MOSTY


Autor: Meg Mašková, m-e-g.cz/blog

Příběh, který se stal asi každému z nás a zároveň je něčím jiný… Hodně k zamyšlení…

Robert: úspěšný podnikatel, cca 45 let.

Pro ostatní na první pohled normální chlap, ale své charisma a kouzlo má… pro hodně lidí podivín se zvláštní maskou a ošklivou pověstí – snad i minulostí…

Franceska: 35 letá podnikatelka, z dobré rodiny, pověstí i minulostí dobrým srdcem a čistýma myšlenkama…

Jejich seznámení proběhlo na velké pracovní večeři, kam se Robert dostavil řekněme v ne úplně vhodném stavu a choval se pro ni jako totální debil… Pardon…:-)

Tak ho měla v hlavě ona i všichni ostatní, kteří na té večeři byli přítomní…

Měsíce plynuly, mezi nimi i spolupráce, která pro ni díky bohu nevyžadovala osobní setkání, jelikož ho neměla v “dobré” škatulce…

Mělo to tak zůstat:-)

Jednoho krásného dne ji ale Robert napsal, že by potřeboval osobní pracovní meeting. Franceska jen zakoulela očima a domluvila termín…

Tím, že toho člověka neprožívala, neřešila a měla v nějaké škatulce hodně dole mezi lidmi, které nechce mít ve svém životě – na meeting se ani nepřipravovala…

Jela ve sportovním tílku a legínách…

On navoněný – nažehlený…

Meeting proběhnul… Názor na něj? Ok, lepší, ale velký pozor… Vykřičníky blikaly… Jeho pověst a zkušenost ji vnitřně varovaly…

Pan důležitý moralista – říkala si…

Nicméně se domluvili na další spolupráci, takže z meetingu odcházela s pocitem ok…

Dny plynuly… Jejich kontakt byl čistě pracovní.

Když po jedné akci zavítala s partou přátel na jednu party, byl tam i on… Vlastně byl to první, co tam viděla… Zprvu se moc nebavili. Pak slovo dalo slovo a ona si prvně řekla, že to nebude takový blb…

Přišel jí chvilkama i vtipný, což je pro ni hodně zásadní – chytal se, což u ní málokdo zvládá…

Ještě tu noc lítalo hodně drinků a Franceska se dostala do stavu, kdy začínala být značně unavená… On jako gentleman ji k sobě přivinul a políbil do vlasů…

A tam se to stalo. Jeho kontakt jí byl příjemný. On měl za to, že ona to nevnímá, ona si užívala jeho náruč, vůni i polibky do vlasů…

Postaral se o odvoz i bezpečné uložení od její přítelkyně… Druhý den odpoledne, když se Franceska probrala a zjistila, že to nebyl sen a ten polibek do vlasů nebyl jeden a ty dotyky, které jí byly příjemné – byla nucena mu napsat… Poděkovat-omluvit se…

Okamžitá odpověď, že vše bylo v pořádku, že to byl krásný večer. A bylo jasno… Energie začala proudit… Ouuu… Vzhledem k tomu, že s ním spolupracovala, a jak bylo již zmíněno na začátku – jeho pověst pro ni nebyla zrovinka úplně společensky vhodná a jejímu světu na mile vzdálená – mlčela…

Neřekla to nikomu…

Za několik dní spolu měli další pracovní schůzku, která byla plánovaná na rychlé kafe… Ale to on už nedopustil… Z kafe bylo rande jako řemen.

Dlouhý propovídaný večer o práci, jeho/jejím životě…

A představte si, že byl tak sebevědomý, podíval se na ni a řekl jí: “Promiň, zdá se mi to, nebo tohle je rande? :-)”

Franceska se jen usmála a řekla: “Ano, je to rande…”

Franceska z něho byla mile překvapena po téměř všech stránkách, takže nějaké věty neřešila… Bohužel…

Až zpětně si vzpomněla na momenty, věci, kterým měla dávat větší důraz…

Po návratu domů si řekla, že je to vlastně moc milý slušně vychovaný člověk a to vše, co o něm slyšela, jsou jen drby, na které stejně nikdy nedávala a že od osobní po pracovní stránku z toho má prima pocit…

Robertovo druhá tvář a role byla hraná na jedničku. A i tu nejvíc prozíravou osobu, jako je Franceska oklamal…

Dny plynuly…

Užívala si každou minutu…

První polibek za letního deště a bouřky…

První pěkné zprávy…

Hovory…

Randíčka… Romantické večeře, procházky, kina, výlety nebo jen filmy doma v náruči lásky a něhy…

Nikomu celé týdny nic neřekla, protože se bála…

Bála se reakcí. Nechtěla, aby to někdo řešil nebo se k tomu vůbec vyjadřoval. Bála se kvůli spolupráci a snad i lidem. Zbožňovala ten pocit klidu s ním teď a tady a nechtěla ať to skončí nebo to někdo naruší.

