Bloggers RE

O PRÁCI Z DOMU A PRACOVNÍCH KOUTCÍCH


… Mít, někde mít svůj koutek …

Varování: toto není zaručený návod, jak skvěle vybalancovat práci z domova a nastavit si k ní ideální prostředí a podmínky. Naopak: jedná se spíše o úvahu o věčném hledání, zkoušení, nalézání i ztrácení toho pravého ořechového, kde víceméně chybí závěrečné rozuzlení i katarze. Ale nebojte se, na nějaké užitečné informace a postřehy se těšit můžete, to zase ano. A pokud s prací z domu občas trochu válčíte, stejně jako já, mohlo by to pro vás být celkem uklidňující čtení, že v tom nejste sami.

Práce z domu, neboli home office, bývá dnes dosti skloňovaným termínem. Týká se jak samotných zaměstnanců, tak “nezávislých profesionálů na volné noze”, tzv. freelancerů (v případě vlastního podnikání či tvorby). V prvním případě je home office velkým benefitem, který můžete, ale taky nemusíte využít. Obvykle zaměstnancům poskytne kýženou flexibilitu a možnost si pracovní povinnosti rozvrhnout a zorganizovat v souladu s vlastními potřebami (dosáhnou tzv. “work-life balance”). Naopak v případě druhém bývá, alespoň zezačátku, práce z domova vlastně jedinou možností, čímž často ztrácí na atraktivitě. Osobně jsem měla možnost si vyzkoušet obě varianty (byť tu druhou zatím jen zcela okrajově). V každé vidím specifické výhody i nevýhody, lákadla i pasti. Pro každou z nich platí trochu jiná pravidla, stejně jako určité “fígly” a “vychytávky”. Tak se na ně teď pojďme společně podívat.

Jak se žije zaměstnancům na “HO”?

Když jsem začínala pracovat pro nadnárodní společnost jako fakturantka, mohla jsem si o home officu (zaměstnaneckým slangem úsporně nazývaným výhradně jako “HO”) nechat jen zdát. A to navzdory faktu, že jsem denně z domu dojížděla zhruba 80 km. Z původní rozvahy, že takový životní styl vydržím rok, maximálně dva, však nakonec bylo let šest, a za tu dobu se mnohé změnilo. Vyvíjela jsem se já (postupovala na jiné pozice), vyvíjelo se naše SSC (centrum sdílených služeb) a v neposlední řadě se taky výrazně vyvíjela situace na trhu práce. 

Zaměstnancům se muselo začít vycházet co nejvíc vstříc, aby bylo možné si je udržet, nebo vůbec nějaké nové získat. Ale i tak to byla ještě dlouhá cesta, než se z home officu stal alespoň pro některé pozice běžný benefit. Nejprve jsem dostala možnost pracovat z domu jednou měsíčně na putovním notebooku, který často napáchal víc škody než užitku. Nakonec jsem však získala přístroj vlastní a únavného dojíždění za prací se zbavila pravidelně nejméně jednou týdně.

V té době jsem si taky pro “domácí kancelář” začala utvářet vlastní režim a postupně odhalovat i její achillovy paty. Třeba že se mi paradoxně téměř nikdy nepodařilo doma zahájit pracovní proces ani náznakem tak brzo, jako v případě dojíždění do SSC. Kvůli situaci na dálnici se jezdilo velmi časně, obvykle jsem tak už v 7 hodin ráno bývala na značce. Zatímco doma jsem vzhledem ke spánkovému deficitu byla ráda, když jsem v šibeničních 9 hodin ještě v pyžamu a rozespalá žhavila stroj. Vize rychle odvedené práce a volného pozdního odpoledne se tak většinou rozplynula v nedohlednu. S koncem pracovní doby je to u home officu vůbec problematické. Nepotřebujete stihnout ani autobus ani sraz spolujízdy, nepohání vás představa, že chcete být co nejdřív doma, protože už tam zkrátka jste. A tak pracujete a pracujete, až je najednou 11 hodin večer a vy vůbec nevíte jak…

Pokud máte práce opravdu hodně, většinou toho doma stihnete mnohem víc, protože vás nic nerozptyluje, nikdo nevyrušuje, nechodíte na žádné zbytečné meetingy atd. Když máte výjimečně práce méně, rozptyluje vás doma naopak úplně všechno a paradoxně se s pracovními povinnostmi roztahujete mnohem déle. Protože proč by během vaší pracovní činnosti nemohla pracovat taky pračka, myčka, trouba a já nevím, co všechno ještě, však je jen rychle obsloužíte, to vás nezdrží…

