Bloggers RE

PŘÍSTROJE ANEB “DANAJSKÉ” VÁNOČNÍ DARY


Vládne u vás ještě povánoční pohoda? Užíváte si všech nových věcí, které na vás letos čekaly pod stromečkem? Nemůžete se jich nabažit, nebo mezi nimi máte taky pár adeptů, s nimiž si nejprve vztah musíte vybudovat a ovoce, jež vám mají přinést, si tak řádně zasloužit? Věřím, že tento článek zarezonuje se všemi technicky méně zdatnými dámami, k nimž se tímto bez rozpaků hlásím, a doufám, že obměkčí jejich partnery.

Jako malá holčička jsem si vždycky na Štědrý večer před spaním, inspirována Lisou z Dětí z Bullerbynu, vyskládala všechny svoje dárky (většinou hračky) vedle postele. Abych je uviděla hned po probuzení a mohla se kochat nebo si rovnou začít hrát. Jako mladá slečna jsem si zase hned na Boží hod ráno musela k babičce vzít na sebe něco z naděleného oblečení. A dodnes mám moc ráda si třeba hned po ježíškovské nadílce natáhnout huňaté ponožky a začíst se do nové voňavé knížky. Čím je však člověk starší, tím dostává taky dary “komplikovanější”, pracující s radostí odloženou až na později.

Pro mě osobně do této kategorie spadají všechny dary technického založení – elektronika, přístroje do domácnosti a všelijaké “zlepšováky”, “urychlovače” a “šetřiče” času. Pozor, pokud o nich mluvím jako o “danajských” darech, není v tom vůbec žádná výtka vůči darujícím! Velmi často si je sama a zcela dobrovolně přeju. Jsem totiž natolik antitechnický typ, že je pro mě utrpení dané záležitosti už jenom vybírat a zorientovávat se v jejich nekonečné nabídce. Takže naopak velký dík vám všem, kteří na sebe to břímě berete, zvláště pak mému muži, samozřejmě! 

Spotřebiče do kuchyně

Jenže výběrem a koupí přístroje ten elektronický stres ještě zdaleka nekončí. Třeba takové kuchyňské spotřebiče, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Pokaždé, když sleduju na internetu recepty, kde robota používají snad i na smíchání mouky s cukrem, nebo svoje kamarádky, jejichž kuchyň je vlastně takovou sofistikovanou digitální dílnou, říkám si, co dělám špatně. Já i na pokraji roku 2020 šlehám ručně dokonce i bílky, vážím na lžících, ořechy drtím paličkou na maso a koření ve hmoždíři.

Ne, že by mě to někdy neštvalo, štve. Někdy mě to štve tak moc, až si řeknu dost, budu nová, lepší… Přece ty přístroje musím jednou pokořit! Budu mít taky takovou kuchyň, kde stačí pomalu jen pomyslet na jednotlivé složky pokrmů, a už se mi z lednice teleportují do chytrého hrnce, kde se upraví tím nejlahodnějším možným způsobem… A přesně v ten okamžik přihodím Ježíškovi na seznam všechny ty šlehače, hnětače a další pomahače.

Ježíšek je hodný, chce mi udělat radost a na první pohled se zdá, že se mu to i daří. Po opatrném odstranění vánočního papíru na mě z lesklého obalu zánovních krabic pomrkávají všechny ty smontované a zapojené spotřebiče v akci a vypadá to tak snadně a idylicky! Pomrkávám na ně taky, s upřímným nadšením, ale jen do chvíle, kdy se rozhodnu krabici otevřít. Rázem se promění v Pandořinu skříňku a začne mě podle děsit sto plus jedna součástkami zatavenými v igelitu a minimálně jedním odporně tlustým návodem k použití. Součástky se tváří tajemněji než roztodivné předměty, jejichž poslání měli kdysi hádat účastníci televizní soutěže Kufr. Zkrátka moje intuice je na ně krátká a s návody a nákresy mám taky velký problém. I když se mi většinou po dlouhém hledání nakonec podaří najít pasáž psanou česky, mělo by pro mě podobný efekt číst si tu v čínštině (tak je poslední dobou raději nečtu vůbec).

Záhy se tedy poperu alespoň s problémem číslo dvě: kam já tu krabici jenom dám? Máme dost velký byt a průměrně velkou kuchyň, ale stejně… Kde jen ti lidé, kteří mají zvláštní přístroj na každý jeden kuchyňský úkon, následně všechno uskladňují tak, aby se to nepletlo a zároveň bylo i patřičně po ruce? Je pravda, že nemáme žádnou spíž ani komoru, ale skříněk se zdá na první pohled dost. Jenže evidentně jich je asi ještě pořád málo. Nicméně náročnou kombinatorikou následovanou osvědčenou metodou pokus-omyl se mi nakonec podaří krabici v naší kuchyni ubytovat. A tím to pro mě obvykle na delší dobu končí.

