O MÉM TĚHOTENSTVÍ A DRUHÉM CÍSAŘSKÉM ŘEZU


Autor: El., elbeautyblog.com

Poslední měsíc před porodem. Ležím v posteli a převaluji se z boku na bok. Na břiše z prozaických důvodu ležet nemohu. Na pravém boku také ne, protože z dalších pochopitelných důvodů dostávám křeč do lýtka a špatně se mi dýchá. Na zádech nemohu dýchat vůbec, takže si po pěti minutách, mírně přidušena, lehám na bok levý. Značně otlačený, protože na něm spím už asi tři měsíce v té samé poloze, s kojícím polštářem mezi koleny…

Když mě zrovna neprobudí zmiňovaná křeč v lýtku nebo několik hodin trvající nebolestivé, ale nepříjemné tvrdnutí břicha, které mám už od sedmého měsíce, zaručeně se o to postará plný močový měchýř, který se o slovo hlásí zhruba každou hodinku. Po probdělé noci, za občasného kopnutí do hlavy od syna, který se mnou ještě stále spí v posteli, je tu konečně ráno! Vstávám sice polomrtvá, ale šťastná a den mi zpříjemní už jen zaručené, dobře míněné rady a tipy pro těhotné, jako třeba: Spi dokud můžeš, až se malá narodí, už se nevyspíš vůbec. Ha ha ha. Naštěstí je moc často neslýchám, ty jsou vyhrazeny zejména pro prvorodičky, které jsou ještě plné optimismu. Ono je to brzy přejde. 🙂

Nebojte, nebudu si stěžovat. Jen jsem chtěla s mírnou nadsázkou uvést dnešní článek v pozitivním duchu. 🙂 Těhotenství jsem měla v rámci možností hezké a bříško si chvílemi i opravdu užívala, ale to nejdůležitější, strašně jsem se těšila na naši holčičku. Ale o té až za malou chvíli. Minule, po článku o tom, jak jsem v těhotenství nabrala 35 kilo, jsem vám slíbila pokračování. Tak bych vám dnes chtěla napsat právě o tom, jak probíhalo moje další těhotenství a mojí zkušenost se spinální anestezií a v pořadí již druhým císařským řezem.

Porodnice mi byla doslova vybrána. :)) Já jsem moc na výběr neměla a nakonec jsem za to byla ráda. Od čtvrtého měsíce jsem již docházela k Apolináři a panu profesorovi Pařízkovi. Všechno bylo po celou dobu víceméně v pořádku, až na drobné komplikace, které se nakonec ukázaly jako bezpředmětné. I komplikace mají jednu výhodu, holčičku jsem na velkém ultrazvuku vídala každý měsíc a ke konci těhotenství každých čtrnáct dní. Už na začátku mi bylo sděleno, že vzhledem k mému zdravotnímu stavu a předchozímu císařskému řezu se opět počítá s tím, že spontánně rodit nebudu a naplánujeme další sekci. Po předchozí velmi nepříjemné zkušenosti s císařem v celkové anestezii jsem si přála rodit normálně a ačkoliv se většinou sekce plánuje někdy mezi 38. a 39. týdnem, pan profesor mi vyšel vstříc a dohodli jsme se, že mě nechá až do ukončeného 40. týdne a až pak případně nastoupím.

Co se váhy týče, držela jsem se. S podporou své nejlepší kamarádky a také Iriny (a jídelníčku od ní) jsem nakonec nedopadla tak špatně jako během mých předchozích těhotenství. Minule jsem nabrala víc než 35 kilo, tentokrát to bylo naštěstí jen nějakých sedmnáct. Pořád je to strašné číslo, ale co si budeme povídat, lepší než pětatřicet. 🙂 Od Iri jsem jsem se navíc dozvěděla spoustu zajímavých informací, jako třeba, že si tělo pamatuje průběh předchozího/předchozích těhotenství a pokud se v nich hodně přibíralo, tělo má tendenci to zopakovat. O to víc jsem byla odhodlaná neskončit jako minule a myslím, že se mi to v rámci možností povedlo.

Během posledního měsíce jsem začala nabírat rychleji a ačkoliv jsem se celé těhotenství držela, nějakých sedm kilo přibylo právě za poslední měsíc. Což bylo dobré znamení, protože mi bylo jasné, že je to převážně jen voda a moje holčička, což mi Iri potvrdila také. Princezně se ale do termínu ven nechtělo, a tak jsem na poslední kontrole, ve 40+0, dostala pokyn k nástupu do porodnice hned na druhý den v osm ráno.

