Když Adélu požádáte, aby se popsala pomocí pouhých tří slov, na pár minut se zamyslí, a pak vám sdělí, že přes veškerou snahu najít nějaká seriózní slova, ta jediná výstižná jsou “urputná hříčka přírody”. Tahle šestadvacetiletá copyholka na volné noze původem ze Zlína nedávno opustila Prahu, aby si splnila sen o životě u moře, na Mallorce. Jaké to je být freelancerem? Co člověk zažívá, když najednou začne žít v jiné zemi? Nejen o tom v dnešním rozhovoru…

Pokud se nepleteme, tvůj úplně první počin, co se týče psaní, byl tvůj vlastní blog. V kolika letech sis jej založila, co bylo tvou motivací to udělat a o čem byl? Dá se pořád někde dohledat?

Bože, chraň! Má digitální stopa sahá sice dál, než bych si sama přála, nicméně ten první kousek jsem pravděpodobně smetla z povrchu zemského již dávno. Myslím, že jsem začínala dost podobně jako celá první generace českých blogerů – vytvářela jsem si virtuální galerii oblíbených celebrit a autorská práva mě netrápila. Bylo mi 12, čerstvě jsem objevila svou doposud nejoblíbenější kapelu Simple Plan, frčela si na Čarodějkách, Moderní Popelce a Protivných sprostých holkách. S psaním to tedy nesouviselo ani vzdáleně. 

Ale pokud se vrátíme k tomu psaní, ten úplně první blog byl deník, pod který jsem se nikdy nepodepsala a snad kromě jedné osoby jej nikdo z okolí neznal. Představoval kroniku jednoho z nejtěžších období v mém životě, z něhož jsem se potřebovala vypsat. Souběžně s ním pak fungoval druhý blog, kde jsem publikovala své povídky, myšlenky, zážitky. Ani ty už neexistují.

Dlouhé roky jsi byla jedna z blogerek webového magazínu Krásná.cz, to bylo svého času opravdu něco. Jak ses k tomu dostala a jak na tuto zkušenost vzpomínáš? Co ti to dalo a vzalo ti to naopak něco?

Krásná.cz vznikla v lednu 2010, pokud mě paměť neklame. V listopadu 2009 mi přišel e-mail od jeho šéfredaktorky, která mi nabídla spolupráci. Měla jsem pocit, že se mi plní sen. O krůček jsem se přiblížila snu živit se psaním. Máma si nejdřív myslela, že je to podvod, ale když dorazila smlouva, podepsaly jsme ji. Píši ‚‚my‘‘, protože mi tehdy bylo 16.

Díky spolupráci s Krásnou jsem se mohla do jisté míry realizovat, mluvit k většímu publiku než na blogu a dokud jsem cítila s cílovou skupinou magazínu nějaké spojení, moc mě spolupráce bavila. Ale jednou ráno jsem se probudila a zjistila, že už nemám jeho čtenářkám co říct. K zajímavé zkušenosti jsem ovšem dostala také zajímavé nabídky, jichž si dodnes vážím.

Momentálně jsi především copywriterka. Copywriting je to, co tě živí, a to nejen ten český, ale i anglický. Angličtinu jsi studovala, že ano? Proč jsi zvolila právě ji, proč sis vybrala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a máš nějaké vlastní zaručené tipy, jak se naučit perfektně anglicky?

Začněme těmi tipy. Ať se člověk učí jakýkoliv jazyk, musí pro jeho ovládnutí číst, mluvit a poslouchat. Angličtina patří mezi fantasticky dostupné jazyky, v angličtině najdete cokoliv, co vás zajímá, takřka bez námahy, snadno zapředete v angličtině konverzaci ve světě a většina filmů i seriálů pochází z anglicky mluvících zemí. Stačí toho využít, měsíc se den co den trochu trápit, ale pak se ten vlak najednou rozjede nějak sám.

