MÝCH 365 DNÍ LÉČBY ANTIDEPRESIVY


Autor: Michaela Fojtíková, michaelafojtikova.blogspot.com

Za měsíc tomu bude rok, kdy jsem začala zobat antidepresiva. Abych se uklidnila. Abych se vyléčila. Abych potlačila deprese a úzkosti. Abych byla lepší. Abych dělala pokroky. Je mnoho aby, proč jsem začala antidepresiva užívat. Nyní jsem se rozhodla celý rok shrnout, vzpomenout si na to hezké, ale i na to těžké, s čím jsem se potkala.

Pro někoho braní antidepresiv je jako sprosté slovo. Nemáte nárok vyslovit pravdu, poněvadž v dnešním světě se pravda trestá. Vyslovíte pravdu a lidi už vás nebudou nikdy brát tak, jako vás brali do této chvíle. Už budete mít nálepku: Bere antidepresiva. Pro někoho budete možná i doživotní blázen, magor, psychopat a nebude mít pro vás pochopení. Někdo vás přijme a bude vás brát. A jiné lidi zase můžete klidně poznat a utvořit si s nimi vztah. Já jsem se setkala se všemi třemi druhy chování lidí. A upřímně… Není nic těžšího, než jen číst: “Až budeš zdravá, tak se ozvi,”.

Antidepresiva jsem začala brát přesněji 6. listopadu 2017. Což tedy není přesně 365 dní, jelikož mi zbývá ještě skoro měsíc do mého výročí, ale nechci být tolika poetická a vydávat článek přesně na den, tuším uvnitř sebe, že by to nedělalo dobrotu. Když se ohlédnu zpět na ten rok… Na ten rok, kdy jsem byla na stupnici radosti od -100 do 100 asi tak na místě -199, kdy jsem neustále brečela a trápila se, můžu teď říct ano, statečně bojuji. Člověk neznalý tématu deprese a úzkosti, či člověk, který si tím nikdy neprošel, asi nebude teď dostatečně chápat mé myšlenkové pochody, protože pro někoho to jsou jen psychické stavy, který má každý druhý. Ono mít podzimní depku nebo jarní depku je totiž úplně něco jiného. Když přichází podzim, je pochmurno a deštivo, tak máte náladu pod psa samo o sobě. Jenomže stačí přijít do jiné společnosti a jste na tom hned lépe. Když máte skutečnou depresi, tedy nemoc, tak vám nepomůže sebelepší okolí. Pamatuji si, jak mě mamka brala do Lagarta a já jsem celou dobu vzlykala, že se bojím, že chci pryč. Byla jsem napjatá, nechtěla jsem tam být, vadili mi lidé, vadil mi ten hluk. To je rozdíl od klasické depky, která potká každéh z nás.

Co mi deprese vzala?

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Takže teoreticky bych mohla teď napsat: Vzala mi kamarády, ale je to dobře. Sami určitě vidíte a slyšíte, jak komicky to zní. Ale ano, jednou z daní, se kterou se vypořádávám do teď, jsou přátelé (či kamarádi). Ač jsem nikdy nepatřila k lidem, kteří vyjdou na ulici a už znají deset lidí, kteří procházejí kolem, pyšnila jsem se tím, že mohu napsat několika lidem za den a jsou pro mě vším. Ale až vlastně nynější dny poznávám, kdo byl ten pravý a kdo zůstal. Kdo se mnou vydržel ten rok, kdy jsem byla psychicky v troskách, kdy jsem byla jak na houpačce, kdy to bylo nejtěžší období v mém životě, kdy jsem kolikrát ani já sama nevěděla kudy kam.

Od kamarádů jsem se dočkala několikerých reakcí. Od věty: “Až budeš zdravá, tak se ozvi,” přes větu: “Chápu, že to máš s tou nemocí těžký, ale na mě je to už taky moc,” až po větu: “Jenže ty jsi blázen,”. Záměrně jsem teď vybrala tu negativní stranu mince, poněvadž to je realita, která může jednoduše nastat, a třebaže by si článek přečetl někdo, kdo je teprve na začátku jeho cesty, tak nechci nikomu mazat med kolem pusy. Tato slova zabolela. V ten moment. Bolela. V ten čas jste vlastně na to sami. Jednak se ptáte, proč vám to napsal, jednak nemáte síly mu vysvětlit, jak se věci mají. Možná proto, že ani vy totiž moc dobře nevíte. Víte jen, že jste smutní, že váš život momentálně stojí za nic, že jste k ničemu a že nemáte právo na štěstí.