Měla jsem strach, jestli bude holčička v pořádku, a také jsem se bála spinální anestezie. Přece jenom, někdo vás bude řezat a vy u toho budete vzhůru. Na druhou stranu si dodnes živě pamatuji probuzení po celkové anestezii, strašnou bolest, že jsem skoro vůbec nevnímala, nevěděla jsem, kde mám syna a jestli je všechno v pořádku. Proto jsem celkovou anestezii zavrhla a chtěla částečnou. Nejhorší bylo, kromě samotného strachu, píchání spinální anestezie. Vzhledem k mé lordóze a skolióze se paní anestezioložce nedařilo zavést jehlu mezi obratle a musela to zkoušet několikrát. Já jen seděla a snažila se nehýbat. Někdy u desátého pokusu jsem to přestala počítat. Celé tohle drama nakonec dobře dopadlo a za krásných 45 minut bylo hotovo. 🙂 Popravdě jsem si dost oddechla, protože další pokusy bych asi nedala.

Velké díky patří jak paní anestezioložce, tak skvělé porodní asistentce, které byly obě neskutečně lidské a hodné a celou dobu mě podporovaly. A to i přes to, že se moc nedařilo a celou dobu byl na sále přítomný i pan profesor, který celou akci sledoval. 🙂

Samotný průběh sekce už byl mnohem snesitelnější, nakonec jsem se přestala i bát. Ačkoliv je cítit, že se něco děje, celý proces je naprostá bezbolestný a vám kape kapačka s něčím na uklidnění. Uklidnit mě museli, protože jsem na sále měla tlak 200/150 – klasická hysterka. :)) Celou dobu mě někdo držel za ruku, pan profesor mi vyprávěl vtipy a bavil se se mnou. Nakonec jsem uslyšela paní anestezioložku, jak mi říká, teď to bude hodně házet, pak doktor už vyndavá miminko…

Ucítila jsem jakoby mě někdo válel z boku na bok a nakonec tlak a obrovskou úlevu. A hned  potom pláč. Pláč mojí milované a překrásné holčičky, kterou za chvilinku zvedl pan profesor nad plentu, abych ji viděla a s asistentkou tipovali váhu miminka. Celou dobu jsem plakala, tentokrát už štěstím, a i když jsem nezažila přirozený porod, hormony i tak udělaly svoje a já jsem se zamilovala. Okamžitě už na porodním sále. Většina maminek ten pocit těsně po porodu zná, ať už to zní jakkoliv přeslazeně, bylo to tak a je to něco neuvěřitelného. 🙂

Paní Anestezioložka mi za pár vteřin řekla, že mi teď miminko pokládají na břicho a nechají dotepat pupečník, což jsem tedy vůbec necítila, 🙂 a já se mezi tím ještě stihla zeptat, jestli mám fakt holku. Člověk nikdy neví, že. 😉 Váhový odhad byl také o víc než půl kila větší, než nakonec Elen vážila. Pak už ji odnesly na vážení a měření, ke kterému si pozvaly mého manžela a po pár minutách mi ji přinesly už zabalenou k hlavě a já ji mohla poprvé pohladit a obejmout. Mohla bych ji tam mít po celou dobu šití, kdyby se mi nezačalo dělat opravdu silně nevolno, takže jsem je v obavách, abych si nepozvracela dítě, poprosila, ať ji raději donesou manželovi. 🙂 #truestory

Článek píšu s odstupem, Elence je teď už pět týdnů, a přesto jsem si při psaní poplakala a jsem ráda, že mi zůstane čerstvá vzpomínka. Porodnici u Apolináře mohu vřele doporučit, já jsem byla nadmíru spokojená a kdybych neměla dva různé bakteriální záněty a neskončila na kapačkách, měla bych hezkou vzpomínku i na oddělení šestinedělí. Personálu a zejména panu profesorovi, kterému vděčím za zdravou holčičku (a moc pěknou jizvu), patří mé velké díky. Já jsem teď už bez antibiotik, téměř bez bolesti a mám dole víc než deset kilo z váhy, se kterou jsem nastupovala do porodnice. A co je to nejdůležitější, mám krásnou zdravou dceru a jsem pyšná máma dvou dětí.

Vám samozřejmě děkuji za přečtení a další článek z této série bude už zase o trochu méně vyprávěcí a o trochu více motivační, protože já teď musím shodit nejen kila z tohoto těhotenství, ale i z těch předešlých. 🙂 Těším se na vaše komentáře a přejeme vám krásný den! Lucka, Elen a Alex 🖤


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno