Bloggers RE

PROČ ČASTO NEŘÍKÁME NAHLAS TO, CO SI MYSLÍME?


Tyhle typy článků vznikají ve třech základních situacích: když venčím, když sedím na nudné přednášce, anebo když mám v ruce skleničku vína. Všechny tyhle chvíle totiž spojuje to, že mám čas přemýšlet. A teď naposledy se mi stalo, že jsem u všech těch tří aktivit myslela na tu samou věc. A to tu, že kolikrát si něco myslím, nebo na něco myslím, ale nejsem schopná to říct nahlas. Přitom kolikrát plácnu nějakou blbost dřív, než ji vůbec stihnu promyslet. Ale o věci, která mě vážně trápí, zajímá, nebo která mi nedá spát, o té prostě mluvit nemůžu.

Jednoduše to nejde. Nebo, občas mám průser, protože jsem nahlas řekla něco, co jsem neměla. Nebo mě kolikrát lidi nepochopí, že to, co jsem řekla, byla ironie. Nebo, že ta pochvala zrovna ironie nebyla. Ale aspoň vím, co na to Ti lidi říkají, co si myslí a nemusím si vytvářet sálodlouhé konstrukce v hlavě, který vlastně nemají žádný reálný základ a já si kolem sebe nemusím budovat tu teoretickou bublinu. Jenže takhle to není vždycky. O tom zásadním pořád mluvit nedokážu. A přitom mám tooooooolik otázek.

A protože mám pocit, že v tom nejsem sama a všichni s tím tak trochu bojujem, tak jsem začala pátrat, v čem to vězí. Proč je někdy tak těžké se zeptat přesně na to, co chceme vědět? Proč neřekneme nahlas, co se nám nelíbí, nebo naopak, kdo se nám líbí? A to už vůbec nemluvím o tom, to říct té dané osobě. Přitom o co jde. Stojí nás to asi stejně námahy otevřít pusu, jako si objednat v kavárně kafe. Stačí otevřít pusu a říct to. Tak proč nám to přijde jako nemožný úkol? Jenom jedna věta a všechno může být jiný. Lepší. Ať už vám řekne váš vyvolený(á), že on(a) o Vás nestojí, i tak Vám prostě bude líp. Budete to totiž vědět. Ale není to právě ten největší důvod, proč některé věci neříkáme? Není v tom prostě a jednoduše strach? Jsme opravdu tak zbabělí? Je pro nás lepší vytvářet si fiktivní konstrukce a pak být zklamaní, protože věci evidentně nejsou tak, jak jsme si mysleli? Proč se na to, “jak sakra tohle myslel?!” ptáme dvaceti kamarádek a vytváříme dvacet různých teorií, místo toho, abychom se zeptali přímo jeho?

Ale tohle všechno nesouvisí jenom se vztahy. Kolikrát svoje názory, nebo to, co mám právě v hlavě neříkám ani před rodinou, nebo kamarádama. Protože se nejspíš bojím toho, co by na to řekli. Protože se bojím, že mě jejich reakce nepotěší. Tak si to radši nechávám pro sebe. Hodně lidí, kteří mě alespoň trochu znají, o mně říkají, že jsem upřímná. Prý někdy až moc. A já mám pocit, že je to pořád málo. Že pořád toho neříkám tolik, kolik bych chtěla. Že lidi nechávám, aby si o mně věci domýšleli, místo toho, abych jim to vysvětlila. Jenže na druhou stranu, lidi si to asi radši domyslí sami tak, jak se jim to hodí, co?

Ani nevím, co jsem tímhle chtěla říct, asi jenom doufám, že mi napíšete, že v tomhle nejsem sama a třeba mi i poradíte, co s tím. Třeba můžem vytvořit nějaký workshop, jak se naučit říkat všechno, co máme v hlavě, nahlas. To by bylo fajn, ne?


Klára Recmanová

Studentka marketingu. Vypadám o dekádu mladší, než ve skutečnosti jsem. Holka, co věčně neví, co chce. Zpravidla chce to, co nemůže mít, a když to může mít, už to nechce. Věčně sakrasticky mluvící, kávu a psy milující pisálek, co pořád něco datluje do notebooku a následně zase všechno maže. Fotím na Instagram, píšu a neustále se snažím vymyslet a vybudovat něco svýho. Občas jsem i milá. Jmenuju se Klára, těší mě!

1 komentář

  • Ahoj. Ne tak v tomhle rozhodně sama nejsi. Dost často přemýšlím o tomtéž. Mám v hlavě milion myšlenek, ventiluji ty nepodstatné, ale ty opravdu důležité se ventilovat bojím. Kolikrát je to opravdu ze strachu…ale mnohdy to prostě a jednoduše nejde – otevřu pusu, ale místo toho co jsem opravdu chtěla říct z ní vyjde nějaká triviální hovadina. Bohužel jediné co na to u mě platí je právě ona sklenička vína 😀

Instagram @bloggersre

Náš Instagram