Bloggers RE

“PRÁCE V MÉDIÍCH JE STRESUJÍCÍ A NENÍ PRO KAŽDÉHO,” ŘÍKÁ ADÉLA LELKOVÁ

Co chce v životě dělat, věděla vlastně už jako malá, a i když se své vysněné profesi na čas vzdálila, stejně si k ní nakonec našla cestu. Adélu Lelkovou vždy zajímala média, má za sebou několik let studií, nejednu pracovní zkušenost a nyní pracuje pro CNN Prima News a tvoří rozhovory pro BloggersRE. Jaké byly Adéliny začátky a jaké rady by dala někomu, kdo na začátku teprve je? Jaké zkušenosti si odnesla ze semestru, který strávila ve Švédsku? Co si myslí o médiích v České republice a čím se podle ní liší práce v BloggersRE od práce v rámci jiných projektů?

Kdy a jak jsi zjistila, že tě zajímají média a že by ses ráda ubírala právě touto cestou?

Už jako malá jsem chodila do Dětské televize Liberec, a to mě moc bavilo, pro dvanáctiletou holku to byl úplně jiný svět. Učili jsme se natáčet reportáže a sledovat dění ve světě. Na střední škole jsem se tomu trochu vzdálila, studovala jsem totiž peďák, ale vysoká škola byla jasná. 

Zájem je jedna věc, důležité je ale vždycky udělat první krok. Jak jsi vykročila ty, čím jsi začala?

Úplně prvním krokem byl asi dramatický kroužek na Základní umělecké škole, kde nám právě později řekli i o Dětské televizi Liberec. Dramaťák byl super zkušenost, měli jsme skvělou paní učitelku, která se nám všem věnovala a radila nám co dál. Asi díky ní jsem později vykročila tímto směrem. 

Od roku 2017 jsi studovala Mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze. Jaká jsi měla od tohoto oboru očekávání a naplnila se?

Popravdě jsem vůbec netušila, co mám očekávat, nebyla jsem ani na dni otevřených dveří. Hlásila jsem se ještě na Žurnalistiku na Univerzitě Karlově, ale tam jsem se nedostala, takže tohle byla taková alternativa. Později jsem byla ale mile překvapená. Měli jsme spoustu praktických předmětů a zkušené učitele. Rozhodně jsem ale neočekávala tolik dějin… Ve všech směrech to byla škola života. Poznala jsem spoustu úžasných lidí a taky měla možnost vycestovat v rámci programu Erasmus. Určitě toho nelituji. Všechna očekávání, i když jsem některá nečekala, se naplnila.

Po 3 letech jsi získala bakalářský titul a nyní pokračuješ v magisterském studiu stejného oboru, ovšem na Univerzitě Karlově. Pociťuješ nějaké rozdíly mezi školou, kterou jsi studovala, a školou, kterou studuješ nyní, byť jde o stejný obor?

Vzhledem k situaci jsem bohužel ještě neměla možnost poznat, kde má náš obor budovu, natož jaké máme učitele a s kým vlastně studuji. V čem jsem zatím pocítila hlavní rozdíl, je sestavování rozvrhu. Na Metropolitní univerzitě nám rozvrh vždy poslali a vybrat jsme si mohli akorát tak povinně volitelné předměty. Na UK je to šílený. Pro člověka, který nemá zkušenosti, a ani nemá příležitost se s někým poradit, protože ještě nebyla možnost poznat spolužáky, je to opravdu hodně zmatečné. Jinak zde moc velký rozdíl nepociťuji. Skoro všechny vyučující máme stejné jako na MUP, takže už znám jejich systém a přístup. Těžko se to ale porovnává, když je všechno online. Snad budu mít ještě příležitost se do školy někdy podívat, doufám, že dříve než na státnice. 

Jak jsi zmínila, jeden semestr svého studia jsi strávila ve Stockholmu. Jak moc se liší vysokoškolské studium, potažmo vysokoškolský život, u nás a ve Skandinávii? Co všechno ti tento půlrok dal?

Tento půlrok můj život otočil o 360 stupňů. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Tolik zkušeností ve všech ohledech už asi nikdy nikde nezískám. Dalo mi to spoustu krásných vzpomínek, kamarádů po celém světě a neopakovatelná dobrodružství. Všem to doporučuji, i když situace to teď nedovoluje.

Vysokoškolské studium je obecně v celé Skandinávii úplně jiné. Nemají tam zimní a letní semestr, ale takzvané periody. Každá z nich trvá zhruba jeden měsíc, na který si student vybírá předměty. Je to intenzivnější studium několika předmětů. Závěrem každého měsíce se pak dělají zkoušky v podobě prezentací, seminárních prací anebo testů. 

Vedle studia se také snažíš získávat zkušenosti v praxi. Kde všude jsi v minulosti pracovala jako redaktorka a jak ses k těmto příležitostem dostala?

V minulosti jsem pracovala jako externí redaktorka nejmenovaného bulvárního serveru, to byla moje úplně první zkušenost. Poté jsem pracovala také jako externí redaktor pro Mladoboleslavský deník – to bylo zajímavé. Vyjížděla jsem na akce, které se konaly v okolí Mladé Boleslavi, fotografovala jsem na místě a dělala si poznámky, ze kterých jsem později psala krátké reportáže. Všechny příležitosti jsem našla na stránkách s pracovními nabídkami.

Od srpna loňského roku pracuješ pro CNN Prima News. Jakou pozici přesně zastáváš a co všechno obnáší?

