Už ne jenom ve dvou, ale zároveň ještě ani úplně ne ve třech… Četli jste první část článku o našem polském putování a jste zvědaví na pokračování? Tak tady je! Jak vypadal jeden obyčejně neobyčejný podzimní víkend prožitý v Krakowě? Kde se nám líbilo, kde nám chutnalo a co nás naopak trochu zklamalo? A v čem pro nás spočíval ten nový rozměr?

Den druhý

Vstup do hradu Wawel byl pro ně tedy krutým návratem do reality davové turistické psychózy. Lidi proudili sem a tam a na každém kroku někdo ten hustý provoz ještě brzdil pózováním do objektivu. Ona si musela pro jeden pěkný pohled na sytě cihlové hradní zdi a zlato-zelené věžičky katedrál v záplavě výstavních barevných květů pomalu frontu vystát. On si dal zatím na zídce pivo, ale rovněž byl zklamán a s láskou a slzou v oku vzpomínal na české chmelové nápoje… Rozhodli se tedy vyměnit hradby spíš za mile vyhlížející nábřeží řeky Visly pod nimi. Mezi hvězdami na chodníku tam narazili na Romana Polanskeho (pěkně jim doplnil střípky z nedávno zhlédnutého filmu Tenkrát v Hollywoodu). Mezi stromy zase zpozorovali lavičku osazenou prazvláštní  rodinou, celou ve vojenských úborech. Ta ji zaujala natolik, až zmeškala i věhlasné chrlení ohně wawelského draka.

Jejich největší pozornost si však vyžádal nebezpečně sílící hlad. A koneckonců nohy už taky toužily po odpočinku. Jenže Ona zároveň trvala na tom, že bez místních pierogů to nepůjde. Tudíž se museli ještě drahnou chvíli proplétat uličkami židovské čtvrti, než našli přesně to, co hledali, a mohli se vítězoslavně svalit k vyskládanému stolku s háčkovým prostíráním. Objednali si vytoužené pierogy se špenátem a ovčím sýrem a taky „degustační“ bramborové palačinky s několikero druhy omáček. Pochutnali si velice, ale zvlášť jemu ty placičky pak ležely v žaludku ještě do pozdních nočních hodin. Možná taky proto, že žaludkům ještě záhy naložili znamenité dorty z Kafe Kladka. Navzdory touze se ohřát, nechali doplnění tepelných zásob čistě na horkých nápojích a usadili se ke stolečku, který je vábil přímo zpoza francouzského okna otevřeného do ulice. Ruch na protějším chodníku byl čilý tak akorát, aby si mohli v klidu vychutnat všechny dobroty na stole, ale zároveň ty chuťové podněty doplnit i o zrakové vjemy. Jako třeba když se jim na promítacím plátně okna mezi podzimními stromy vyjevila naparáděná židovská rodina – prudce elegantní maminky, roztomilé děti a hlavně tatínci, dědečci a dost možná i nějací strýčci v jarmulkách, širácích a dlouhých černých kabátech.

Z Kazimierzi neměli důvod prchat před davy rozparáděných turistů. Ne že by se tam žádní nevyskytovali, nicméně jejich převaha nebyla tak intenzivní, aby dokázala pohltit ono magické genius loci. Ona se rozplývala nad nástěnnými uměleckými díly všech tvarů, barev a velikostí, On se zase zasnil nad mollovými melodiemi linoucími se ze zahrádky restaurace, jíž dodávala neopakovatelnou atmosféru živá kapela s melancholickou zpěvačkou v hlavní roli. Takže se těmi uličkami romanticky toulali, ruku v ruce, dokud je zcela nedohnala únava z celodenního objevování.

Den třetí a poslední

Po probuzení do nového dne zvolili zcela odlišnou strategii. Místo pomalého rána vyrazili co nejdřív do těch nejfrekventovanějších ulic starého města, a vyplatilo se. Za nedělního časného dopoledne ty ulice najednou vůbec nebyly tak frekventované. Mohli si tedy konečně v poklidu vychutnat pohledy na probouzející se náměstí, ranním sluncem ozářené věže Mariánského kostela i historické tržnice. Když se toho všeho dosyta nabažili, rozhodli se znovu vydat procházkou do židovské čtvrti, která jim tolik učarovala. Cestou se ještě museli zastavit u stánku s plyšovými suvenýry dráčků. Dříve by si nejspíš tak akorát pomysleli něco o kýči, jenže teď jsou celí rozněžnělí. To cestování zkrátka najednou získává zcela nový rozměr… Už nejsou sami. Přece musí mít holčička jednou památku na svůj první zahraniční výlet s rodiči… Čili bez toho roztomilého šedorůžového dráčka by jednoduše z Krakowa odjet nemohli.

Už předešlého dne obdivovali vybalancované sochy nainstalované v konstrukcích Lávky otce Bernatky, když se k nim ale blížili tentokrát, byly rozkymácené ještě daleko víc, navzdory slábnoucí větrnosti. Záhy pochopili proč – přes most právě uháněla čelní linie krakowského půlmaratonu. Brzo se přiřítil i chumel dalších závodníků, ale sochy to všechno ustály a znovu a znovu nacházely zpět svou stabilizovanou polohu. V ten moment chtěla Ona už sestoupit na promenádu vyhřáté náplávky a prohlížet si lodě koupající se ve třpytivých vlnkách Visly. Jenže On nedal jinak, než že musí počkat i na ty úplně poslední outsidery uzavírající celý závodní peloton. Prý ho fascinuje ta jejich odvaha a odhodlání. Ona si sice v duchu pomyslela něco o mužské škodolibosti, každopádně promenády se nakonec dočkala taky, takže všechno bylo v pořádku.

Kromě promenády se dočkala i návštěvy staré synagogy a hřbitova, což při sobotním šabatu nebylo možné. Všichni muži si zde museli povinně nasadit papírovou jarmulku. To místu ještě dodalo na autentičnosti. Ráda se prochází po hřbitovech, a na podzim dvojnásob. Rozlévá to v ní zvláštní pocit klidu. A čím zpustlejší hřbitov, tím lépe… Tady ji ale nejvíc uchvátil samotný prostor synagogy. Prostor to byl poměrně malý, ale tím intenzivněji vyzařoval cosi nepopsatelného. Zvláštní sílu pospolitosti možná? Zlatem rámované nástěnné malby zalité v barevném světle vitráží ji téměř zhypnotizovaly, musela se na chvíli posadit do lavic a vstřebávat každičký detail ornamentů i barevných kontrastů Bylo to velkolepé završení jejich krakovského putování. Putování, na které nikdy nezapomenou, prvního evropského putování ve třech. Už se těší na všechny ty budoucí nové rozměry, nesmírně se těší…

A toto už je definitivní tečka za mým podzimním krakovským ohlédnutím. Máte někdo na Krakov podobné vzpomínky? Moc rádi si přečteme, jaký na vás udělal dojem! Nebo i to, jak se vám cestovalo během měsíců očekávání příchodu nového člena rodiny na světlo světa. Jestli to pro vás bylo podobně magické jako pro nás…


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here