NORSKO, TROLLOVÉ A… TRÁVA


Autor: Dennie Loving, dennieloving.wordpress.com

Hned na samotném začátku vás musím upozornit, že tenhle článek obsahuje nebezpečné množství obrázků.

Pokračováním ve čtení souhlasíte s možnými vedlejšími účinky!

Mým skrytým úmyslem není nic jiného, než abych vás vtáhla do tajů Skandinávie a zanechala ve vás touhu poznat tahle území na vlastní pěst.

. . .

Pokud jsem někdy říkala, že Švédsko je země neuvěřitelné krásy, pak Norsko je mnohem neuvěřitelnější.

Už nikdy nebudete chtít pryč. No, alespoň já nechtěla.

Osmá největší země svojí rozlohou, obklopená mořem z jedné strany a horami ze strany druhé. Tahle krajina toho má hodně co nabídnout.

Třeba například hromadu obchodů se suvenýry.

Před jedním takovým obchodem nás přivítal zvláštní tvor.

A nebyl jen tam. Byl dokonce i na dopravních značkách.

„Proč jsou doháje všude ti malí tvorové?!“

Tihle tvorové se nazývají trollové. (Pokus o rým?)

Podle norských pověstí jde o původní obyvatele.

Kdysi dávno bylo území Norska pokryto ledovcem. Díky oteplování ledovec začal ustupovat a zemi obydleli lidé. Netušili však, že nejsou sami. Hluboko v lesích už někdo žil.

Velmi naivní a zlé nadpřirozené bytosti. Tak byli popisováni.

Dnes strach z trollů pomalu upadá. I tak Norové vědí, že si s nimi není radno zahrávat. Podle všeho se totiž dokáží převtělovat. Nikdy tak nevíte, s kým máte tu čest.

Dosud v ně spousta lidí bezmezně věří. Na Štědrý den dávají ke stodole misku plnou trollí pochoutky – ovesné kaše.

Tihle tvorové jsou velmi plachá stvoření a je těžké je potkat. Na slunečním světle totiž zkamení a puknou.

Pamatujte ale, že při večerní procházce lesem nejste nikdy sami.

Na Skandinávském poloostrově byly nadpřirozené schopnosti přisuzovány i obrům, elfům, vílám či skřítkům.

Jsou to tak nějak kouzelné země.

Teď ale zpět do obchodu.
Kromě trollích postaviček zde můžete najít vše, co…

…můžete vidět na obrázku dole…

…a také nespočet pohlednic.

A pohledem na pohlednici si budeme nadějeplně představovat, že na tom vrcholu je naše postava, která se (To snad ne?!) dotýká polární záře při západu slunce. Protože i přes ten předlouhý pobyt ve Švédsku a o něco kratší v Norsku, jsme tu zář určitě viděli, no ne? NE!

A když nejde hora k Mohamedovi, tak Mohamed musí k hoře. To ale až příště.

. . .

Severské země mají něco společného. Jednu velkou a zcela zásadní věc.

Neuvěřitelnou přírodu. Pokud si na ni nesáhnete, tak neuvěříte.

Neskutečný počet lesů, jezer a hornin. A vodopády… Ty vodopády!

Norové jsou známí svou láskou k přírodě. Cení si své země. Podobně jako Švédi jsou hrdými patrioty a snaží se vše udržovat v čistotě.

Odpadkové koše nechybí ani u moře. Nenápadně tak dávají vzkaz návštěvníkům, že smetí nepatří do moře, ale do koše o kus vedle.

Nad krásou samotného Atlantského oceánu budete žasnout při jízdě po stejnojmenné cestě, která spojuje ostrůvky pevnin.

V určitých podmínkách zde můžete spatřit velryby nebo tuleně.

Najednou se pak cítíte úplně malí oproti té velké louži.

Říkáte si: Ten velký bílý dům se tam hodí, že?

V Norsku můžete vidět dřevostavby různých barev. Bílá barva byla dříve barvou prosperity.

Největší zvláštností pro mě však byly střechy.

Rostla na nich tráva.

Ve starších dobách se střechy pokrývaly hlínou, ze které rostla tráva a mech. Izolovala obydlí, které tak lépe udržovalo teplo. Norové se snaží tuhle tradici zachovat dodnes.

V nynější době je to spíš architektonický styl.

No není to roztomilá autobusová zastávka?

Sekání trávy na střechách je tak v Norsku běžnou záležitostí.

A věřte, že střech uvidíte víc než dost. Pohledy dolů do údolí vás čekají všude.

Vážně všude.

Jestli si chcete zahrát na trosečníky, máte jedinečnou možnost.

Ostrovů je tady pomalu víc jak ryb v moři.

Pokud se k nim ale chcete dostat, musíte mít loď nebo alespoň člun. Vlastní plavidlo má i jiné výhody, což vám potvrdí milovníci rybaření.

Ne náhodou je snem každého Nora vlastnit loď.

A kdo ten sen nemá, ten loď dávno vlastní.

Naštěstí je návštěvníkům dovoleno si za menší poplatek na určitou chvíli užívat i takových snů. Nebudete sice vlastnit loď, ale rozhodně okusíte, jaké by to mohlo být.

Navíc si mnohdy rozšíříte vědomosti, které na internetu nezískáte.

No a kromě předešlých pohledů do údolí si několikrát užijete i pohledy vzhůru. Stojí to za to.

Dostali jste se až ke konci. Gratuluji! Upřímně doufám, že vedlejší účinky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na úplný závěr mám to nejlepší: Podělím se s vámi o mé jedno z nejoblíbenějších míst v Norsku!

. . .

Celé hodiny jsem seděla a dívala se. Záměrně jsem si počkala na západ slunce a i dlouho poté jsem tam zůstala, i když už byla zima.

Ten pohled se mi vryl do paměti.

Zastavil se tam čas a já se zastavila s ním. Lidé, co tam byli se mnou, byli jiní.

Veselí a bezstarostní.

Skupinka středoškoláků jezdila po hladině s člunem sem a tam. Za sebou něco táhli. Byl to člověk, který se něčeho držel. Zkoušeli, kdo se udrží nejdýl.

Ty výkřiky, když člun náhle prudce zabočil a člověk při vymrštění taky, mnohokrát přehlušovaly zvuk motoru.

Nevědomky se nám starali o zábavu.

Ta malá černá tečka uprostřed obrázku dole, to jsou oni.

Jiná sešlost lidí si o kousek dál užívala společnost ostatních.
Při západu slunce si povídali nad tekutinou něčeho dobrého.

A já? Užívala jsem si všeho.

No a jak všichni ví, fotoaparátem se prostředí a atmosféra přenést nedá.

Musíte tam být a zažít to.
Ale určitě si dokážete aspoň malinko představit, jaký to byl pocit.

Tímto vám všem přeji, ať – nejen v cestování, ale i v životě – dokážete najít ty chvíle.

Chvíle, kdy se zastavíte, sednete si a pořádně začnete vnímat přítomnost kolem sebe.


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno