě je muzeum zlata. Některá jsou lepší, jiná horší. Za to největší je ale považováno Museo del Oro (=muzeum zlata) v Bogotě.

Země byla kolonizována od severu, tedy od Karibského moře. První dochované nově založené město je Santa Marta z roku 1525 a o osm let později následovala Cartagena. Od roku 1536 se kolonisté začali posouvat do středu země a v roce 1538 došli až na místo dnešní Bogoty, kde založili Santa Fe de Bogotá.

V roce 1717 došlo ke vzniku místokrálovství Nová Granada, jehož hlavním městem se stala právě BogotáNovou Granadu tvořili dnešní Kolumbie, Venezuela, Panama a Ekvádor. V roce 1812 přijel revolucionář Simón Bolívar bojovat do Cartageny za nezávislost na Španělech, a i po několika vítězstvích se nakonec musel stáhnout zpět do Venezuely. Ovšem nevzdal se a roku 1819 konečně vybojoval nezávislost a dal tak vznik Velké Kolumbii, jak je již popsáno také v článku o Ekvádoru, a sám se stal jejím prezidentem. Území však bylo příliš velké a vydrželo pouze do roku 1830.

Sled dějin je jak přes kopírák s jinými latinskoamerickými zeměmi: boje konzervativců s liberály, povstání, občanské války, chaos, masakr a do toho negativní vliv USA. V tomto případě USA podpořilo separatistické tendence v Panamě.

V 60. letech vznikalo v Kolumbii mnoho gerilových skupin, k těm nejznámějším patří FARC (Fuerzas Armadas Revolutionarias de Colombia), Ejército de Liberación Nacional (ELN, Národní osvobozenecká armáda) a Hnutí 19. dubna (M-19). Z počátku s nimi vláda jednala jako s lovnou zvěří a teprve v osmdesátých letech s nimi začala vyjednávat. Ovšem boje s gerilovými skupinami až do dnešních dnů zcela neutichly.

To, co Vás možná nejvíce zajímá, nebo mě to tedy nejvíc zajímalo, byly drogové kartely. Obchod s marihuanou zde kvetl už pár desetiletí, ale teprve v sedmdesátých letech začal převažovat kokain a obchod se změnil v masivní výrobu a vývoz vynášející víc, než bylo HDP. Největší boom přišel s Pablem Escobarem v 80. letech. Jeho smrtí ale v roce 1993 obchod neutichl a obchody jen kvetly.

V roce 1999 se rozjel za pomoci USA Plan Colombia, ve kterém se jednalo o zničení kokových polí pomocí herbicidů. Tento postup měl ovšem negativní dopad na místní zemědělce a drogové kartely se naopak dokázaly ze ztrát vzpamatovat. I přes investici USA 6mld dolarů a přes snahu tehdejšího prezidenta zůstává Kolumbie největším světovým producentem kokainu. Evropa a USA má pořád příliš vysokou poptávku.

Pravděpodobně jste slyšeli o kauzách souvisejících s prezidentem Álvarem Uribem. Za jeho vlády totiž docházelo k vraždění civilistů, kteří byli převlékáni do uniforem rebelů a prohlašováni za povstalce, aby tak vojáci získali více zásluh. To zmiňuji jen jako vsuvku, aby člověk dostal představu o tom, proč Vám starší generace budou vymlouvat do Kolumbie jezdit. Než jsme do Kolumbie jeli, někteří nás také varovali před gerilovými skupinami a před pobytem v džungli, kterému jsme se tedy nakonec z jiných důvodů bohužel museli vyhnout. V posledních letech ale výrazně klesly únosy cizinců a pokud člověk myslí hlavou a zbytečně neriskuje, riziko je poměrně nízké. Ve Venezuele to je pak jiný kafe…

Jo a pokud byste zapomněli, tak Gabriel García Márquez byl Kolumbijec. Já jen tak, kdybyste to měli třeba v Chcete být Milionářem.

