Komunita online tvůrců

MOSTY II

0 5

Autor: Meg Mašková, m-e-g.cz/blog

Robert se vrátil…

Taky si říkáte, kde se v něm bere ta drzost po tom, jak se zachoval?

Prostě Robert…

Největší seběvedomí, největší ego, největší vše a vlastně nic…

Vrátil se celkem brzy, jelikož pracovní záležitosti je s Franceskou spojovali více…

Na otázku, proč se tak zachoval a proč odešel, beze slova byla jasná racionální odpověď… měl hodně práce a svým způsobem ji tolik miloval, že ji do toho nechtěl zatahovat – snad se ji dokonce snažil chránit…

Vždy na vše vysvětlení, omluva…

Jejich pracovní meeting byl rychlý, ale velmi intenzivní. Mluvila ona….

A řekla: “Nepřerušuj mě…”

Mluvila a mluvila a on po chvilce řekl: “Stále mluvíš jen o práci?”

A ona jen rázně odpověděla: “ANO!!!”

Pak přešli na rovinu osobního života, vlastně jejich života, kde jí bylo mnohé vysvětleno…

Stačilo jí to? Ani omylem!!! Pak si zapálila cigaretu, vyfoukla, mlčela a on se na ni podíval jeho očima a řekl: “Vím, co bych teď měl udělat…”

A ona řekla: “Proč to neuděláš?”

On na to: “Protože nemohu..”

Jednání ukončila s tím, že si v hlavě řekla, že tohle nikam nevede. Při odchodu u auta mu podala ruku, on si ji přítáhl – políbil ji. Ona se odtáhla a řekla: “Hele, čau…”

Dny plynuly a jejich kontakt v rámci práce byl intenzivní – nešlo to jinak…

Snažila se do toho nemotat nic osobního, jelikož opravdu ji to více a více zraňovalo…

Nebylo to ukončené, nebylo to dopsané – snad ani dohrané…

Nenáviděla ho a s každou větou o něm říkala slova typu debil, vůl a i mnohem horší. Ale její nenávist rovnala se láska.

Po nějakém týdnu si volali pracovně a on s ní opět začal flirtovat… haha hihi.

On a jeho smích, on a jeho vtípy, které pobírá jen málo lidí…

Práce – velká zakázka (pro ni velice důležitá) byla blízko. Neměla čas do toho tahat emoce nebo svou naštvanost…

Přišel den a opětovné setkání po několika týdnech…

Ona byla krásně nalíčená, učesaná a vlastně celou pracovní zakázku zvládla na jedna, protože věděla, že v tom, co dělá, je profík a pevná v kramflecích…

On si držel odstup na profesionální úrovni do chvilky, kdy byli jen sami dva… Vrhl se na ni, zuřivě ji začal líbat a ona si říkala v hlavě: “Jasně, já se z tebe neposeru”, ale chemie a srdce bylo silnější…

Jak ten den dopadl Vám tady asi detailně nemusím popisovat…

Večeře, pokec, jako když spolu začínali, jako by se vlastně nic nestalo – ten nejúžasnější sex, který měli jen oni dva při jejich songu… Tanec a neskonale omluv….

“Co teď?” řekla si Franceska – “Chci domů…”

On musel jet pracovat… Byla noc… Řekla si “Uff… jedu pryč!” doprovodil ji k autu, políbil ji a ještě tu noc napsal zprávu…

Hm, jak si to vysvětlit? Je vše ok?

Nechala to být… Nevěděla…

Měla zmatek v sobě, v něm, v nich, v jejich vztahu, jeho slovech a slibech.

Věděla, že musí odjet na pracovní cestu a ona má své povinnosti…

Najednou zpráva… Oznámení polohy… Usmála se…

Ohlásil se, že je v pořádku…

Celou pracovní cestu spolu komunikovali, dokonce jí byl přislíben dárek, co se koupil a dovezl (který nikdy mimochodem nedostala).

Sliby – kecy = Robert.

Vrátil se a co čert/osud nechtěl…

Jela odvézt přítelkyni k jejímu aktuálnímu milenci a před cílem se dozvěděla, kde je přesný cíl a že je to vlastně v jeho ulici…

Kdo tam stál u auta a vyndával kufr? ON!!!