Věděla proč…

Snad intuice, šestý smysl nebo předtucha… To asi teď není vůbec podstatné – věděla, čeho se obávat – vnitřně.

Což možná pro někoho je naprostá kravina, ale řekněme, že Franceska je opravdu v některých směrech velká konzerva…

Robert plánoval od prvního okamžiku, co ji políbil – ona z toho byla vystrašená – bála se zklamání.

Tak se snažila mlčet, ale nechtěla aby měl pocit, že mu to nechce opětovat…

Plány byly jasné – od pozemku po baráček po dovolené snad až po Vánoce mimo ČR.

Po pracovní stránce nové společné projekty atd…

Nebylo to tak, že by to jeden z nich více či méně hrotil… Vše šlo přirozeně, ale strašně rychle, jako by toho za krátký čas museli stihnout co ostatní mají na celý život…

Jen toho měli tolik společného…

Od lokace domu, po názor na sousedy, po Vánoce mimo Českou republiku… Pracovní vize – směry, zapadalo vše do sebe, až možná děsivě…

Týdny plynuly… Zpráva na dobré ráno střídala hovor uprostřed dne: jak se máš miláčku… Chtěl/chtěla jsem tě jen slyšet… Rychlé kávičky, obídky.

A jejich kouzelné večery doma nebo v restauraci, kdy on si ji vyzvedl – políbil ji – řekl jí, jak jí to sluší nebo je krásná a zeptal se, jaký měla den…

Ta jejich vzájemná péče byla tak silná, přirozená a obdivující.

Ona chtěla vědět vše o jeho dni, práci, životě – jeho zajímaly její názory a naopak…

Byla na něj moc pyšná za to, jak výborný je šéf, za to, jak úžasný je podnikatel, a za to, že s ní o všem otevřeně mluví. Za jeho rozhled a slibovanou pomoc a podporu v její práci…

Den, kdy na něj byla nejvíc pyšná, byl úplně normální, při večeři… Kdy jí vyprávěl o novém členu týmu, který k němu nastoupil s nějakou představou… On tomu člověku dal 2x víc, možná i 3x, než čekal…

Ona se na něj jen podívala a řekla: “Miláčku jsem na tebe moc pyšná…” Víš, jak jsi tomu člověku pomohl, víš, jak jsi mu svou šancí-oceněním usnadnil život po hodně směrech. Od toho, že bude moc koupit třeba rodině dovolenou, po zaplacení dluhů… Jsi úžasný a já jsem na tebe za dnešek moc pyšná a to moc… 🙂

Taky si říkáte, co víc si přát?…

Nikdy nepřijel za ni s prázdnou… Čokoládu střídaly květiny, květiny vína.

Vše se zdálo být dokonalé – od společných názorů, pohledů na věc, budoucnosti… Vše bylo u nich bez ALE…

Po vůni, sex, názory, humor, mazlení – prostě vše…

Jednou ji uprostřed dne přišla zpráva, kde bylo, že v jejich krásném životě není žádné “ale” a že si s ní moc přeje budoucnost… Větší důkaz lásky…? Nemohla po pár týdnech dostat… Zprávy “chybíš mi, těším se na tebe moc moc moc moc…”

Šťastná to žena…:-)

Pak přišla společenská akce, na kterou oba byli pozváni, a i když ona zarytě trvala na tom, že nechce, aby o nich nikdo věděl, že tam nepůjde… On řekl, že by mu to udělalo radost, kdyby šli spolu… Věděl, jak na ni…

Přišlo na den D přípravy a vyrážíme…

Ten večer nebyl člověk, který by se na ně nepodíval… Šli – zářili… Ona byla sexy, on byl elegán, který si ji hlídal a který se k ní hrdě hlásil…. Jí lichotilo, když se na něj nějaká slečna mile podívala, protože věděla, že je jen její a že to tak zůstane…

ach ta naivita…:-)))