Ve zkratce pro CNN Prima News píšu domácí zprávy, které moderátor čte ve studiu. Pozice se přesně jmenuje domácí redaktor. Naším úkolem je tedy napsat srozumitelnou zprávu o aktuálním dění na zadané téma, sestříhat k tomu ilustrační záběry a občas i sehnat nebo dodat předem natočený hlasový záznam. Někdy máme i příležitost udělat reportáž nebo vystupovat ve zprávách před plazmou. To je vlastně povídání o nějakém tématu před velkou obrazovkou, která v pozadí promítá grafy nebo obrázky. Ještě jsem to nezkusila, ale cítím v kostech, že se už má chvíle slávy blíží. (smích)

Česká verze CNN se po svém zrodu setkala s vlnou kritiky spočívající především tom, že se ani zdaleka nerovná své mateřské zahraniční stanici. Jak tohle vnímáš ty?

Lidé měli veliká očekávání. Rozhodně to není stejné a nikdy nebude. Je ale jasné, že se to nezmění ze dne na den, stále se to rozvíjí. Je to prostě česká verze CNN, která má možnost spolupracovat s reportéry americké CNN a čerpat ze stejných zdrojů. 

Co považuješ za vrchol českých médii? Kdo podle tebe nese pomyslnou korunu, ať už jde o konkrétní subjekty, či jednotlivce?

Pomyslnou korunu a mé srdce si jednoznačně získal Daniel Stach, který teď dokonce vyhrál i zaslouženou novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky. Je to novinář, jak má být – vzdělaný, nestranný, pohotový, a ještě dobře vypadá. Jsem asi staromódní, ale já stále nejvíce důvěřuji České televizi. I když už je v České republice spousta dalších důvěryhodných zdrojů jako třeba DVTV, Český rozhlas nebo Deník N.

Bezmála 2 roky jsi součástí BloggersRE a naši čtenáři tě mohou znát jako autorku nejednoho rozhovoru na našem webu. V čem jsou pro tebe rozhovory zajímavé, co tě na tomto formátu baví?

Rozhovory jsou zajímavé v tom, že každý může oslovit toho, kdo je mu blízký. Baví mě vymýšlet otázky a snažit se jimi zaujmout osloveného člověka. Vždycky se pak těším na odpovědi a reakce. Ze začátku jsem se bála oslovit slavné lidi, protože jsem se říkala, že to nikdy nemůže vyjít. Když se mi ale dostalo pár kladných odpovědí, došlo mi, že jsou to také jenom lidé, i když mají několik stovek tisíc sledujících.

Jak si vybíráš, koho pro rozhovor oslovíš, jak při tvorbě rozhovorů postupuješ a kolik času ti vytvoření jednoho rozhovoru zhruba zabere?

Vybírám si lidi, kteří mě něčím zaujmou. Někdy na ně přijdu i úplnou náhodou od známých. Nejdříve si pořádně prohlédnu jejich profil a zhodnotím, zda to bude stát za to. Poté člověka oslovím. Pokud souhlasí, vymyslím otázky a pak čekám na odpovědi. Samotné sepsání otázek mi trvá v průměru hodinu, hodně času spíše zabere komunikace a čekání na odpověď.

Je něco, co ti může členství v BloggersRE nabídnout a jinde ses s tím nesetkala? V čem se z tvého pohledu náš projekt odlišuje?

Projekt BloggersRE mi dává spoustu volnosti. V tom je ojedinělý – nikdo na vás s prací netlačí. Pro toho, kdo to má jako zálibu, je takováto volnost super. Rozhodně se od jiných projektů odlišuje lidmi, kteří se na tvorbě podílejí. Všichni to dělají, protože je to zajímá a baví. Na práci je to hodně vidět.

Co ses za dobu, co působíš v médiích, naučila a ráda bys to předala dál? Je něco, co dnes už víš a byla bys ráda, kdybys to věděla už na začátku?

V médiích se situace mění každou minutu. Je to hodně stresující práce, a to není pro každého. Kolikrát jsme opravdu pod tlakem a věci do živého vysílání dodělávám třeba 30 sekund předem. Byla jsem dřív asi naivní, když jsem si myslela, že to je klidnější práce. Také záleží na pracovní pozici, ale někdy to není úplně tak kreativní práce, jakou jsem si představovala. Chce to kuráž a odhodlání.

Zastáváš, že v médiích je budoucnost. Jak konkrétně tuto budoucnost vidíš, kam podle tebe bude mediální svět směřovat?

Mediální svět asi nikdy nebudou řídit jenom roboti, jako to hrozí v jiných oborech. Média jsou takzvaným hlídacím psem demokracie. Obecně je v médiích velká síla a mohou ovlivnit spoustu lidí. Jak jednou pravila moje kolegyně: “Kdyby měl být konec světa, my budeme ti, kteří to lidem řeknou a budou v práci do poslední minuty.”

Byla bych moc ráda, kdyby média směřovala správným směrem – byla seriózní, objektivní a nešířila žádné fake news, jako se to občas stává.

Kam bys ráda profesně směřovala ty sama?

Určitě chci nadále pracovat v médiích, před kameru mě to ale moc netáhne, jsem spíše psací typ. Takže uvidíme, kam mě vítr zavane. Když jsem byla mladší, můj sen byla pozice editorky módního časopisu Elle. Tak uvidíme, třeba jednou. (smích)

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Adély Lelkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)

Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

.
.