Dojmy a pojmy

Já tedy nevím, co si představíte Vy, když se řekne Kolumbie, ale já si představím pár bohatých lidí, které jako turista asi ani neuvidím, a pak bídu. No faktem je, že 45% národního bohatství je kontrolováno 10% obyvatel a naopak nejchudších 10% obyvatel kontroluje méně než 1%. Tím Kolumbie vyhrává cenu nejméně vyvážené země na kontinentu.

ALE už při první cestě veřejnou dopravou do našeho hostelu se mi jednoduše něco nezdálo. Každý druhý pasažér měl iPhone nebo nějaký 20x dražší smartphone, než jsem kdy měla já a také každý pátý/každá pátá rovnátka. Což jsme jinde v Jižní Americe neviděli. Já si dokonce vůbec neuvědomuji, že bychom kdekoliv jinde v Jižní Americe viděli někoho s rovnátky. Tady je měli skoro všichni. Myslím, že se mi o rovnátkách i zdálo. Také jsem je v osmnácti měla, ale má zubařka se najednou rozhodla, že mi je bude muset nasadit znovu, báječný! Ještěže jsem už vdaná. Což nevím, jestli mi v tom snu došlo…

Kolumbie je také prezentovaná jako země kávy. Tak tím si nejsem tak jistá. Kamkoliv do Jižní Ameriky přijedete, všude Vám řeknou, že mají tu nejlepší kávu. Já tam nikde moc dobrou kávu nedostala. Nejlepší, co jsem v Kolumbii pila, bylo latte v supermarketu z automatu v Bogotě. Nedalo mi to a když jsem se bavili s jedním mladíkem na San Andrésu, zeptala jsem se ho. A pak jsem se znovu zeptala mé brazilské kamarádky. Od obou jsem dostala stejnou odpověď – nejlepší kávu vozíme do Evropy, tady máme jen zbytky. Takže kávoví turisté, vyberte si jinou zemi.

Typickým tancem je salsa, bohužel jsme se k ní nikde nepřichomýtli, ale nedá se říci, že bychom jí vyhledávali, náš program byl poměrně nabitý. Ovšem jsou i tací, kteří se do Kolumbie jezdí cíleně učit salsu v rámci několikadenních až několikatýdenních kurzů.

V jednom z měst, ale za nic na světě si nevzpomenu, kde to bylo a bohužel jsem si to nezapsala do deníku, bylo velké množství soch obézních lidí, hlavně žen. Jejich autorem je nejznámější kolumbijský sochař Fernando Botero. Zase – kdybyste za něj třeba někdy dostali bludišťáka, poděkujete mi.

Na závěr bych Vám chtěla dát jedno doporučení. Pokud do Kolumbie pojedete, tak by to asi měl být must, pokud ne, tak by to bylo fajn, ať se trochu vzděláte a přitom odreagujete. Na Netflixu je seriál Narcos. První série pojednává o Pablu Escobarovi a končí jeho smrtí. Druhá série pak o tom, co následovalo po jeho smrti, kdy obchod s kokainem převzal Cali kartel. Třetí série už je jen taková dohra. Je to z části autentické vyprávění doprovázené televizními záznamy z té doby.

Drogy Vám budou nabízet téměř na každém rohu. Osobní zkušenosti nemáme, ale Lonely Planet tvrdí, že kokain je v Kolumbii mnohem silnější než v Evropě nebo v USA a není tak neobvyklé, že turisté upadnou do bezvědomí. Do bezvědomí se ale můžete dostat i omylem. A to tak, že Vám někdo hodí do pití nebo nabídne cigaretu s příměsí tzv. Burundangy. Nemá žádnou chuť, takže si toho nevšimnete a pak se probudíte v lepším případě pouze bez peněz a dalších cenností.