Společný večer si užili a zakončili ho ranni procházkou, kdy ona mu řekla, jak moc ho má ráda, jak jí na něm záleží a jak moc jí je s ním dobře… Opětoval to… Ne asi ve stejné formě, protože osobní vyjadřování citů nepatří mezi jeho silné stránky:-) A závěr byl jasný, jak jinak, než krásným milovaním, sexem, ve kterém byla souhra 100%… Další dny nereagovali/neřešili… Jen jedli, milovali se, mazlili… Užívali si sebe a toho, co mají…

Ona si vážila jeho – on zbožňoval chvíle s ní… Smál se – zářili…

Ale věděli, že ač na ni i jeho okolí reagovalo pozitivně –  do jeho společnosti, která je jak bych já nazvala je pozérní, falešná, zlá – nezapadá… Je na to moc čistá. A přesně takovým lidem se Francesca vyhýbá, jak v osobním, tak pracovním životě.

Faleš, zlo, přetvářky, pomluvy… Kterých on si je vědom, ale je to, jak dnes už víme, bohužel i jeho jádro…

A po několika dalších dnech natoupila realita…

Jí zvonil mobil na všechny strany, jestli je normální, s kým se to tahá, jak si do života mohla nechat pustit takovou krysu, že se tahá s dalšíma pěti. A další miliony informací – od osobního po pracovní život. Čekala lavinu, ale tohle bylo moc silné kafe… Přesto se snažila se smát a snad to i omlouvat. Měla v hlavě člověka, s kterým byla denně a ten neměl s tímto absolutně nic společného…

Proč? Ona ho viděla jinak… Ona znala toho, s kým trávila ty předešlé týdny a komu věřila…

Komu zářily oči, kdo se s ní upřímně smál a mluvil bez rezerv a hlídání se. Dvě tváře? Říkala si… Omlouvala… Neee, to je blbost – to by nikdo nezahrál… Bohužel, zahrál a to na Oskara…

Franceska je rozumná dospělá ženská, řekla si – nic, nebudu to řešit, a pak si s ním o tom doma v klidu popovídám. Vše probrala se svýma přítelkyněmi a ty ji na to každá řekly za sebe názor. Někdo se zlobil, že nic neřekla, někdo ať na to kašle, někdo ji rovněž varoval…

Francesce bylo ouzko… Ze všeho a všech… Přála si jen jeho… jeho náruč… Klid… bezpečí, co cítila s ním….

Viděla, že přijde lavina, ale až takové zlo…

Že on je pro svět vážně takové zlo po všech směrech? Ani jedna dobrá věc? Nikde nikdo??? Neee, vždyť ten muž, který jí leží v posteli u nohou a pevně ji drží, hladí, kouká na ní jak spí – je někdo jiný.

Popravdě Franceska dodnes neví, jestli jí sebral ten nátlak pozornosti, řešení jejich osobního života nebo strach z té pravdy a zklamání, která se neodvratně rychlostí orkánu blížila…

Wake up…

A pravdu odhalil jen čas… Na kterou se taky dostanu…

Nasledující den, kdy se měli vidět – zmizel…

Zmizel bez jediného slova, bez vysvětleni, bez ničeho… Zmizel z jejího života, jak pára nad hrncem a poslední zpráva od něj je krásná na dobrou noc, jakoby nic…

A Franceska? Popravdě zvládla celou situaci lépe, než kdo doufal… Zprvu byl šok, zklamání a lítost… Pak už jen lítost k němu… Franceska myslela, že má vedle sebe dospělého hotového muže, který má vychování, úroveň a hlavně jednání…Lítost, že zrovna ona se tak spletla.

A kdo tedy byl v tom autě na tom mostě a dal jí první polibek za největší bouřky u jejího songu z dětství…Kdo? Byl to sen? Existoval? Je…?

Dnes, už ví, že není.. A jelikož nikdy neexistoval musel z jejího života zmizet, protože hrát role nejde věčně…A snad i protože mu na ní zaleželo více než na komkoliv jiném…

Zmizel z jejího života po všech směrech. Věděl, že Francesce dřív či později stejně přeteče pohár…Věděl, že nemůže nikdy dodržet nic z toho, co jí sliboval, od osobního života po pracovní, tak zvolil své řešení.