Co se mého studia týče, výběr ovlivnila lenost. Na konci gymplu už jsem učení měla plné zuby, cítila jsem se zcela vyšťavená, a tak jsem se vykašlala na vysněnou žurnalistiku a politologii, protože bych se musela připravovat na přijímačky. Měla jsem FCE certifikát z angličtiny, díky němuž jsem se na univerzitu dostala bez přijímaček. Stačilo málo, abych jednoho dne tohle rozhodnutí nazvala chybou, ale v mém případě to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, ač jsem se na titul nadřela mnohem víc, než jsem předpokládala. UTB ve Zlíně je mou srdeční záležitostí. Obor mi rozšířil obzory, hodně jsem se během studia rozvíjela a oceňuji, že jsme nic nedostali zadarmo.

Ze Zlína jsi po škole přesídlila do Prahy. Bylo to kvůli práci, nebo za tím bylo ještě něco jiného? A bylo pro tebe tehdy přestěhování do velkoměsta šok?

Když se mé studentské dny sečetly, začala jsem řešit práci. Nejdřív to vypadalo, že ve Zlíně zůstanu díky nabídce z jedné digitální agentury. Ale po tom, co jsem v této agentuře strávila 4 hodiny a i jako naprostý ňouma bez vzdělání v marketingu poznala tamní amatérismus, jsem se rozhodla jet na pohovor do Prahy a tuto práci jsem nakonec dostala. Věci dopadly, jak měly.

Víc než šok jsem prožívala euforii. Vše se zdálo nové, nablýskané. Poznala jsem řadu nových lidí, s nimi nový svět. Také jsem zjistila, kdo jsem já sama. Naučila jsem se řešit problémy bez pomoci, kompletně jsem se osamostatnila. To považuji za největší dar, který mi Praha dala.

Říkáš o sobě, že se nebojíš výzev. Jakou nejbláznivější nabídku jsi v rámci své práce přijala?

Hodně věcí mi připadalo bláznivých v momentě, kdy přišly, ale zpětně mi až tak šílené nepřipadá nic. Na ten pořádný pracovní extrém, který ve mně bude rezonovat a znervózňovat mě i zpětně, asi teprve čekám.

Co přesně tě momentálně živí a jaká byla tvá kariérní cesta? Zažila jsi nějaké vzestupy a pády, ze kterých ses poučila a mohla bys díky nim poučit i ostatní?

Aktuálně dělám copywritera, obsahového stratéga a social media specialistu na volné noze. Ke skutečnému marketingu jsem přičichla během stáže v jedné zlínské agentuře, pak jsem pracovala jako in-house copywriter v e-shopu (nebo jsem si to v té době aspoň myslela, že dělám copywritera), poprvé to zkusila na volné noze, pak si mě vyhlédl šéf nové kreativní agentury, kam jsem nastoupila a rok a půl působila.

Po kompletní obměně týmu a nastavení směru jsem se však už neztotožňovala se svou pozicí a rozhodla se z firmy odejít opět na volnou nohu. Brzy jsem zjistila, že mě pracovní život bez kolegů nenaplňuje, takže když o dva měsíce později přišla nabídka od stejného šéfa, zda bych se nechtěla stát součástí jeho nové agentury, v podstatě jsem neváhala. Bylo to jako vrátit se domů. Také tuto židli jsem však nakonec musela uvolnit a znovu začít tančit freelancerské tango, protože jsme se s přítelem rozhodli zakusit život v zahraničí. 

Poučení se konalo asi hlavně v cenotvorbě a odvaze vůbec pracovat na vlastní triko. Takže má ráda je, aby si každý šel za tím, co opravdu chce, vše dělal s plným nasazením a tak kvalitně, jak dokáže, ale nezapomněl si říct o adekvátní odměnu. Nejen kvůli vám samotným, nýbrž i kvůli ostatním v oboru. Jako freelancer se s hodinovkou 150 Kč opravdu neuživíte.

Ráda cestuješ, a to většinou dost spontánně, podle toho, jak se zrovna vyvíjí ceny letenek. Máš nějaké tipy, jak vychytat ty nejlevnější letenky a cestovat co nejvíc low cost?

Obvykle cestuji s přítelem, který v době, kdy většina lidí scrolluje Instagramem, prochází informace o akčních letenkách. Takže jsme se buď domluvili, že chceme v lednu do Barcelony a on vyčíhl nejlepší cenu, nebo mu nabídka padla do oka, napsal, jestli poletíme v únoru na Kypr, já jsem potvrdila a bylo hotovo.