Příběhy ze života

Jednoho dne to ale musí přijít. Třeba když se Ona pustí do přípravy včelích úlků. Jakmile je potřeba nadrtit piškoty, náhle si uvědomí, že by je nemusela lámat ručně ani rozbíjet kvedlačkou. Že by se mohla konečně pokusit skamarádit se speciálními nástavci na tyčový mixér, které už skoro rok odpočívají ve spodním šuplíku pod sporákem. On je zrovna výjimečně doma, to jí hraje do karet. Přivolá si ho na malou konzultaci, při níž sice musí vyložit na stůl ty karty, které mu prozradí, že přístroje dosud ještě nepoužila a leží doma už nespočet měsíců ladem, ale co se dá dělat.

On z toho dle očekávání opravdu nemá radost. Tím spíš, když se začne zdát, že dvě klíčové součástky ke smontování jakousi záhadou chybí. Atmosféra malinko zřídne až v okamžiku, kdy se zjistí, že jedna klíčová součástka bílé barvy jenom nešťastně splynula s kuchyňskou utěrkou rovněž bílé barvy. Dokonce má On následně ze zvuků mixujících se piškotů takovou radost, že ani nezačne hudrovat, když mu vibrace narušují sledování nějaké klíčové sportovní události v televizi. Bohužel však neví, že takových Černých Petrů mají v domácnosti poschováváno ještě několik.

O pár dní později zase leží pod stromečkem plochá obdélníková krabice. Vzhledem k tomu, že se Ona ještě toho rána (jako skoro všechna rána předcházející už tak nejméně půl roku nazpět) vztekala u svého nespolupracujícího notebooku, který se jí opět odmítal nastartovat, natož tak přehrát video (původně to měla být relaxační jóga, místo které si tak vystřihla hysterickou scénku), hned jí napadlo, co by to tak asi mohlo být. A byl to opravdu on, krásný a nablýskaný fešák, co ještě netušil, jaká řehole jej s ní čeká. Že ho nejspíš opět nebude nabíjet buď vůbec, nebo naopak zbytečně moc, vypínat velmi sporadicky, aktualizovat nikdy a o nějaké defragmentaci nebude mít ani ponětí…

Měla radost, opravdu velkou, ale zároveň se taky hrozně těšila, jak si od Štědrého večera nejmíň do Štěpána dopřeje digitální detox, v němž logicky žádný počítač vůbec neměl figurovat. A úplně nejvíc se těšila na to, jak se za pár minut zabalí do deky a s mističkou cukroví na klíně bude sledovat novou pohádku. Jenže On to viděl jinak a považoval za nezbytnost přístroj okamžitě zapojit a nastavit. Veškeré její představy tak musely jít stranou a místo pohádkového odpočinku vzpomínala na všechna svá hesla a dávno zapomenuté přístupy. A i když si nakonec vzpomněla, z nějakého důvodu bylo potřeba nastavit heslo do Googlu zcela nové, takže jí pak už nefungovalo skoro nic na starém a ještě zdaleka ne všechno na novém počítači… Alespoň to cukroví na klíně si tedy uhájila, akorát vzhledem k situaci ho snědla mnohem víc, než měla v plánu, takže to nebyla až taková výhra.

Ale tento článek už jsem pro vás zdárně napsala na novém počítači a během celého procesu řešila snad jenom tři nebo čtyři technické obtíže a nedostatek paměti… Ale psalo se mi opravdu hezky, nic se mi nesekalo ani nenačítalo nekonečné minuty, to zase nemohu říct. Takže ještě jedno velké dík manželovi, který mi plní, co mi jen na očích vidí, a všem dalším podobně nastaveným manželům za nekonečnou trpělivost!


Kateřina Vychodilová

Sdílím a ilustruju sobě a druhým pro radost... (Ne)obyčejné zážitky z cest i z domova a hlavně o souŽITÍ jednoho (ne)obyčejného muže s jednou (ne)obyčejnou ženou. Většinou s nadhledem a humorem, často poeticky a občas i do hloubky až na dřeň. Příběhy a postřehy tak trochu naše od nás, ale mnohem víc Vaše a pro Vás, příběhy nás všech. Tak pojďme (se v nich) společně hledat, ztrácet i nacházet.

Add comment

Follow us

Don't be shy, get in touch. We love meeting interesting people and making new friends.

Most popular

Most discussed

X