Už ne jenom ve dvou, ale zároveň ještě ani úplně ne ve třech… Jak vypadal jeden náš obyčejně neobyčejný podzimní víkend prožitý v polském Krakowě? Kde se nám líbilo, kde nám chutnalo a co nás naopak trochu zklamalo? A v čem pro nás spočíval ten nový rozměr?

Den první

Když On jí slíbil, že v pátek přijede z práce dřív, aby mohli nejpozději ve čtyři vyrazit, oba věděli, že to není víc než tajný sen… Teprve po šesté jí volal, že vyjíždí z kanceláře a ona ho balila po telefonu (rozuměj balila mu kufr dle jeho telefonických instrukcí). V sedm hodin se nalodili a slavnostně nastartovali směr Krakow, aby mohli o půl osmé ještě slavnostněji vjet do kolony a poskakovat v ní nejmíň hodinu (neboli aby ten cílový čas skutečně stál za to) 

Dalo by se očekávat, že po přebrání apartmánu zapluli přímou šipkou do paletové postele jejich bílé ložnice, ale to oni ne, přece by se nevzdali takhle snadno. Vybalili jen to nejnutnější a rychle se vydali nasát aspoň kousek atmosféry pátečního večera na Rynek Glowny. Bylo tam řádně rušno, ale místo u stolu s ohřívačem se ještě našlo, a dokonce na druhý pokus i restaurace ochotna připravovat pokrmy v jedenáct večer… Později zjistili, že patřila k těm nejlépe hodnoceným, a ještě se tam vrátili na rozlučkový oběd. Cestou zpět k ubytování potkali opilou dívku padající z koloběžky, opilého muže padajícího jen tak… zkrátka nejvyšší čas už skutečně zaplout do té paletové postele.

Den druhý

Ráno se probudili do slunečného dne. Z avizovaného výhledu na město nebylo sice v praxi víc, než výhled na jednu ze dvou věží Florianova kostela, a to je jenom po velmi hlubokém výklonu z okna, nicméně pohled na podzimní pavlačový dvůr dokázal taky polahodit oku. A ona si k tomu ještě uvařila lahodný černý čaj s čerstvým mlékem – v tomto tedy apartmán nezklamal. Hlavní zklamání však přišlo záhy, se snídaní, její snad úplně nejoblíbenější částí dne, zvlášť na cestách, a zvlášť teď… Kombinace apartmánu a snídaně jim měla být podezřelá, jenže nebyla, bohužel. Místo snídaně totiž obdrželi jen cosi jako poukázky do kavárny opodál. Což nejen že jim neposkytlo kýžené pohodlí, ale ještě ke všemu vzalo možnost vlastní volby snídaňového podniku. Přidělené bistro sice působilo stylově a dostatečně hipstersky, přesně podle požadavků poslední módy, veškerý příznivý dojem však rázem z barového pultu smetla naprosto dezorientovaná obsluha. Kavárna zoufale postrádala náznak jakéhokoli systému. Ještě dezorientovanější zákazníci se štosovali do nekonečné fronty, nebylo kam si sednout ani u koho si objednat. Zhruba po půlhodině čekání na Godota to, voucher nevoucher, vzdali a šli hledat štěstí o dům dál.

Nakonec ho našli v sympatické a nezmatené kavárně na rohu, kde si ty útrapy vynahradili několikachodovým bruchem (čas snídaně už nějak propásli). Jen se během té anabáze někam zatoulalo to slibné ranní slunce a v průběhu dne už se bohužel ukazovalo jen sporadicky. O to víc se o slovo přihlásil vítr, ale pořád to ještě byl pěkný podzimní den, akorát ten svetr to asi chtělo zvolit o něco teplejší. Na Rynku bylo ještě rušněji než během pátečního večera – stánky trhů venkovní i vnitřní (prakticky nerozeznatelné od jakýchkoliv jiných trhů libovolných evropských měst), koňská spřežení, neproniknutelné houfy turistů na zemi a holubů ve vzduchu. Moc dlouho se tam neohřáli a raději rychle vyrazili vstříc dalším bodům nabitého programu.

Parkem Planty lemujícím hradby podél města se vydali ku hradu. Ona parky zbožňuje, skoro stejně jako snídaňové kavárny! V každém novém městě potřebuje nutně prozkoumat každičký park, který jí přijde do cesty, takže tady byla ve svém živlu. Pozorovala všechny ty běžce, pejskaře, pobíhající děti, cyklisty, a hlavně četné jezdce koloběžkové (někdy měla v Krakowě pocit, že jsou tam mezi všemi těmi koloběžkami a jinými vozítky snad jediní pěší turisté). Pozvolna žloutnoucí listí se občas snášelo k zemi. A taky se tam snášely kaštany, ale ty tedy rozhodně ne pozvolna. Takovou kaštanovou kanonádu snad jaktěživa neviděla, až měli strach o hlavy! Aneb Foukej foukej větře ty, shoď nám z větví kaštany. Zakřič na nás ruce vzhůru a shoď nám jich celou fůru! Ale nakonec porazili kaštany 1:0 a ona si ještě po kapsách poschovávala pár památečních skalpů. Z dětství jí nějak přetrval reflex kaštany sbírat, aniž by měla jakkoliv promyšleno, co s nimi dál.

Ještě než vstoupili do areálu hradu, na chvíli se jim zastavil čas na dětském hřišti. Nebylo to vůbec v plánu, ale najednou před nimi vyvstalo jako zjevení, zalité zlatými paprsky (byl to zrovna jeden z těch světlých momentů, kdy bylo sluníčko plně ve službě). Jen tak si tam sedli na lavičku, nahřívali se a pozorovali děti na důmyslných a netradičních celodřevěných průlezkách a houpačkách, zaposlouchali se do zvuků závěsného xylofonu a Ona si ještě k těm kaštanům nastřádala i pár barevných listů (opět bez zvláštního účelu). Představovali si, jak už brzo budou takhle pozorovat tu jejich holčičku, tu, co je s nimi tady už teď, ale zatím ještě trochu jinak…


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here