Krve by se ve Francesce nedořezalo, ale tak co – bylo vše na bodě nula, tak zastavila, pozdravila on se smál – byl milý, jako ostatně vždy!!!

Postěžoval si, jako typický chlap, jak je po dlouhé cestě unavený a ona jako žena na úrovni se jen pousmála a měla pochopení…

Pak jí hned psal, jak má pro ni dárek, jak se mu po ní stýskalo atd…

Kecy, kecy, kecy..

Dny plynuly, jejich komunikace byla zase na bodu mrazu…

Pak přišel kontakt kvůli práci, snažil se jí nabídnout víc, než musel…

Hmmm, snaha… Nebo zase jen kecy? 

Po těch měsících a tolika slibech už ho Franceska brala s rezervou.

Nikdo ho nenutil – mluvil, volal sám…

Na konci pracovního rozhovoru se jí zeptal, co by si přála. Ona řekla: “Randit. Užívat si ty krásné začátky… Realizovat vše, co jsi mi nasliboval – od pracovních věcí po osobní…”

On řekl: “Ok, vezmu tě na rande, které si zasloužíš a vše ti vynahradím. Kino, večeře..”

Ona řekla: “Nechci ve městě.” 

On: “Ok, pojedeme pryč z města. Neděle?”

Franceska řekla: “Ok, sobotu mám pracovní na cestách, ale neděle je prima…”

Dny plynuly a ona si v sobotu, když se vracela z daleké pracovní cesty, řekla “Jej, já mám mít zítra rande. Potvrdím si ho.”

Volala, psala – nic…

A on si vesele na sociálních sítích vystavoval, jak pije s kamarádama…

Taky si říkate “To je takový kretén?” V její hlavě byla jiná slova… Stačila zpráva o tom, že se změnil plán nebo něco.

Je to tak sobecké nevychované hovado, že ani nezvedne telefon, aby se omluvil…

“Víš co? Ty už mi nepiš ani nevolej…” řekla si.

Francesky okolí opět nechápalo. Je to labil, je to magor, je to sobecké sebestředné bezcitné hovado… ať se k tobě nepřibližuje, nebo bude zle.

A Franceska věděla, že krom toho, že by opravdu bylo zle – jí bylo hůř.

Co teď? Takto to přeci nemohu nechat – říkala si.

Přeci já nebudu ta poražená/ponížená.

Je to láska, nebo jen trapný boj a hra kdo s koho? A pokud kdo s koho, tak jsem špatný hráč a vždy prohrávám já?
Sakra….
To nejde!

Musím ho z očí do očí postal někam a říct mu, že takto se nemůže chovat! Nejen ke mně ale všeobecně! Nemůže se divit, že lidé ho nazývají baronem Přášilem a mluvkou. Musím to definitivně ukončit…”

Osobně!!!

Týdny opět plynuly a on měl před sebou dlouhou pracovní cestu za oceán…

Řekli si vše nutné ohledně práce po telefonu a jejich rozloučení bylo ve slova smyslu…

Napiš mi, že jsi ok – ne protože budeš muset, ale protože budeš chtít!”

Dva dny uplynuly a ji probudila v 5 hodin ráno zpráva…

Fotky a u poslední fotky na mostě (jejich mostě) napsáno “Protože chci…”

Její reakce? Úsměv… A odpověď… “Protože to město bez ní není takové…”

Protože to město je jen jejich… A všechny mosty v něm…

Dny plynuly a ji čekalo stěhovaní… když najednou za komodou na ni vypadl jeho doutník…

Nikdo jiný doutníky nekouří, takže věděla, že je to jeho… nejdříve kroutila hlavou, pak se smála…. Pak to vyfotila s textem “Ty musíš být vážně všude.”

Smál se…

Ona taky…

Veď osudovka nooo.

Signály, znamení, telefon, fotky, sociální sítě, náhodné obaly od čokolády jeho značky atd. Každý den to na ni ze všech stran křičelo!

Prostě tohle není konec!

I když si přála a všichni okolo ní, aby to konec byl! Nebyl! A to nevěděla, že to ještě bude takový mazec…

Jejich příběh nebyl zdaleka dopsán…

Poslal jí fotky – ona jemu jednu jejich, kterou neměl. Z rána, ve spánku, kdy ji pevně držel v náručí a netušil, že fotí. Napsala mu: “Tohle mi schází.”

