Bloggers RE

NA VLASTNÍ KŮŽI: JAK JSEM PŘEŽILA SVŮJ PRVNÍ SPARTAN RACE


Přemýšlíte o tom, že si zaběhnete Spartana, o kterém vám na našem webu něco nastínila minulý týden redaktorka Diana? Máte strach, že nebudete schopní doběhnout nebo že nezvládnete všechny překážky? Tenhle článek by vás mohl namotivovat k tomu, že se na start tohoto brutálního závodu postavíte a zkusíte překonat svoje limity. Proč? Protože holka, která píše tenhle článek je 168 centimetrů vysoká, poměrně hubená brunetka, která nesnáší běhání a na jakoukoli přípravu se totálně vykašlala. A i přesto závod dokončila a domů si kromě dobrého pocitu odnesla i medaili a tričko.

Co je Spartan Race?

Populární běžecký závod s překážkami, který se zrodil v americkém Vermontu. Jeho zakladatelem je Joe De Sena. Na úplném počátku se jednalo spíše o závod smrti. Hlavním kritériem byla výdrž, proto se běželo tak dlouho a zdolávalo tolik překážek, dokud 90 % účastníků neodpadlo. Mimochodem, tento závod stále existuje, nazývá se Agoge. Je inspirován spartanskými tréninky z doby antického Řecka a opravdu to není žádný med. Trvá přes 60 hodin a stále platí, že závod dokončí jen 10 % účastníků.

Druhy Spartan Race

Každý závod má označení jiné barvy, jinak dlouhou trasu a jiný počet překážek (za každou nesplněnou překážku děláte 30 angličáků). Pojďme si je všechny postupně představit.

Pro začátečníky je nejvhodnější Sprint, který se označuje červenou barvou. Trasa měří 5 a více kilometrů a k tomu 20 překážek. Pro pokročilé je ideální Super. Dvakrát delší trasa než u Sprintu, 25 a více překážek a modrá barva. Nejtěžší závod ze základní trojice má zelenou barvu, víc jak 21 kilometrů dlouhou trasu, a k tomu alespoň 30 překážek. Trefně se mu říká Beast. V případě, že vás stále žádný závod nezaujal, můžeme pokračovat. Co takhle Ultra Beast? Fialová barva, minimálně 50 kilometrů a 60+ překážek. U závodu Ultra Beast je také nutné splnit dva časové limity na trase, jinak budete diskvalifikováni. A pro opravdové Spartany tělem i duší existují ještě dva extrémní vytrvalostní závody. Jedním z nich je již výše zmíněný Agoge a druhým je Hurricane Heat. Ten už svojí povahou je spíše vojenskou výzvou, která klade důraz na týmovou práci, a pokud projdete všemi úkoly, nedostanete klasickou medaili, ale vojenskou známku.

Proč jsem běžela Spartan Race?

Všechno to začalo poměrně nevinně – kamarád mé ségry dostal nápad, že poběží společně Spartan Sprint. Proč? Protože klasický běžecký závod je přece nuda. A jelikož pro čtyř a vícečlenné týmy je sleva za startovné, zlanařila postupně tahle dvojka ještě mě, moji přítelkyni a dalšího našeho společného kamaráda.

Před závodem

Startovné bylo zaplaceno a my měli spoustu času trénovat. A každý z nás se k tomu postavil jinak. Já měla první dva týdny snahu, chodily jsme s přítelkyní běhat, ale pak jsme se na to úplně vykašlaly, chodily jsme do McDonald’s a běhání se pro nás stalo cizím pojmem. Moje ségra se, na rozdíl od nás, do tréninku vrhla pořádně – chodila běhat, cvičila a nám bylo jasné, že pokud to někdo z nás doběhne, tak ona. Zbylí dva členové týmu byli jako oheň a voda. Jeden si v rámci tréninku naordinoval 300 angličáků v jediný den, druhý byl „náš“ člověk a netrénoval vůbec. Tudíž jsme měli jasno – ségra a odhodlaný kamarád doběhnou do cíle mezi prvními. My, zbylí členové týmu, budeme rádi, pokud se do cíle vůbec dostaneme.

V den závodu

Když jsem se v den závodu probudila a uvědomila si, co je za den, začala jsem být nervózní. Po snídani jsem vyplňovala reverz. Papír, ve kterém svým podpisem potvrzujete, že pořadatel za vás nenese v případě úrazu nebo smrti odpovědnost. U slova smrt ve mně hrklo a u výčtu všech možných úrazů jsem si v hlavě představovala, co všechno se mi může stát. Jelikož jsem se účastnila závodu Spartan race v době korony, podepisovala jsem také, že si uvědomuji možné riziko nakažení se touto chorobou. Oproti zlomenému vazu mi to ale připadalo jako jedna z těch lepších možností.