Dvě noci v Bogotě jsou málo

Do Bogoty jsme přijeli z Cancúnu 25. listopadu lehce po poledni. Předem mi recepční našeho hostelu Bakano vysvětlila, jak se k nim dostaneme. Hostel byl ve čtvrti La Candelaria, kde většinou turisté bydlí, a proto popíši cestu, jak se tam dostanete. Třeba se to někomu bude hodit😉

Nejdříve prý musíme jet autobusem M86 a pak přestoupit a tak dále. Dobře, není problém… Jenže ten autobus nejel. Těžko říci proč, ale prostě ne. Tak jsme se ptali mladíků, ti ale nemluvili anglicky, ptali jsme se řidiče jiného autobusu, taktéž nám nerozuměl, ptali jsme se dalších dvou lidí, neúspěch. Už jsem se pomalounku loučila s penězi na taxi, když mi jedna slečna lámanou angličtinu odpověděla. Zachránkyně s rovnátky.

Abyste mohli v Bogotě používat veřejnou dopravu, musíte mít nabitou kartu. Něco jako Oyster Card v Londýně. Jenže slečna nám řekla, že se nikde v okolí koupit nedá. Dali jsme jí tedy hotovost a ona „pípla“ za nás. Jmenovala se Paola a dala nám své telefonní číslo, kdybychom ještě něco potřebovali nebo se ztratili. Pracovala pro leteckou společnost Avianca, se kterou také poletíme. Z M86 (nakonec jsme tedy jeli autobusem s jiným číslem) jsme měli přestoupit na linku 1 a jet na zastávku Universidás a po 100m chůze dojít k hotelu. Paola byla tak laskavá, že nás dovedla k lince 1, abychom se při přestupu neztratili.

Když vystoupíte z vlaku na zastávce Universidás, jdete poměrně dlouho tunelem, než se dostanete na ulici. Z tohoto tunelu vyjdete:

Hotel byl v centru, takže jsme se ocitli na jednom z rušných náměstí Plazoleta de Las Aguas. Odtud to bylo opravdu jen pár metrů. My hledali Calle 16 (ulici 16). Předpokládali jsme, že bude snadné hostel najít, když ještě mají ulice podle čísel, to je přeci úplný Manhattan. Pro primitivy… Tak snadné to bylo, až jsme bloudili necelou hodinu, nesmírně jsme se tam zamotali a kohokoliv jsme ptali, každý nás poslal jiným směrem a někteří nám i dost zavařili. To, že se tam nevyznáme my, dobře, ale ani místní?

Do hostelu jsme přišli vyčerpaní, ale díky bohu jsme ho našli. Kdybychom neměli ty krosny, procházka by to bylo hezká.

Žilo to tam a všude samí mladí lidé. Hlad nás ale i přes veškerou únavu vyhnal do ulic podruhé. Obdivovali jsme graffiti a já v jednom obchůdku ochutnala čaj z koky.

K večeři si Jirka hamburgera a já místní typické placky – arepas. Nechutnaly mi. Nevím, jestli nejsou dobré nebo jsem jen měla smůlu. Byly tvrdé, škrabaly v krku a byly naprosto bez chuti. Udělalo se mi špatně. Bohužel jsem asi už byla nakřáplá z klimatizace z hotelu v Cancúnu, z letadla a z únavy a placky mě evidentně dorazily…

Po tomto dni jsme každopádně pochopili, že přívětivé ceny Střední Ameriky jsou ty tam, za nic moc jídlo a normální pití jsme dali přibližně dvojnásobně peněz než v Guatemale, a to už se do konce cesty bohužel příliš nezlepší.

Druhý den jsme si řekli, že se vyspíme, vstali jsme tedy něco před desátou, ale já bohužel s horečkou. Celý den jsem proležela v posteli, alespoň odpoledne jsem byla schopna se podívat na nějaký vánoční film na Netflixu. Jirka se byl sám projít. Ani nevím, jak dlouho, protože jsem to celé prospala a najednou byla tma. Slunce zde zapadalo o dost dříve než v Mexiku, přeci jenom jsme byli blíže rovníku.

Večer jsme si alespoň chtěli dojít na večeři, já celý den nic nejedla, ale skoro vše bylo zavřené. Neděle. Po krátké procházce se mi zase přitížilo. Ještěže jsme měli nové zásoby Kuřete na paprice.