Asi nebude pro některé překvapením, že s takovými lidmi se už nestýkám a nejsem s nimi nijak v kontaktu. Zrovna v neděli jsem si položila pomyslně mou situaci na misku vah a přemýšlela nad tím, že mi má nemoc vyčistila mé okolí. Je to na jednu stranu i celkem smutný pohled, že musí přijít něco, aby se něco udělo, ale na druhou stranu bych asi měla být té psychice vděčná, že boj započala, protože bych jinak nebyla tam, kde jsem. Sice bez lidí, které jsem považovala za přátelé, ale jsem dál, než jsem byla.

Další věcí, kterou mi deprese a úzkosti vzali, je nezkreslený pohled na život. Nevím, jak přesněji se vyjádřit, ale řekla bych, že člověk, který někdy byl kdy psychicky nemocný, bude vlastně psychicky nemocným navždy – bude muset bojovat celý život, bude si muset dávat pozoro na to, s kým se stýká, bude si muset dát pozor na podněty, které u něj vyvolávají neblahý pocit. Například než jsem před rokem padla do koloběhu myšlenek v hlavě, tak mi nevadila cesta vlakem. Nevadilo mi cestování. Nevadilo mi být sama a žít sama, třeba na koleji. Nevadilo mi více věcí. S depresí a úzkostí přišel i strach, který mi všechny tyhle věci pravidelně dávkuje a znetvořuje. Dřív by mě nenapadlo se zamyslet nad tím, jestli dojedu v pořádku a něco se mi stane. Teď jsem schopná tomuhle koloběhu myšlenek věnovat i půlhodinu své energie a času. Zájmy, koníčky, myšlenky – to všechno deprese zkreslí a změní dle obrazu svého a je jen na  (na nás), jak se s tím vypořádám(e).

S trochou míry nadsázky by se dalo říct, že když vám diagonistikují psychickou nemoc, tak se vám změní život.

…důležitým dodatkem ale je, že je na nás samotných, jak moc nám život změní.

Co mi deprese dala?

Zkušenosti.

Sílu.

Víru.

Tři věci mi dala. Především zkušenosti, protože to, co si zažijete s nemocí, si jen tak nevyzkoušíte. Pominu zkušenosti lékařské, že jsem nahlédla (a stále koukám) do pozadí toho, jak to chodí u psychologa nebo psychiatra a že chodit do psychiatrické ambulance neznamená být přikurtovaný na lehátku ve svěrací kazajce. Nýbrž i zkušenosti životní. Málo kdy jsem se na sebe v životě tak spoléhala jako právě v průběhu nemoci. Jeví se obyčejný den a máte jít nakoupit. Žádný problém. Pro mě ale vyjít i jen na procházku kolem baráku byla výzva a musela jsem se na sebe spolehnout, že jsem se rozhodla dobře a že to zvládnu. Všeobecně mi dala psychická nemoc zkušeností, jako jsem neměla doposud. Život se mi totálně obrátil a jak kdybych dostala druhou šanci.

Hluboko někde uvnitř mě samotné jsem musela objevit sílu. A ta se hodně těžce hledá, když sedíte na posteli a pořádně ani nevíte, kdo vlastně jste, kam směřujete nebo kam jste se to dostali, proč to postihlo zrovná vás… Zpočátku jsem ani neměla sílu na to, abych o tom mluvila třeba s přítelem, natož abych přece bojovala. Vůbec jsem si ani neuvědomovala, že nějakou sílu uvnitř sebe mám. Ale přeci jen jsem sílu měla. Jinak bych ani nepsala tento článek. Anebo bych nedokázala jít do školy. Ano, přiznávám, že jít po takové době do školy je složité. Jednak se mi v hlavě furt honí (a bůh ví proč si tím pořád zatěžuju mozek), co se asi kde šustne, jak se všichni mají, že mají nové vztahy a taky dále a tak dále, jednak je obrovská výzva a krok i to samotné vůbec do té školy vkročit. Vkročit někam, kde to za prvé třeba ani tolik nemáte rádi (neříkám, že mi vadí všechno, ale některé předměty bych s chutí vymazala), kde jste si pořádně ani třeba neudělali se všema vztahy a kde si najednou připadáte tak nějak cizí. Ale… Teď sedím v univerzitní knihovně a píši tento článek. Jezdím sama vlakem. Jezdím sama autobusem. Jdu sama na nádraží. Zvládám to. Ač první den byl pro mě krušný, neboť se mě chtěla zmocnit panika, tak… já to dokázala.