Vrátil se a rozjel se kolotoč… Psal, jak se těžce srovnává s jetlagem. Čekala je pracovní akce, na které nic nechtěla řešit.

Na které měla své kolegy a kolegyně a musela být za každého směru profesionální.

I on!!!

Ale jejich střetnutí jen pohledem všem řeklo své. Na jedinou vteřinu ji nesputil z očí.

Pak přišlo střetnutí a pár narážek.

V tu chvilku do jejich rohovoru vstoupil jeho kolega se slovy, které jí ještě dlouho zněla v hlavě: Můžete toho vy dva nechat!? On si celou pracovní cestu po tobě stýskal… A jen opakoval, jak by se tam Francesce líbilo.”

Franceska byla v údivu – jen se na něj podívala a on se jen pousmál a pokrčil rameny…

Odešla a meeting pokračoval dál…

Pak přišlo střetnutí s jeho kolegou, kdy ona řekla: “Myslel jsi to vážně, co jsi řekl…?”

On se na ni pousmál a konstatoval: “Francesko, o nikom jiném jsem celou cestu neposlouchal, pro nikoho se tak složitě nekupoval dárek atd…:-)”

Franceska jásala! Dárek – on a dárek pro ni!?

Celý meeting a pracovní večer se nesl ve stejném duchu…

Pak přišlo na rozloučení a on jí řekl: “Aha, ty už odcházíš – a já mám tady ještě práci, tak ti ten dárek dám zítra…”

Ty jsi mi dovezl dárek?” zeptala se Franceska.

Ano, jen takovou maličkost…”

Kdybyste znali Roberta, tak chápete, že chlaďák, který krom toho, že nedává na veřejnosti emoce najevo a ten večer po ní před všemi slintal, tak ještě dovezl dárek…

Doma si řekla: “Sakra, co to zase má být? Chci konec, ne nový začátek a ten kolotoč. Stejně žádný dárek opět nebude a jsou to jen jeho sliby a kecy – vždyt je to vždy stejné, tohle vše je k zbáznění…”

Druhý den slíbil že přijede – nepřijel. Napsal že nestíhá, ale nenapsal náhradní termín… Klasika…

Po několika dnech přisla schůzka…

Byla nachystaná poslat ho definitivně do prdele – pardon, není jiný výraz.

A místo úplného konce byla jejich schůzka z jeho strany “My – pro nás – naše koupíme – uděláme – realizujeme.”

Náruč – polibek…

Zmohla se jen slova: “Jsem Tě šla postal do háje a odcházíme zase ruku v ruce a ty mě držíš v náručí. Nikdo tě nenutí – proč to neukončíme!?”

“Protože nechci, protože chci vše už jen s tebou,” řekl…

e bylo zpět krásné, normální, spolu…

O pár dní později

Měla náročný den – autonehodu v jiném městě a ještě do toho mnoho starostí. Byl na telefonu ,a i když měl sám náročný den za sebou a nebylo mu dobře – volal, jestli je v pořádku doma, jestli nechce dovézt večeři atd…

Ležela unavená a najednou telefon… “Co dělá moje holčička?”

“Ležím,” řekla a na druhé straně zaznělo jen: “Pustíš mě k sobě?”

Radostí vyběhla, otevřela dveře a tam stál on…

Vzal ji do náručí a uklidnil ji, že je to jen šok po tom nárazu atd… Najednou se všechen stres, třes a neklid rozplynul. Držel ji pevně a líbal. e bylo jako první týdny – on, ona, doma.

A i když jemu samotnému nebylo dobře, dal jí vše, co měl – včetně dárku z cesty.

On něco dodržel? Já padám! řekla si Franceska.

Vzal ji do náručí a odnesl ji na gauč… Byla tma, bylo ticho a jen si ji pevně držel na hrudníku – jejich dech se spojil. A ona cítila, že jejich láska opět splynula v jedno.

Nebylo nic víc, co by mohlo v té chvilce utvrdit její pocity.

