Bloggers RE

NAŠE SVATBA ČÁST 1.: DOSTALA JSEM PRSTEN. ZÁSNUBNÍ!


O svatbě jsme se s přítelem, ehm vlastně snoubencem, bavili už dlouho. Vlastně jako o všem, co bude. Bavíme se i o dětech, na který se jednou těšíme, ale rozhodně je ještě neplánujeme. Myslím, že bavit se o budoucnosti, je v partnerství důležitá věc. Je dobré vědět, co můžete očekávat, co chce ten druhý a jestli je to právě to, co chcete jednou vy sami. Já jsem odjakživa děsně plánující člověk. Ve škole jsem mívala pořád nějaké harmonogramy, rozvrhy a nejradši bych si u učení plánovala i přestávky na záchod. Samozřejmě můj plán se někdy výrazně liší od reality a to je asi dobře! Vždyť to je přece život a nemůžu si ho plánovat do puntíku – přesvědčuji pořád samu sebe.

Když jsem byla mladší, chtěla jsem rodinu brzo, třeba ve 23 letech. Ale! To bych přeci nemohla studovat vysokou školu, která byla v mých velkých životních plánech na 1. místě. Takže se dá říct, že životní plány mění nejen život sám, ale měním je vlastně i já. Školu jsem dostudovala, ale teď pro mě není na řadě rození dětí. Chci se v práci rozvíjet, naučit se věci, co mě škola nenaučila, věnovat se i své druhé práci a potom, jednou, časem budou i ty děti. Ale toto je můj plán dnes, uvidíme, co bude zítra.. 🙂

Hodně slečen mi psalo, jak mě partner požádal o ruku, ale já si to nechávala pro sebe. Proč? Protože jsem věděla, že o tom chci psát články. A možná vás vůbec nepřekvapí, že jsem to měla naplánovaný ještě předtím, než jsem byla požádaná. Haha!

Tak já vám to konečně prozradím, ač to bude asi obyčejnější, než čekáte. Z nebe totiž nepadaly růže. Ani Marek nenapekl muffinky, do kterých by prsten zapekl. Dokonce mě ani nepožádal o ruku na místě prvního setkání, jak to často bývá – díky Bohu! V brněnské šalině bych se zasnoubit nechtěla! Marek mi údajně koupil prsten a pak už jen čekal na tu správnou příležitost. Chtěl to udělat někde venku s Mayou (naše nový štěňátko), ale jelikož Maya je opravdu malá, nechodili jsme venčit nikam jinam než před byt a tak se správná příležitost nenaskytla. No, a pak jsme šly s Mayou ven – jen já a ona. Marek na nás koukal z okna a „prý“ to bylo prostě hezký a řekl si, že kdy jindy než TEĎ. Došly jsme domů a Marek poklekl. Bylo to pěkný, dojemný a nakonec jsme se i zasmáli, protože Maya je většinou po procházce rozdivočelá, ale teď vůbec nebyla. Když už jsem měla prsten na svém místě, podívali jsme se oba na Mayu a ta seděla a prostě jen roztomile koukala. Nakonec Marek dodal, že „to“ mohlo být víc romantický, ale že tohle je prostě on. A víte co? Lepší to být nemohlo, protože to udělal spontánně, přesně v ten okamžik, kdy on to cítil. Neměl plán, ani žádný rozvrh, rozpis a nějaký nepodstatný věci okolo. Někdy je prostě míň víc a to bylo i v tomto případě. Stačil k tomu prsten, věta „Vezmeš si mě?“ a já brečela a brečela…

Rozhodli jsme se, že se budeme snažit stihnout svatbu v roce 2019 a protože jsem ta velká plánovačka, tak plánovaní začalo hned! A když říkám hned, tak myslím jako fakt hned 😀 A protože jsem taky věděla, že místo svatby bude ten největší oříšek a rozhodne o tom, jestli bude svatba v roce 2019 a nebo až 2020, začala jsem právě místem. A v kterém roce se teda budeme brát? To nechám na příští článek…

Pac a pusu

Vaše budoucí nevěsta Verča


Veronika Loučková

Přidat komentář

Instagram @bloggersre

Náš Instagram