Nicméně v případě, že na sebe dokážete být přísní a dodržovat striktní režim, může být home office významnou časovou úsporou. Pokud to nedokážete, tak se o to alespoň maximálně snažte. Vstávejte brzo (jedním “přispáním si” tu spánkovou deprivaci už stejně nedoženete), mějte připravený seznam úkolů i s jasnou časovou rozvahou a snažte se odbavit co nejvíc položek hned ze startu. Ale taky nezapomínejte na to, že jsou i dny, kdy to prostě nejde a nebuďte na sebe zbytečně přísní. Dovolte si alespoň občas využít domácího pohodlí a zvolnit. Udělat si třeba vědomě “dlouhé ráno” s dobrou snídaní nebo si cíleně naplánovat poobědovou siestu. Zkrátka si dopřát i něco, co si v práci běžně užít nemůžete. A zkuste si taky pevně nastavit nějaký deadline, kdy s prací skončíte, děj se co děj, ale to chce už opravdu “léta praxe”.

O práci z domu na vlastní pěst

Pokud pracujete sami na sebe nebo sami pro sebe, má to velkou výhodu i nevýhodu v jednom: absolutní svobodu. V případě tvořivé práce, jako je například psaní nebo ilustrování, se nemusíte vázat naprosto na nic. Je jedno, v kolik hodin začnete či skončíte, kdy si uděláte přestávku nebo pauzu na oběd. Často je pouze na vás i to, kdy si stanovíte termín dokončení. Nemusíte se bát zajet si do města na delší oběd, vyrazit na procházku nebo si uprostřed procesu zacvičit – nikdo vás nebude kontrolovat ani nahánět. Zní to jako sen, že?

Jenže časem vám pobyt doma přestane být vzácný. A pokud jste měli problém s organizací času jako zaměstnanec, budete jej mít zřejmě i nadále. Jistě existují lidé, kteří jsou schopni tu absolutní svobodu pojmout a podněcuje je k výjimečné kreativitě. Já nejsem ten případ, potřebuju mít alespoň náznak vnějšího řádu, jinak se v té volnosti ztrácím. A nastavit řád sám sobě, když vlastně tak úplně nemusíte, to je docela výzva.

Ze začátku jsem se ve dnech, kdy to doma z nějakého důvodu nešlo, uchylovala k tvoření po kavárnách a knihovnách. Je to moc příjemné zpestření a nakopnutí, které občas praktikuju dodnes. Ale rozhodně se nejedná o trvalé řešení. Takové několikahodinové posezení v kavárně není zadarmo. Navíc v případě malování, nebo jakéhokoli prostorově a pomůckově náročnějšího tvůrčího procesu, je tato varianta stejně nerealizovatelná.

Chce to především dobře promyslet a zřídit si dostatečně motivační pracovní místo doma. A tady se konečně dostávám k tomu “koutku” z úvodu článku. S hledáním ideálního koutku já totiž zápasím snad už od dob studií. I když jsem coby studentka disponovala vlastním pokojem a pracovním stolem, často mi to bylo málo. Pokud na něčem dlouhodobě pracuju, potřebuju občas změnu, tudíž jsem se třeba koncem zkouškového období na svůj psací stůl už nemohla ani podívat. Kolikrát mi stačil i letmý pohled k záchvatu paniky a zvýšenému tepu vyvolaných tíživým pocitem nevyhnutelné oficiálnosti úporného studia. Nejednou jsem se tak raději krčila na nepohodlném křesle a výpisky smolila na koleni. Nebo, když nebyl nikdo doma, jsem se se svými studijními proprietami rozložila na pohovku v obyváku.