Avšak Robert byl vždy výjimečný…

Políbil ji a v hrobovém tichu jí položil otázku: “Miláčku? Co my dva vlastně jsme? Jsme přátelé, kolegové, milenci, partneři…? Co jsme?!”

Franceska se začala jen smát a po pár vteřinách ticha a smíchu řekla: “My dva? My dva jsme vše!”

Robert se usmál a řekl: “Tak to jsem ten nejšťastnější chlap!” Pevně ji chytl a držel dlouhé hodiny…

Nic neříkali, jen leželi. Mazlil ji a líbal.

Při nočním odchodu ji políbil a řekl: “Jsme jen ty a já!!! Nikdo jiný.”

Usmála se… 

Po odchodu rozbalila dárky a měla tu největší radost. Krom toho, že Robert krom jí nedovezl nikomu dárek, tak měl ještě ke všemu vkus… wauuu…

Nemusí nastat ta trapná chvilka “Jeee děkuji, ale tohle předám dál”.

Měla radost a on ještě větší že se jí dárek líbí – asi si tenkrát oddechnul.

Jelikož je Franceska hodně náročná – vychytal to od A do Z.

A její přítelkyně?

Ty kroutily jen hlavou a říkaly: “ok, ten se nezdá, dáme mu ještě šanci – poslední.”

Kdyby tenkrát věděly, že poslední to nebyla ani zdaleka. 

A její rodina?

Byla zvyklá na to, že Robert rovná se kretén a zároveň láska…

Neznali, nekomentovali, respektovali a zároveň se smáli.

Dny společné opět plynuly..

Bylo to krásné. A nejkrásnější byl jejich výlet…

Překonání jejího strachu…

Silná motorka… Jdeme na to.

Teplé oblečení v létě, vlasy do drdolu, počasí, vše by bylo.

Jedu z práce, za 5 min buď ready,” řekl.

Srdce až v kalhotech a šla. Slyšela jen ten silný zvuk a věděla, že není cesty zpět.

Buď teď , nebo nikdy.

Dal jí speciální chránič, helmu… skočila na motorku jak laň, pevně se držela a řekla si: buď anebo – všechno nebo nic.

Rozjel se… letěli městem, škrtali auta, zatáčky kolenama a ona okamžitě pochopila princip jízdy a spolupracovala prý na výbornou, ani na vteřinu se nebála. Kam letěl a jaký byl cíl, věděl jen on. Měl jejich život pevně v rukách a ona si uvědomila, že se nikdy nikomu tak neodevzdala jako jemu…

Veď láska = důvěra.

Přijížděli na místo, které oběma bylo hodně blízké a jí došlo: “Nevezeš mě ke svým rodičům!?”

Zvedla plexo z helmy a zakřičela to. Bylo pozdě. Rodiče – on se smál, jen pozdravili.

Fraceska si říkala: “Bože, takový trapas – takto jsem opravdu svoji tchýni a tchána potkat nechtěla…”

No nic – bylo.

Jeli dál, zastavil.

A řekl jí: “Tady to mám rád. A tento dům je na prodej – líbil by se ti?”

Franceska byla v šoku…

Ta lokalila, to místo i ten výhled byl perfektní, ale ta cena jí přišla neadekvátní…

Dělali si srandičky… 

Najednou se Franceska podívala a viděla černá mračna…

Robert řekl: “A musíme letět, aby mi moje nevěsta nezmokla…”

Při cestě zpět zamávali na rodiče a letěli. Letěli městy, vesnicemi, nevěděla kam – jen se držela a užívala si ten úžasný moment, zážitek a pokoření svého strachu.

Po několika minutách přijeli na jedno místo – Robert zastavil a řekl: “Podívej se..”

Ohlédla se doprava a uviděle most – jejich originální most.

Wauuu… usmál se a on se rozjel.

Celou cestu ji kontroloval v zrcátku, hladil, a když to bylo možné ukazoval prstem, na co má koukat.

Jela nejrychleji ve svém životě a nebála se.

Jen si řekla – ano, on je ten pravý.

Zeptala se ho, jestli se bojí té motorky a on jí odpověděl zcela vážně: “Ne víc než tebe!”

Ta věta jí zněla pořád v hlavě. “Proč mě?”

Jelo se dál…

Bylo to krásně a vše bylo ten den úplně dokonalé…

Snad to tak cítil i on – to dnes nikdo neví – jen Robert.

Po několika hodinách zastavil u ní před domem, pomohl jí z helmy a políbil ji.

Řekl jí, že se mu nikdy s nikým tak dobře nejelo. Že na příští sezónu koupí lepší motorku pro její pohodlí, aby mohli jezdit na výlety.

Jen se usmívala. Byla ráda, že oba to cítí stejně a to zlé, co si myslela, že je na vždy pryč. Bylo zpět jen to, co sliboval a jen si říkala, ať to krásné neodejde.
Snad si to přivolala – odešlo.

Políbil ji, zase nasliboval, odjel s tím, že druhý den společně oslaví jeho B-day.

Ona na něj čekla s dárkem od LV, muffinem, kterým ho chtěla probudit a mnoha dalšíma překvápkama.

Robert krom toho, že nedorazil, tak opět nebral telefon.

Opila se jako nikdy v životě! A její nejlepší přítelkyně jen nechápadvě seděla a snažila se alespoň z malé časti najít omluvu a pochopení pro jeho dementní chování.

Kurva proč zase!? Co se mu zase stalo v hlavě? Co jsem komu udělala, že pořád musí být ja ta, která se těší a pak dostane takovou sprchu? Proč!? Na to má nějaké speciální školení, ne? Jak ublížit, jak vše pokazit, jak udělat ze sebe hajzla a z ostatních debila.

Po mnoho flaškách šampaňského ji její přítelkyně uložila s tím, že u ní zůstane, ať se o něj nebojí, že je určitě v pořádku a že až se ráno probudí, bude tam…

Nebyl…

Jen napsal, že děkuje za přání…

Nic víc, nic míň. Žádná omluva, žádné vysvětlení – prostě nic!!!

Chudák Franceska” říkali si všichni. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Jak dlouho se ten debil bude vracet?

Nespočitatelně za ty měsíce – spekulací ze všech stran od toho, že má někde jinde jinou rodinu, po to, že je na hlavu až po to, že je gay.

A kdo nejvíc trpěl? Franceska. Protože takové brouky do hlavy nechce nikdo, protože prostě tohle se jí ani nikomu nikdy nestalo a ona nechápe. Neví…

Za pár týdnů jako by nic – opět museli řešit práci.

Robert přišel na meeting jako by nic… Polibek a slova “my, naše, budeme, uděláme, koupíme…”

Scházeli se na meetingy, kde on vždy prohazoval věty o nich a vůči kterým ona byla imunní….

Nebýt práce, pošle ho ke všem čertům.

A i když měla několikrát v plánu ho tam poslat, on pokaždé na konci jednání ji vzal do náruče, vše jí vysvětlil a poprosil, ať je trpělivá, že vše dobré dopadne a vše, co řekl a slíbil, zrealizuje – zrealizují pro ni.

Takto to běželo několik měsíců.

Pak přišlo osudové jednání, kdy se blížil kontrakt ke konci a ona řekla nahlas to, co měla snad říct už dávno a možná to bylo úplně k ničemu.

Pochopila jsem správně, že až dořešíme nějaké zakázky a pracovní povinnosti, chceš se mnou být a chceš se mnou realizovat to vše, co jsi mi tady ty měsíce říkal od žití po dům, Vánoce atd.

A on se na ni podíval a řekl: “Ano!!!”

A myslíš si, že jsem opravdu já ten pravý?”

A ona na to to – “Nevím, ale jsem ochotna to risknout!!!”

A ty chceš, ať já jsem ta pravá?”

A on řekl: “Ano, chci…”

Ona: “Prosím?”

A on hlasitým hlasem řekl: “Ano, chci ať jsi ta pravá!”

Jen se usmála a řekla: “Dobře.”

Nikdo nikoho nenutil…

Plán byl jasný, dokončit práci. Vše vyselektovat a být spolu a realizovat svou budoucnost, plán.

Nastal den D – dokončení kontraktu.

Celé dny si byli na telofonu jako podpora. Kontrolovali se a ujišťovali ve všem…

Přišel den D…

Ona na dně. Z nervů – on ji uklidňoval, že to zvládne.

Celá zakázka proběhla více než dobře…

Po meeting mu volala, protože ho nemohla najít… Řekla mu, že je před domem. Hned přijel.

Vzal ji do náruče a řekl jí, jak moc je na ni pyšný, jak byla úžasná po všech směrech…

A ona se jen s únavou, stresem a vyčerpáním odevzdala jeho náruč a řekla: “Zbožňuji Tě…”

On se usmál, políbil ji a řekl: “Ty jsi milá.”

Milá!? Hned přišlo probrání!!

Milá!? Dělá si srandu!?

A nahlas řekla: “Milá? Víš, co říká můj kámoš své ženě na miluji tě? Děkuji!!! Protože ji nemiluje a nikdy nemiloval!!!”

On se hned ohradil: “Je ráno, máme za sebou náročný večer, já to myslel nejlíp, opravdu vůbec to tak neber”… Držel ji v náručí a líbal…

Ale její ego bylo uražené…

Taky mělo proč…

No ne? Na zbožňuji tě – jsi milá?! Jí po tom celém večeru a vyznání, jak je úžasná – je to chlaďák, říkala si právem.

Další dny byli v kontaktu – jak pracovním, tak i osobním. Hlásili se sobě, kde kdo je, kdy jdou spát, co budou dělat… Prostě normálka.

Že by konečně? Tak byli tak domluveni, tak proč ne…

Její okolí bylo šťasné, že zářila a fungovala na 300%.

Pak přišel opět jeden osudový den, který měl dopadnout dobře.
Vlastně líp než dobře…

Po náročném pracovním dni obou přijel k ní před dům s tím, že jestě musí někam jet….

Ale že jede za ní, pomazlí ji, dá jí pusu a pojede.

Dala mu maličkosti pro něj a jeho milované… řekl jí, že je zlatíčko a ona se na něj podívala a usmála se…

Řekl jí, co a jak bude… Musela přijmout, že společné soužití předtím než koupí, postaví jejich vysněný dům bude u něj, protože jeho pracovna se přesunout nedá a její šatna jo…

Naivka ten Robert – její šatna by zabrala jeho obývák, ale ok.

Tak se na něj podívala uprostřed toho, co plánoval – ok, plánovali a řekla: “Hele, my toho spolu chceme strašně moc, ale je nám poměrně dost a čas není…”

Robert pohotově odvětil, že ví a že čekat nebude, jelikož už teď si budou dělat lidi srandu, že na třídní schůzky přišel dědeček…:-)))

Řekla ok…

Opět zdůrazňuji, že nikdo nikoho do ničeho nenutil.

Vše se říkalo přirozeně samo, tak, jak se cítilo z obou stran…

Řekla jen: “Zítra mám doktory, pak se stav na véču a příští týden se tedy stěhuji atd…”

On ji políbil, řekl, že se na ni bude moc těšit a ať mu po lékaři hned zavolá.

Druhý den, když jela od doktorů volala.

Přišla zpráva, že je na jednání a zda může zavolat později. Řekla si “Ok, nic.” Napsala jen, že jede od doktorů, kdy má zákrok a že zbytek si řeknou doma…

Nakoupila jídlo na večeři a volala. Nic, zase jen zpráva zavolám později. Napsala “Ok napiš, až budeš 30 min před cestou domů, ať je to jídlo čerstvé”

Noc – on nikde, ani telefon, ani zpráva a jí zle po vyšetření.

Napsala jen, jak jí je špatně a že si jde lehnout, ať dá vědět, že je ok.

NIC…

Druhý den před pracovní cestou pryč volala, aby se s ním trapně rozloučila a zjistila, co se děje… Volala 2x nic…

Dny plynuly…

Ona už ani neplakala, jen se vnitřně smiřovala s tím, že je to tady zase, ale už navždy konec.

Neexistovalo omluvení pro jeho chování.

V dneční době mobilů, videohovorů ne…

Její okolí bylo opět v nechápavém nenávistném úžasu… Opět si musela vyslechnout, jaký je to labilní debil. Jaký je to bezcitný lhář. Jaká je to slibotechna. Jaký je to dětinský kretén… a mnoho dalšího…

Ano, výborně – jen do mě, řekla si Franceska, to jsem přeně potřebovala – kulky, pravdu, zrcadla!!! Mám, co jsem chtěla!!!