Chování 20 letého nevyzrálého člověka, který dnes, jak Franceska ví, bojuje sám ze sebou a svými démony…

Mentálně vyspělý člověk po pár týdnech zapomene na to zlé… Dá odpuštění a řekne si, že vše mělo svůj důvod…

Zůstane jen to pěkné. Vzpomínky, písničky, fotografie, zprávy a místa, kde spolu byli. A věřte, nebo ne, že si asi vždy na něj vzpomene, když pojede okolo toho mostu, kde jí dal tu první krásnou pusu…

Asi vždy, když bude držet čokoladu jedné značky si vzpomene na jeho polibeky a pevnou náruč …

A i když Franceska dělá jakoby nic… Vlastně se to nestalo… Nemluví se o tom… Schází jí ten z toho mostu, který jak už dnes ví – nikdy neexistoval…

Nevím, jestli jí schází to, že svou knihu nemohli dopsat zrealizovat…

Nebo spíše jeho vůně, velká náruč, ve které se cítila tak bezpečně, polibky milování…

Snad i tu ženskost, kterou ukázala jen jemu… Nebo prostě jen on…

Ale schází… A ona nemluví… Nemůže… Protože přiznat, že jí občas schází ne ten, co je – za kterým jsou zavřené dveře a nemluví se o něm, ale ten z toho mostu, nedosla by k pochopení. Protože ten byl jen u ní v její hlavě a snad chvilku i srdci…

A poslouchat… Buď ráda, že ses ho zbavila… Buď ráda, že to tak dopadlo… Zaplať pán Bůh, že je z tvého života pryč. Takové lži, zlo, pozér který do jejího čistého světa nepatří atd…

Takže mlčí…

Občas se podívá na jejich společné fotky, jede na jejich společná místa a vzpomíná na ty prima chvilky, které jí nikdy nikdo nevezme….

I když dnes ví, že to byla všechno jen role ona to bere jako pěknou pohádku a zkušenost…

Občas se jen zasní – jaké by to bylo kdyby s tím z mostu mohli stavět svůj most.

Ale to je vše…

S odstupem měsíců ona již dnes ví, že její pohár přetekl a tyhle dveře už nikdy neotevře… Ani ne snad kvůli tomu, čemu by čelila… Spíše kvůli tomu, že ten člověk není a toho, kdo je nechce ani vidět…

Snad měla možná tendence tu jeho druhou stranu zachránit, ale nelze zachraňovat někoho, koho baví se topit ve vlastním moři…

Nelze pomáhat někomu, komu přijde jeho chování normální…

V tomto případě nelze dělat nic… Jen zavřít dveře, přát hodně štěstí a modlit se za jeho záchranu a snad splnění jeho snů, po kterých si šlape po všech směrech…

Taky si říkáte “to snad neee…”

Ano…

Jsou prostě mezi námi lidé, kteří nemají potřebu se omlouvat, kterým přijde normální mít více tváří, kterým přijde normální slibovat, kterým snad přijde normální jejich celé chování…

Berou se jako hotový celek a obklopují se stejně špatným světem, který nejen že mu nenastaví zrcadlo se spravnou tváří, nepomůže mu z kola ven, jen ho stáhne tam odkud jeho druhá tvář a role chtěly pryč…

A pro nás dámy poučení? I když nechceme znát pravdu – je to vždy lepší… A bohužel i tehdy, kdy pověst předchází…

Dva jiné světy? Neee vůbec – oni do sebe pasovali – jen jeho dvojitý život, společnost se vyhnul všemu reálnému a normálnímu pro ni…

Asi si teď říkáte, že mu musí určitě scházet v tom zlém světě… Já myslím, že hodně. Bohužel jeho role je dohraná…

A tím, že to byla role nelze ji vracet zpět… Úplnou pravdu všeho o sobě nezná asi ani sám Robert. Proto Franceska nikdy nebude znát odpovědi na určité otázky…

A je to tak lepší…

Ať už se stalo v jeho životě/hlavě cokoliv, pro ni jen poučení a lekce, o kterou nestála. A kterou si myslím, že si nezaslouží nikdo – ještě tak hodný.

Bohužel, ale taková byla realita.

Dnes víme, že o něm mluvit před Franceskou nemáme a že ona mu přeje v srdci jen to dobré…

A zase žádný happyend… A taková to mohla být pohádka…

Čokoládově sladký vztah…

Pusy všem, s láskou M.E.G


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here