Doporučuji tedy sledovat právě Honzovy letenky nebo Cestujlevně.com, sbalit se do jednoho většího batohu a jezdit mimo hlavní sezónu, kdy se ceny ubytování šplhají raketově vzhůru. Například celý byt v Budapešti nás loni v únoru stál asi 1 200 Kč na noc, kdežto v červnu už vycházel na pětinásobek. Taky doporučuji co nejvíc chodit pěšky a vařit si.

Vyjmenuješ nám země, které jsi doteď měla možnost navštívit? Ve které se ti líbilo nejvíce a ve které naopak nejméně a proč?

Mé cestování se dělí na období před epilepsií s rodiči a s epilepsií bez nich. Před ní jsme vyrazili s rodinou několikrát obytňákem (a později autem) do Chorvatska, autobusem do Itálie, Francie, Španělska (Costa Brava), letecky do Turecka a na Ibizu, nechybělo ani Slovensko, Rakousko (Vídeň). V rámci výměnného pobytu jsem se podívala také do Nizozemí, Belgie, Lucemburska a Anglie. Od 16 do 24 let jsem nevytáhla paty ze země, ale za poslední dva roky jsem si to rozhodně vynahradila. Letěla jsem do Maďarska (Budapešť), Dánska, Španělska (Barcelona, Mallorca), na Kypr, Maltu, do Maroka, podívali jsme se na rakouská jezera, do Německa (Berlín, Drážďany). Doufám, že jsem na nic nezapomněla.

Nadšená jsem byla ze všech míst, na která jsem se za uplynulé dva roky podívala. Každé mě okouzlilo jiným způsobem. Až na jedno. Marocký Marrákeš byl jeden velký stres a zklamání. Tohle místo vypadá hezky na upravených fotkách z Instagramu, ale realita je chaos, falešní lidé, zapáchající uličky a kriminalita. Že mě hotelový personál jako ženu trochu přehlížel, považuji za otázku kultury, to bych dokázala překousnout, ale když nás v uličce obestoupila skupina místních a nechtěla nás pustit bez odevzdání peněz, bylo mi zle. Vyvíjeli velice dobře nacvičený psychický tlak, pravděpodobně se nechtěli ani pouštět do fyzické potyčky, ale to člověk nikdy předem neví. Podařilo se nám utéct, přesto jsem do poslední chvíle trnula, aby na přítele nevytáhli nůž nebo jinou zbraň. Procházky kolem syrového masa a neutuchající pořvávání prodejců tomu jen nasadilo korunu. Navíc se nejedná o ojedinělý případ. Nám se v podstatě nic nestalo, ale víme o případech, kdy se pokusili známé unést, jiné skutečně napadli nebo aspoň okradli. Na podobná místa už se opravdu podívat nechci. Asi nejsem dostatečně velký dobrodruh.

Další ukázkou toho, že se nebojíš výzev a máš ráda cestování, je fakt, který už jsi zmínila, a to že jste se nedávno s přítelem sbalili a přestěhovali na Mallorcu. Jak vás to vlastně vůbec napadlo a proč právě Mallorca?

Vše se snažím mapovat na svém webu adelaisle.com, ale zkusím to nějak shrnout. Život v zahraničí byl pro přítele velkým snem, pro jehož splnění letos dozrál čas. Takže jsme opustili teplá kancelářská místečka, zarezervovali letenky a jsme tady. Zvažovali jsme také Irsko a UK, ale počáteční životní náklady bychom bez příjmu srovnatelným s tamními obyvateli těžko utáhli. Také jsme si pohrávali s Maltou kvůli angličtině, ale nakonec přeci jen zvítězilo Španělsko. Kromě srovnatelných životních nákladů nám učarovalo svým temperamentem, mentalitou, prostředím. V podstatě jsme balancovali jen mezi Barcelonou a Mallorcou. Obě místa už jsme znali, ale já jsem chtěla utéct velkoměstu a na Mallorce mám navíc dlouholetou kamarádku, což náš osud zpečetilo. Zatím jsme tady jen na takové delší dovolené, ale existuje velká šance, že příští rok začneme řešit i formální náležitosti a staneme se rezidenty.

Je těžké přestěhovat se daleko od domova, do zahraničí? Ať už po té stránce, že člověk opouští rodinu nebo přátele, tak po stránce praktické typu bydlení, práce atp.