Jirka mi pak vyprávěl, že přes den bylo město živé, všude trhy, umělci a jídlo. Moc mě to mrzelo. Kamarádka z Vídně byla v Kolumbii před dvěma lety a o Bogotě vyprávěla úžasné příběhy. Měli jsme zde dva dny a já jeden prostonala a mnoho věcí jsme díky tomu nestihli. Tak se sem holt budeme muset ještě vrátit.

Další den, v pondělí, jsme už měli letenky do Santa Marty, ale až na pozdější odpoledne. Byla to tedy má jediná šance z Bogoty alespoň trochu více vidět. Rozhodli jsme se vypustit muzea a vydat se na vyhlídku na horu Monserrate.

Hora je vysoká 3,152m.n.m. a je na ní kostel ze sedmnáctého století.

Kolem jsou sochy s výjevy Křížové cesty.

Dostanete se na ní buď pěšky nebo lanovkou. My z časových důvodů a také mého fyzického stavu zvolili možnost b). Za lanovku jsme na osobu zaplatili 19 000 COP a lístek nám platil i po cestě dolu.

Ze shora je krásný výhled na deseti milionové město. Na kopci vedle je socha Ježíše v podobném duchu jako v Riu, akorát menší.

A samozřejmě nechyběla vánoční výzdoba!

Po návratu jsme vyrazili na hlavní náměstí Plaza de Bolívar, kde byla zrovna vojenská přehlídka. V tomto srdci města je například Capitolio Naciona (sídlo Kongresu), Palacio de Justicia, Catedral Primada (největší chrám v Bogotě), Capilla del Sangrario (jediná koloniální budova na náměstí).

Ještě v hostelu jsem se dala do řeči s majitelem Luisem, který nám doporučil typické kolumbijské jídlo v ulici vedoucí z tohoto náměstí. Načasovali jsme to tedy na oběd. Máme si prý dát Ajiaco a kdyby nám nechutnalo, zaplatí to. Bohužel ale Luis už nebyl v hostelu, když jsme si vyzvedávali krosny.

Ajiaco vyzkoušela. Byla to bramborová polévka se velkým množstvím trhaného kuřecího masa, kukuřičným klasem a přelitá smetanou. Vedle mi dali arepas (tentokrát ne tak tvrdé), avokádo a rýži. Jirka si dal Bandeja paisa, další typické kolumbijské jídlo. Byl to talíř plný různého masa s fazolemi, volským okem, rýží a opečeným banánem. A samozřejmě avokádo. Moc mu to nechutnalo. Moje bylo dobré, ale tak pět lžic, pak mi to lezlo i ušima.

Malebnými uličkami jsme se procházeli až k hostelu, odkud jsme v 16:30 vyráželi na letiště.

Cesta tam trvala půl hodiny. Letěli jsme s Viva Columbia do Santa Marty na karibském pobřeží. Na letišti jsme přes 30min čekali na odbavení a náš gate byl pak na úplně druhé straně. Jen tak tak jsme to doběhli. Letenky jsme kupovali přes kiwi.com, byli jsme automaticky zacheckovaní, ale neseděli jsme vedle sebe. Asi jsem něco špatně zadala, každopádně se nám to nestalo naposledy. Při letu byly nepříjemné turbulence, které jsme zažili skoro při každém letu v Jižní Americe.

A o Santa Martě, brození bahnem a vůbec naší návštěvě karibského pobřeží bude další článek, so stay tuned.

Kam dál v Bogotě?

Musel del Oro

Museo Nacional – je zdarma v budově staré věznice.

A určitě mnoho dalšího. Především věnujte pozornost super grafitům, které sou na každém kroku.

Co jsme v Kolumbii nestihli

Medellín

Cali

Caño Cristales

Parque Nacional Natural El Cocuy

Trek do Ciudad Perdida

San Auguatín

Salento

A asi mnoho dalšího….je jasné, že nás v budoucnu Kolumbie nemine.


jelen_v_lese

Miluji cestování, psaní, plánování a organizování všeho a všech kolem sebe

Přidat komentář

Instagram @bloggersre

Náš Instagram

X