Snad tam proběhlo i z několika směrů “Jedu si s ním promluvit! Tohle není normální – křičí láska, budoucnost, děti a pak tohle?!”

Řekla ne!!! Nechci!!! Nemá to smysl ani cenu. Věděla, že jde o její zastání…

Ale ona věděla, že je krásná, inteligentní žena, která se nepotřebuje doprošovat o lásku, a i když ho moc milovala, sebe vždy víc. A věděla, kde jsou její hranice, úroveň a důstojnost!!!

Ona měla už jen jediný úkol. Říct sbohem a uzavřít tuto etapu.

Když mi diktovala před několika týdny tento příběh – neplakala.

Zprávy od něj nevyzvedávala. Jeho maily lítaly bez otevření rovnou do koše. Nic si číst nechtěla – zase jen prádná slova!!! Na co…

Stejně se nic nezmění…
Nikdy to nebude jiné…
Nikdy nesplní vše, co slíbil…
Nikdy jí nedá to vše, co jí dal na začátku… 

Její pohled na mě a její věta ke konci: “A tímto je to pro mě navždy uzavřené. Už nás nic nespojuje – ani práce ani nic osobního. A já teď mohu s klidem začít nový vztah, hodně daleko od něj…”

A Robert? V jeho věku vystavuje trapné vzkazy na sociálních sítích toho, jak připravuje vše, co jí sliboval, občas jí to někdo pošle nebo jí to zavolá. Neřeší to. Nevyjadřuje se. Je jí to jedno. Jen se usmívá a říká: “To může připravovat, ale už ne pro mě…”

Zklamal po všech směrech….

Důvěra je nulová.

A jejich láska odešla jako on.

A my dva… Věta ty a já!!! Houby, nic! Už nikdy víc!!!

Nikdy by to nebylo jiné… Vždy by to bylo stejné… Tolik měsíců promarňených nad důvěrou v jeho slova a těšení se na to, co přišlo – vždy jen jako zklamání…

A můj pohled z třetí strany, co to píši?

 JE TO VELKÁ LÁSKA! A bude vždy! Láska, ve které navždy Franceska musela nahlas říct “ČAU, sbohem”
Láska jako žádná, kterou jsem kdy zažila nebo psala.
Láska, která neměla logiku.
Láska, ve které je více bolesti než radosti, ve které je více stesku a ublížení.
Láska, kterou nikdo nemůže pochopit.
Láska bez vysvětlení.
Láska, ve které nikdy nikdo nemiloval a nenáviděl tolik jako ti dva.
Láska, která dodnes pro mnohé nemá vysvětlení ani odpovědi…
Láska, která se už snad z úcty k Francesce nikdy nevrátí, protože v mých očích krom toho že je Robert pozér, je hlavně nevyrovnaný lhář – mluvka, který celý život bude jen mluvit, ale nikdy nic realizovat… A tím vším jen ubližovat…
 Nikdy, nikde nenajde druhou Francesku a city, co měl s ní!

Nikdy nikoho nebude více milovat.

Ale slibovat to, co jí? Určitě.

Takže žádné navždy mé, navždy tvé a navždy naše!!!
Mosty
Domov
Děti
NY
C a B! F a R!
Nic.

Ona mu přeje, ať má krásný život bez ní…

A on? Pozoruje z dálky, protože to je to jediné, co může…

Při loučení ještě dodala – a slibuji, že žadné mosty na třetí psát nebudeš, protože tento příběh je tvým blogem pro mě dopsaný…

Řekla jsem – jen doufám a věřím, že budeš ty šťastná, ať to bude s kýmkoliv a kdekoliv… Za toto přijde ta největší odměna…

Příběh, který prožívalo mnoho lidí, kterým patří Francesky dík…

Příběh, v který mnoho lidí doufalo v krásný konec, protože jako pár i jako rodiče by byli bezkonkurenční…

Příběh, který končí opět bez happyendu, ale ze kterého si mnozí odnášejí více, než chtěli…

Pusu všem, s láskou M.E.G


Leave A Reply

Your email address will not be published.

X