Někdo mě za to možná odsoudí, ale nejtěžší pro mě bylo opustit svou králičici. Jelikož mám rozvedené rodiče a jako malá jsem mezi příbuzenstvem hodně pendlovala, několikrát se stěhovala a v posledních letech za rodinou jezdila velice sporadicky, nic moc se pro mě nezměnilo.

Pokud se budeme bavit o přátelích, tak je třeba si uvědomit, že už nejsme ve škole. Přátelé mají své partnery, práci, rodiny. Bez ohledu na destinaci jsme v kontaktu hlavně online, voláme si nebo píšeme, setkáváme se relativně málo. Nejvíc jsem se z přátel setkávala se svou kolegyní, protože to šlo snadno naplánovat, ale jakmile mají lidé rozdílné pracovní doby, pracoviště, bydliště, koníčky ve městě jako Praha či větším, plánování vyžaduje dny i týdny. Bydlení ani práci nepovažuji zatím za problém, tyto věci se vždy nějak vyřeší. Aspoň v mém světě to tak chodí.

Jaké byly vaše pocity, když jste odlétali z Česka?

Noc před odletem jsem se několikrát probudila a přemýšlela, proč spím, sakra, na gauči, než mi došlo, že postel jsme vlastně museli odstěhovat. Až do odletu se nic moc nelišilo od jakékoliv jiné cesty. První uvědomění dorazilo asi po hodině letu, kdy jsem si představila, jak se procházím po pláži, vítr mi čechrá vlasy, poslouchám šumění moře a žiji s vědomím, že je to má každodenní realita. To mě zalila obrovská radost. Stest po Česku se doposud nedostavil. Jen toho králíka bych si sem nejradši odvezla, po něm teskním, ale to by bylo hodně sobecké rozhodnutí.

Myslíš, že je takové společné přestěhování za hranice i určitá zkouška pro vztah? Umíš si představit, že bys do toho šla úplně sama, bez partnera?

A jaká je to zkouška! Bydlíme ve spolubydlení a první měsíc jsme spolu trávili téměř nepřetržitě 24/7 na 9m2, což rozhodně není pro každého. Může přijít ponorka, může na člověka padnout panika, protože nemá kam utéct, maličkosti mohou přerůst ve velký problém. Naštěstí jsme měli dost rozumu, abychom si spolu zkusili žít už dřív, takže sdílený prostor o takové výměře zvládáme a zatím po sobě ničím neházíme. Přesto bychom si samozřejmě rádi našli vlastní byt z ryzí podstaty vývoje vztahu, ale s bydlením je to na Mallorce docela problém.

Předtím bych si na odcestování bez partnera netroufla. Ze začátku byl vše jeden velký chaos a tápání ve tmě, takže kdybych neměla pocit, že se tím prokousávám ‚‚pro někoho‘‘, nejspíš bych to vzdala. Teď už si to umím představit, kdybych přítele neměla. Nutno však podotknout, že bez mého muže bych nad tím nejspíš ani neuvažovala.

Jak to máte momentálně? Už jste se opravdu usadili? Plánujete na Mallorce zůstat napořád, nebo byste rádi ještě zkusili žít někde jinde? A co návrat do České republiky, je v plánu?

Jak jsem již psala, hledáme bydlení, zvažujeme vyřízení formalit a rádi bychom zůstali aspoň rok. Tam plán končí. Uvidíme, co život přinese. Možná spustíme kotvy, možná nás naláká jiná země, možná toho budeme mít dost a rozhodneme se vrátit do Čech. Nezavíráme žádné dveře. Nemohu mluvit za přítele, ale já jsem tady nesmírně šťastná i přes všechny ‚‚provozní‘‘ komplikace a bydlení v údajně nejhorší části ostrova.

Děkujeme za rozhovor! Na závěr se nemůžeme nezeptat, zda jsi, jakožto blogerka a slečna pohybující se v online světě, znala náš projekt BloggersRE již dříve a co na něj říkáš?

Bylo mi potěšením. BloggersRE znám okrajově. Občas mrknu na vaše sociální sítě i na web a líbí se mi, že vaším prostřednictvím mohu objevovat nové autory, k nimž se jinak přirozeně neproklikám.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Adély Jursíkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here