Víra je cosi, co hledám v knihách. Co čerpám z knih. Začínala jsem s knihou Miluj svůj život (odkaz), která mě naladila na vlnu poznání, sebepoznání, do určité míry sebelásky, sebevědomí a dalších sebe-. Ne, že bych díky 300 stranám bylo vše růžové, ale zdálo se spíše jednodušší. Sice pro někoho jsou takové knihy kýčem a možná i blbostí, ale já je nikomu nenutím. Mně osobně pomohly urovnat myšlenky a najít v sobě tu sílu, o které jsem psala předtím. S četbou jsem už trochu pokročila a momentálně čtu knihu Stres života od Hanse Selye (odkaz). Psychika je nástroj, který mě bude vždy zajímat a dojímat. Jak je lehce ovlivnitelná, měnící…

Když jsem se ale zmínila o tom, jak mi deprese pročistila okolí, tak naopak mi někde přidala. Spokojenější život jsem si nemohla přát. Nechci říkat šťastnější, protože štěstí je věc plynoucí, za chvíli nebude, máte štěstí ve výhře ve sportce, anebo radost z dobře odvedené práce, ale když jste spokojení, tak jste spokojeni tak nějak vyváženěji. Spokojeni s dobrým jídlem, s prací, s úklidem,… Chápete. Třebaže si každý den nepíšu s deseti lidmi, vlastně někdy ani s jedním, tak mám báječnou rodinu, kterou buduji a to je samo o sobě dar nejcennější.

Kromě psychiky se změnila ještě jedna věc – vzhled. Ať už je to vina hormonální antikoncepce, kterou jsem vysadila, braním antidepresiv nebo prostými rozházenými hormony, přibrala jsem 30 kilo. Kdyby ale za rok… Během dvou měsíců, kdy jsem vysadila HA a měla navýšenou dávku AD. Řeknu vám, opravdu mňamka. Nejen že vlastně bojujete s přesvědčením, že zemřete, ke všemu vám klesne sebevědomí o 1 000 % dolů, jelikož se nevejdete do žádného oblečení. Právě kvůli tomuto jsem byla v létě s nervy a s hlavou celkem v háji. Lékaři mi dělali i různá vyšetření, jestli to není štítnou žlázou, ale nic, zkrátka asi prostě hormony. Lidi mi říkají: “Hlavně, že se máš fajn, vzhled teď neřeš,”, jenomže… já se nemám fajn, když sebe samu skoro nepoznávám, že jo. Vzhled je tím, s čím se vyrovnávám takřka pořád. A ne a ne se naučit, že to nemám tolik řešit.

Závěrem…

Víte, já jsem si nikdy nemyslela, že bych se mohla podívat na své dno. Řekněme tedy dno, protože věřím a doufám, že žádné jiné už nebude. Pod pojmem antidepresiva jsem si představila chemické léky, které z člověka udělají magora. Pod pojmem psychiatrie jsem viděla svěrací kazajky a blázny, kteří řvou, mlátí se a poškuzují navzájem. A najednou – beru prášky a léčím se na psychiatrii. Život je někdy vážně komický. Ale furt jsem prachprostý člověk, který touží po lásce, víře, přátelství a pohodě.  Život s depresí na lehkou váhu neberu, ale beru ho v potaz, že je někde něco v nepořádku a je třeba s tím pracovat. Už se nechci hroutit z každé pitomosti, ačkoli k tomu mám předpoklady. Mám předpoklad, že když se na mě povalí milión věcí, že se zastavím, stagnuju, rozklepu se a vybrečím rybník slz. Ale nechci v tom stavu setrvat, chci najít řešení. Osobně jsem díky tomu, v jakých sračkách (ono se to vlastně jinak napsat nedá) začala pomáhat druhým. Vím, jaké to je, když se nedostanete pomoci od lidí, od kterých to čekáte. Je to svazující pocit, který jen tak za hlavu hodit nejde. Pak si nakonec vy sami musíte říct ano, tebe chci v životě a ne, tebe v životě nechci. Když vás někdo nechápe nebo vám nechce pomoc nebo vás nechá na holičkách, tak v tom životě nemá co dělat. A jelikož jsem ten pocit, kdy jste vlastně sami, protože ostatní jsou zdraví a nemají potřebu se s vámi pojit, zažila, tak jsem začala pomáhat druhým i já. Ne vždy se mi to sice vrátí, ale co… Mám dobrý pocit. Třebaže jenom podržím dveře na poště, anebo třeba zašlu 50Kč na transparentní účet pro člověka trpící rakovinou.

Děkuji mé rodině,

mé mamče, bráškovi a příteli, kteří za mnou vždycky stáli.

Vždy jste mě podporovali, byli mi oporou, objímali mě a stírali slzy. Vlastně díky vám jsem znovu našla sama sebe a nebýt vás, tak nenajdu sílu se znovu postavit na mé nohy.

Pac a pusu.

Mějte se smějte se, M.


2 KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno