#LOVEYOURSELF | PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY


Pamatuji si přesně své pocity, když jsem před pár lety psala článek o bulimii. Procházela jsem tehdy spousty příběhů dívek, které se s bulimií setkaly, ať už jí trpěly přímo ony, nebo někdo jim blízký. Ačkoliv jsem se letmo o problematiku poruch příjmu potravy zajímala už předtím a dokonce jsem znala i jeden případ v mém okolí, byla jsem zděšená. Přísahala jsem tehdy sama sobě, že nikdy k ničemu podobnému nesklouznu a byla jsem opravdu přesvědčená o tom, že mně by se nikdy nic takového stát nemohlo. “Nikdy a vždycky jsou nebezpečná slova,” řekla mi poměrně před nedávnem osoba, která je pro mě obrovskou autoritou. Je tomu tak, bohužel. Při vzpomínce na to, co jsem si říkala tehdy a zároveň uvědomění si, co se v mém životě děje teď, si uvědomuji, jak strašlivě jsem se spletla…
Myslím si, že vysvětlovat, co jsou poruchy příjmu potravy jako například anorexie nebo již zmíněná bulimie, není vůbec potřeba. Drtivá většina z nás ví, o co se jedná, a kdo náhodou ne, může si to najít kdekoliv jinde, protože je toho plný internet. Hlavně o tom ale tento článek vůbec být nemá.
Loňský rok pro mě byl po psychické stránce hodně náročný. Všichni nejspíš víme, jaké to je, když se nám všechno hroutí pod rukama, dlouhou dobu se to vůbec nelepší, spíš naopak, a východisko zdánlivě vůbec neexistuje. Každý člověk pak má svůj vlastní způsob, jak se s problémy a stresem vypořádat. U mě to vždycky bylo zahltit se co největším množstvím nejrůznějších aktivit, abych neměla vůbec žádný čas přemýšlet. Zpětně přiznávám, že tentokrát jsem to opravdu přepískla, i když jsem to dlouhou dobu popírala.
Faktem je, že jsem vždycky milovala, miluju a asi i budu milovat jídlo. To je vlastně největším paradoxem celého tohoto článku. Tím, že jsem neměla absolutně žádný volný čas, jsem začala přecházet z extrému do extrému. Střídaly se mi zhruba týdenní období, kdy jsem buď nejedla skoro vůbec, nebo jsem se naopak extrémně přejídala. K tomu jsem najednou měla daleko víc pohybu, než do té doby, a ve spojení se vším již zmíněným jsem začala nekontrolovatelně hubnout. Původně mi to vůbec nevadilo a začala jsem mít dokonce výčitky, když jsem jedla. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, když jsem za celý den snědla třeba jenom rohlík a vůbec jsem neřešila pocit prázdného žaludku, spíš naopak, byla jsem za něj ráda. Pocit hladu u mě časem postupně téměř vymizel. Ve finále jsem zhubla 7 kilo za 3 měsíce a vzhledem k mé původní váze a výšce jsem se dostala na podváhu. Já sama jsem to, že hubnu, nejdřív vůbec neregistrovala, začala jsem si toho všímat až, když mi všechno mé oblečení začalo být velké. Zhruba v té době si toho začalo všímat i mé okolí a setkávala jsem se převážně s reakcemi typu “Jíš ty vůbec něco?” a “Měla by ses najíst, jsi hrozně hubená.”
Mému tělu se pochopitelně můj životní styl vůbec nelíbil a začalo stávkovat. Často mi bylo špatně, přibližně jednou za 14 dnů jsem zvracela, ačkoliv jsem nic špatného nesnědla ani jsem nebyla nemocná. Trpěla jsem na bolesti hlavy, což se mi dřív vůbec nestávalo a neustále jsem byla unavená, ať už jsem spala jakkoliv dlouho. Kvůli úbytku na váze jsem se nakonec úplně přestala cítit dobře ve svém těle.
Uvědomit si, co vlastně dělám, a vzpamatovat se mě donutilo až to, když jsem se dostala na úplné fyzické dno a to doslova. V prosinci jsem se nakazila střevní chřipkou, ze které se staly tři dny, kdy jsem nebyla schopná dělat nic jiného než ležet. Měla jsem horečky, neudržela jsem v sobě jídlo ani pití a kvůli dehydrataci a celkovému vyčerpání jsem při jakémkoliv pokusu se zvednout okamžitě omdlívala. A pak po třech dnech strávených v posteli, což bylo poprvé za ty tři měsíce, kdy jsem se zastavila a nic jsem nedělala, mi to všechno došlo. Najednou mi nebylo špatně od žaludku, ale ze mě samotné. Uvědomila jsem si, že jsem udělala všechno to, o čem jsem si před lety přísahala, že se k tomu ani nepřiblížím. Později mi bylo lékařkou řečeno, že celá nemoc by s největší pravděpodobností měla daleko lehčí průběh, kdybych předtím fungovala normálně, nebo bych se dokonce nenakazila vůbec.
Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky celé mojí zkušenosti teď žiju daleko zdravěji, pravidelně jím, už mi vůbec nebývá špatně ani mě nebolí hlava a kila jdou postupně zase zpátky do normálu. Nemyslím si, že bych k nějaké poruše příjmu potravy sklouzla, ale v určitém období jsem měla asi hodně namále. Vzhledem k tomu, jak jsem se po fyzické stránce cítila, si nedokážu vůbec představit, jak hrozně se musí cítit lidé, kteří poruchou příjmu potravy trpí. Jsem přesvědčená o tom, že žádná “dokonalá” postava za tohle nikomu nestojí. Nejdůležitější je, aby se člověk cítil dobře ve svém těle, a k tomu nepotřebuje tělo modelky.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here