V areálu

Jakmile jsme se blížili k areálu, začaly proti nám proudit davy lidí. Některým z nich se na krku již houpala medaile, jiní přišli jen fandit. Po celém areálu se linula hudba, takže člověk se velmi rychle dostal do dobré nálady. Všude posedávali závodníci a jejich kamarádi. Všichni vypadali mile a atmosféra byla skvělá. Přijeli jsme s poměrně velkým předstihem, tudíž jsme měli čas prohlédnout si pár překážek. Hodinu před startem naší vlny jsme si šli vyzvednout registrační obálky a odevzdali jsme podepsaný reverz. Dostali jsme stylové obálky, na kterých bylo napsáno naše startovní číslo a uvnitř byla čelenka s číslem, náramek na měření času a náramek, za který v cíli dostanete tričko s nápisem Spartan Race Finisher. Nasadili jsme si čelenky a náramky. A za chvíli už jsme stáli ve startovním koridoru a do startu naší vlny zbývaly poslední minuty.

Samotný závod

A už jsme vyběhli. Ve chvíli, kdy jsme proběhli startem, ze mě spadla nervozita a užívala jsem si každou vteřinu závodu. Nebudu vám nic nalhávat, nemohla jsem po prvním půl kilometru, takže jsem se vykašlala na běh a jen šla. Z nebe se navíc linuly provazy vody a za chvíli jsem byla promočená na kost. První překážka byla zeď. Dřevěná, bez schůdku, vyšší než já. Doteď netuším, jak jsem ji zvládla na první pokus zdolat, ale během pár sekund jsem ji přelezla a byla jsem na druhé straně. V tu chvíli mě závod začal bavit. Ironií je, že druhou a třetí překážku jsem nezvládla. Na řadu totiž přišla první sada monkey bars a slackline. Monkey bars byly široké a na mě moc daleko od sebe. Na slacklinu pršelo a sklouzla jsem při druhém kroku. Prvních 60 angličáků tedy bylo za mnou. Během závodu jsem jich dělala ještě dalších 120. U jedné překážky jsem se málem rozbrečela, protože jsem už neměla sílu, ale všechny překážky jsem alespoň zkusila. Na předposlední zdi jsem se málem zřítila a u toho se uhodila do obličeje. A poslední zeď, která byla v cíli, jsem málem nepřelezla. Ale i přes 180 angličáků, vodu a bahno, které jsem měla opravdu všude, rozklepané ruce, které mi málem upadly,.. přes tohle všechno jsem doběhla do cíle.

V cíli

Jakmile jsem přeběhla cílovou pásku, společně s přítelkyní ruku v ruce, čekal na nás zbytek týmu. Všichni jsme dostali medaili, šli jsme se napít a pak si udělali fotky celého týmu. Můj čas nebyl sice ideální, ale byla jsem v cíli. A byla jsem neuvěřitelně pyšná a šťastná. Takže i bez tréninku, bez přípravy a bez síly v rukou jsem zvládla Spartana. Sice jsem měla moment během závodu, kdy jsem to chtěla vzdát, ale moje odhodlání dokončit závod bylo silnější. Celou dobu na trati jsem si užívala, bavilo mě překonávat sama sebe a zkusit si věci, o kterých jsem si nemyslela, že je zvládnu. Spartan mi ukázal, že jsem silná, odhodlaná, zvládnu cokoli budu chtít, když tomu budu věřit, ale taky, že to je především v hlavě. Proto si věřte a nebojte se zkoušet nové věci! 

Trifekta

Ještě druhý den po závodu mě sice bolelo celé tělo, ale za ten pocit mi to stálo. A dokonce zvažuji, že bych si dala další výzvu. Tentokrát trifektu neboli doběhnout tři různé závody Spartan Race v jednom kalendářním roce. Protože, proč ne? Tentokrát ale s pořádnou přípravou. Zjistila jsem, že je potřeba hodně se zaměřit na ruce, neboť většina překážek je orientována na sílu v horní části těla. A také velkou část hraje psychika, která mě hnala do cíle přímo světelnou rychlostí, protože jsem si chtěla dokázat, že na to mám! Takže Spartanu zdar a třeba se potkáme příště na startu!


Přidat komentář

PODPOŘÍŠ NAŠI TVORBU?

PODPOŘÍŠ NAŠI TVORBU?

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

X