Moc často si to neříkám. Nebo si to neuvědomuju. Nebo nemám čas se zastavit, uvědomit si to a říct si: “Jo, teď jsem nejspíš šťastná.”

Pořád se mi něco kazí, ničí, boří, nevychází, hnojí anebo jednoduše sere. A pak, vedle tohO všechno to, co je fajn, jednoduše přehlédnu. Přitom je to často důležitější než všechno to, co se pokazilo. Krom toho, je to pro mě docela těžký rozlišit. Kdy je to ještě štěstí a kdy už jenom radost? Má to nějaký svý normy?

Vtipný je, že většinou si to uvědomím až po tom, co se mě na to někdo zeptá. Jako teď nedávno, když jsme se s kamarádkou sešly zase po dlouhý době na kafe. Já spěchala z práce na večerní openair divadlo, takže jsem neměla moc času, ale alespoň to rychlý kafe jsme spolu daly a probíraly zase všechno možné. A pak to přišlo, zeptala se, jak se mám a jestli jsem teda šťastná.

Já začnu přemýšlet, ona divně koukat.  Na tohle jsem vážně opatrná, protože jakkoli si to už jenom začnu myslet, moje karma se mi bude snažit dokázat opak. Třeba něco podělám v práci, řeknu něco, co tak nemyslím a raním někoho, koho jsem ranit nechtěla, nebo zase ztratím klíče, utopím telefon… Znáte mě. Jenže pak si přemítám všechno, co jsem jíi dneska řekla, jak mávám nadšeně svýma prvníma klíčema od kanceláře nebo jak se culím když slyším hlášku z Přátel.

A dneska mi to znovu došlo. Je brzo ráno, já sedím na balkóně a pracuju, dělám konečně naplno to, v čem vidím smysl a co mě baví, v bytě mé spolubydlící z Erasmu, jsem ve Vídni s kamarádem, pípne mi telefon se zprávou od Něj, jsem zdravá, všichni v mým okolí jsou taky. Tak se, Kláro, vzpamatuj, jseš asi šťastná!

Pro mě je štěstí jako nekonečně vzdálená a nedosažitelná meta. Všichni se k ní snažíme přibližovat, někdy se dokonce zdá, že ji máme na dosah, skoro jako bychom ji drželi v ruce, jenže pak někdo proběhne kolem, podkopne nám nohy a my padáme a musíme se znovu zvednout, abychom mohli zase začít utíkat. A mě baví se takhle za ní honit. I když vím, že ji nikdy nechytnu.

Naopak někteří lidi, mám pocit, jsou šťastní pořád, kdykoli je potkám. Pokaždé, co se vidíme, tak tvrdí, že jsou šťastní, jako by to bylo synonymum pro “je mi fajn”. Takže jsou dvě varianty, buď jsem já věčnej smolař a jim se daří, na co sáhnou, nebo máme každý jinde hranice štěstí. Co vy a vaše hranice? Umí vás rozešťastnit i maličkosti? A vy jste svý štěstí chytili?


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here