Další háček pro mě představuje výroba určitého útulna – uklizený stůl, svíčky, vůně, něco dobrého na zub, horký nápoj, ale někdy taky umyté nádobí, urovnananá deka nebo poskládané prádlo… To všechno mě uklidňuje a uzemňuje. Navíc právě v tom spočívá hlavní exkluzivita domácího prostředí (ve sdílené kanceláři či knihovně byste takto místo útulna vyvolali tak maximálně požární poplach), takže by byla velká škoda si to nedopřát. Jenže součástí každého tvůrčího procesu je zároveň i hromadění věcí, materiálů, pomůcek aj. A pokud se snažím obsesivně udržovat harmonické a čisté prostředí, občas se mi stává, že přes veškerou tu zenovou uklizenost už vlastně nezbývá čas na samotnou práci. Všechny autory fotografií idylicky a harmonicky vyhlížejících pracovních míst podezřívám, že si to naaranžovali čistě za účelem fotodokumentace, a když se opravdu pustí do práce, vypadá to trochu jinak. Což platí i pro podobné obrázky pořízené mnou.

Aktuální zkušenost a sny do budoucna

Malé pracovní útočiště si zkoušela vytvořit snad na všech místech jejich bytu. Primárně se logicky soustředila na místnost prozatím částečně plonkovní, která dokonce obsahuje i pracovní stůl. Jenomže pokoj je to už tak dost tmavý a stůl není zcela dobře situován – koukáte se do zdi a vše ostatní máte za zády. Je to tedy koutek vhodný tak maximálně pro horké a rozpálené letní dny, kdy prcháte před slunečními paprsky. Rozhodně ne pro šedé dny zimní, které vám poskytnou slunečních paprsků jen omezený příděl na týden a vy je v žádném případě nechcete zmeškat. Navíc v tomto lehce nehostinném prostoru na ni často padá podobná tíseň jako kdysi při pohledu na její studentský psací stůl. Nabízelo by se celou místnost nějak přestavět a zútulnit. Ano, je to v plánu, jenže nikoliv na pracovnu, nýbrž na pokoj dětský. Čili tudy cesta nepovede.

V létě si jednou dokonce zřídila pracovnu i na terase, bylo to moc příjemné, ale praktické už podstatně méně. Nakonec to stejně skoro pokaždé dopadne tak, že pracuje v obyváku u jídelního stolu obklopeného okny, hezky v centru dění, v srdci domácnosti. Jenže kdykoliv je čas jídla, nezbývá než všechnu rozdělanou práci zase uklidit. Bohužel to často dopadá tak, že uklidit znamená přesunout na druhou půlku stolu, což rozhodně neprospívá kultuře stolování.

On z toho často taky nemá radost. Sice v ložnici kupí hromady nanošeně-nenanošeného oblečení, v koupelně našpiněně-nenašpiněné ručníky a kuchyni rozpité-nerozpité skleničky a hrníčky, ale co se týče stolů, tam je jeho uhlíková stopa minimální, a přesto jsou věčně zaskládané. Stoly jsou zkrátka její parketa a její slabina – stolkem nočním počínaje a ostrůvkem kuchyňským konče. A někdy, někdy to zajde až tak daleko, že to dokáže rozčílit i jeho. A co teprve pak když se Ona zasekne v živoucím tvůrčím procesu do večerních hodin, kdy on už chce kralovat na gauči s žezlem televizního ovladače. Handrkují se potom o každý stupínek volume, o příliš časté přepínání mezi kanály i o jazyk a charakter zvoleného pořadu (něco se zkrátka dá vzít na milost jako neškodná kulisa, něco opravdu nikoliv).

V ideálním světě, nebo jak Ona s oblibou říká (a dost možná bude říkat snad až do důchodových let) “až bude velká”, by chtěla mít jak svoji útulnou pracovnu (nebo multifinkční místnost obsahující i domácí kancelář & ateliér), kam se bude moci v případě potřeby zavřít a zároveň i svůj koutek v jádru rodinného dění, obě místa samozřejmě u okna a s krásným výhledem!

Co se snění týče, nemá se troškařit. Tak kéž se mé sny splní a vám ať se hezky pracuje i odpočívá, ať už odkudkoliv!


Kateřina Vychodilová

Sdílím a ilustruju sobě a druhým pro radost... (Ne)obyčejné zážitky z cest i z domova a hlavně o souŽITÍ jednoho (ne)obyčejného muže s jednou (ne)obyčejnou ženou. Většinou s nadhledem a humorem, často poeticky a občas i do hloubky až na dřeň. Příběhy a postřehy tak trochu naše od nás, ale mnohem víc Vaše a pro Vás, příběhy nás všech. Tak pojďme (se v nich) společně hledat, ztrácet i nacházet.

Add comment

Follow us

Don't be shy, get in touch. We love meeting interesting people and making new friends.

Most popular

Most discussed

X