POCHYBNOSTI A STRACH JSOU MOJI KÁMOŠI


Prožívám spokojené, dalo by se v pohodě říct, že přímo šťastné, období svého života. Vztahy fajn, rodina fajn, přátelé fajn, práce fajn, koníčky fajn, zdraví fajn… Prostě všechno je fajn.

A já můžu být fakt šťastná. Vlastně i jsem. No vážně! Jenže taky přemýšlím. Nad tím, co je, bylo, bude i co by mohlo být. A neustále pochybuju a ze všeho mám strach.

I sluníčkaři se bojí

I když takhle v tom on-line světě a do jisté míry i v reálném světě vystupuji často jako sluníčkář, který se raduje z maličkostí, vše ho těší a nic neřeší, v hlavě mi šrotuje neustále spousta věcí. Přemýšlím prostě nad vším. A trvá to už zhruba… celý život.

Vždycky jsem taková byla. Hrotička, jakoby filozofka, snílek, trochu psychouš. A skončilo to velkými úzkostmi a úzkostnou poruchou.

Denně se mi honí v hlavě otázky typu:

  • Neměla jsem dostudovat všechny ty školy, které jsem měla v plánu?
  • Měla jsem odcházet z agentury a jít na volnou nohu?
  • Co když na tuhle práci nejsem dost dobrá?
  • Měli jsme si vážně pořizovat chlupáče, když se jim teď musíme přizpůsobovat?
  • Bylo správný se stěhovat do dražšího bydlení, když nejsme žadní boháči?
  • Neměla bych být na blogu míň osobní?
  • Chci napsat knihu, ale co když si ji nikdo nekoupí?
  • Co když to bude brak?
  • Chci si koupit nový telefon, co když mi pak ale ty peníze budou chybět?
  • Měla bych jít do toho projektu? A co když se to nepovede?

Vždyť já bych mohla vytvořit nekonečný seznam plný svých pochybností! Každou blbinku i vážnější věc dokážu přetvořit na pochybnost. Ze všeho, co dělám, mám strach.

Strach ze strachu mě položil

A tak jsem se nad tím pozastavila a říkala si: „Terezo, ty jsi fakt blbá. Proč musíš takhle o všem pochybovat. Nedělej to, zhoršuješ to. Bojuj s tím. Prostě tolik nepřemýšlej. No tak! Nesmíš! Udělej s tím něco! NESMÍŠ MÍT STRACH!“

Stejné postoje jsem ale slýchala i kolem sebe. Že o všem moc přemýšlím, že je to špatně a že to takhle dál nejde.

Takže jsem nakonec pochybovala o svých pochybnostech a měla strach ze svého strachu.

A to byl můj největší problém.

Pochybnosti jsou fajn

Nedávno jsem četla motivační knihu aneb nakopávačku Válka umění od Stevena Pressfielda. Jindy by mi tato kniha asi nesedla, ale s jejím přečtením jsem se trefila do období, kdy se mi hodila fakt hodně. Pomohla mi utřídit si a potvrdit si věci, nad kterými jsem přemýšlela už nějakou dobu.

Autor v ní totiž popisuje neustálý boj umělce či jiného profesionála, který svádí hlavně sám se sebou. Jako největšího kazisvěta vidí Odpor, který nás odrazuje od toho, co chceme dělat, co máme rádi.

Pak je tu ale i Strach, o kterém říká:

„Čím větší strach máme z činnosti nebo nutkání, tím jistěji poznáme, že danou činnost musíme dělat. Jste-li tedy ochromení strachem, je to dobré znamení. (…) Amatér si myslí, že musí nejprve překonat strach a potom může začít pracovat. Profesionál ví, že strach nikdy nepřemůže.“

To je přesně ono!

Mám sice šílený strach z práce, vztahů, života, ze změn, ale jsem rozhodnutá nevzdat se, čelit strachu a hlavně na sebe nenechat působit Odpor.

Kámoším se se Strachem

Dnes už vím, že snažit se za každou cenu nebát se a nepochybovat je vlastně úplně špatně. Protože to bychom pak leda seděli každý sám doma a odmítali jakoukoli změnu, příležitost a posun. Jen abychom se vyhli strachu.

Nejsem sice velkým zastáncem toho, že štěstí najdeme jedině mimo svou komfortní zónu, ale to přátelství se strachem mi funguje. Aktuálně ho řeším především v práci. A když mám z něčeho vážně velký strach, znamená to, že mi na tom hodně záleží. A pak mám z dobře odvené práce mnohem větší radost.

Takže beru strach do jedné ruky, pochybnosti do druhé a společně s nimi se utkávám se všemi náshtrahami života. Postupem času konkrétní strach mizí a já znovu a znovu vítězím.


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here