Bloggers RE

“KDE BYCHOM BYLI, KDYBYCHOM SI NEPOMÁHALI A NEPODPOROVALI SE?” PTÁ SE ANDY ŠPÁLOVÁ

Dříve slečna, která byla nešťastná a trpěla poruchami příjmu potravy, nyní upřímný, usměvavý a motivující člověk, který se svým sledujícím nebojí ukazovat realitu. Tak by se dala popsat Andrea Špálová, k jejíž tvorbě si už našlo cestu přes 15 tisíc lidí. Jak se Andy podařilo poruchy příjmu potravy porazit? Proč se rozhodla stát se vegankou? A jak jí jde studium v Anglii?

Andy, v jakém roce sis založila Instagram a jak se od té doby změnila jeho myšlenka vzhledem k obsahu, který sdílíš teď?

Instagram jako takový mám myslím již od roku 2016, kdy jsem tam jako každý dospívající přidávala jen občasné vzpomínkové fotky a zážitky.

Někdy v roce 2018, vlastně na moje narozeniny, jsem začala pravidelně přidávat příspěvky, kde jsem sdílela svoje myšlenky, poznatky, moudra a recepty, které mě moc bavilo tvořit. Chtěla jsem skrze ně pomáhat ostatním žít zdravě, hýbat se, mít se rád a užívat si života. No a myslím si, že myšlenka mi stále zůstala, jen jsem ještě otevřenější a upřímnější ve všech ohledech. Nezdráhám se mluvit o čemkoliv, ani o různých společenských tabu tématech. Přece jen, všichni jsme jen lidi, ne?

Na svém profilu se snažíš především motivovat a inspirovat. Kdo je tvou velkou motivací a inspirací?

Zajímavá otázka, protože odpověď na ni se postupem času mění, stejně tak jako my. V tuhle chvíli bych řekla, že mám tři roviny inspirace a motivace. 

Ta, která se asi nejčastěji mění v průběhu let a která je spojená se sociálními sítěmi, aneb takový vzor, ke kterému vzhlížím, je v tuhle chvíli Natacha Oceane. Miluju, jak sdílí na Instagramu a YouTube vědecky podložené informace, jak cvičí proto, aby byla silná, a ne co nejhubenější, a že je prostě svá. 

Mojí druhou inspirací, které si s věkem vážím více a více, je moje maminka. Klišé, neklišé, je to tak. Obdivuji, jak vše zvládá, jak skvěle umí jednat s lidmi, jak všem pomáhá a pro ostatní by se rozdala. Jo a taky dokáže vždycky z ničeho v lednici vykouzlit tu nejlepší hostinu. To je superschopnost. 

Poslední, ale tou nejdůležitější inspirací a motivací, jsem sama sobě. Kouknout se zpět, kde jsem byla před několika lety nebo i měsíci, a kde jsem teď, mě nesmírně motivuje a ukazuje mi, že nic není nemožné a opravdu dokážeme cokoliv. Ta síla, s jakou každý z nás proplouvá životem a zvládá všechny ty nezvladatelné úkoly, je obdivuhodná.

Napadlo tě někdy, že budeš mít na svém Instagramu tak velkou a podporující komunitu sledujících?

Ani v nejmenším. Na začátku jsem doufala, že moje sdílení pomůže alespoň jednomu člověku, ale nikdy by mě nenapadlo, že ty moje náhodné a hodně upřímné příspěvky vytvoří tak nesmírně podporující a přátelskou komunitu. Doteď nechápu, jak jsem si zasloužila takové skvělé online kamarády.

Jedním ze způsobů tvé motivace jsou fotky z doby anorexie a bulimie v porovnání se současností. Z jakého důvodu u tebe vznikly tyto poruchy příjmu potravy? Co ti pomohlo se z nich dostat?

Je pro mě těžké přímo identifikovat dobu, kdy to celé začalo. Kdy se v mojí hlavě zasadilo to první semínko, které tam zaklíčilo a po nějaké době mě celou přerostlo.

Nějaké prvopočátky tam mohou být již z dětství, kdy jsem vždycky byla ta největší ve skupině. Nebyla jsem “tlustá”, jen jsem prostě měřila o dvě hlavy více než moje vrstevnice a děti to neuměly pojmenovat jinak než “velká” nebo “tlustá”. Každopádně největší dopad podle mě měly sociální sítě v době mého dospívání, kdy se internetem šířily ty super dietní tipy a články, jak zhubnout, co začít cvičit, jak “ideálně” vypadat, co z jídelníčku vyřadit a podobně. A pak to byla jen otázka času, než se na sebe postupně nabalily všechny faktory, změna stavby těla v době dospívání, mnou nastavená jídelní pravidla, časopisy a internet plný modelek a mou touhou vypadat jako ony. No a když jsem v té době ještě odjela studovat sama na rok na střední školu do Francie, nikdo tam nebyl, aby mě kontroloval. A tak jsem si hezky dělala to své a dovedlo mě to až k anorexii, ztrátě menstruace na 2 roky a následnému kolotoči přejídání a bulimie.

Zpětně až nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko, asi 4 a půl roku mého života jsem strávila svázaná všemožnými pravidly a zákazy. Pro mě nejvíc oči otevírající byl moment, kdy jsem se začala dozvídat, jak vážné následky můžou tyto nemoci mít. Čím víc jsem věděla z té biologické stránky věci, tím víc jsem se chtěla uzdravit. Touha být zdravá, mít jednou děti, být svobodná, šťastná a znovu mít společenský život mě poháněla dál. Ale nebyla to krátká cesta, chce to čas, vytrvat, když spadneme na pusu (a že to bylo hodněkrát), zase se zvednout a pokračovat. A co bych vzkázala všem je, že ať už budete mít jakoukoliv pomoc a podporu od okolí, dokud se vy sami nerozhodnete, že se chcete uzdravit, veškerá snaha ostatních k ničemu není. Všechno to začíná u vás.

Není někdy těžké sdílet fotky z této doby? Jak na to reagují tví sledující?

Je to těžké, pokaždé. Je to pro mě pořád hodně zranitelné a citlivé místo, vždycky musím sebrat sílu a odvahu cokoliv z tohoto období sdílet. Ale vědomí, že to pomůže alespoň jednomu člověku, ukázat mu, že není sám, že z toho je cesta ven, mě vždycky popostrčí natolik, že všechno sdílím. Množství zpráv, které následně dostávám s tím, jak moc zrovna tenhle příspěvek pomohl, je k nezaplacení. Vždycky mě to až dožene slzám, kolik lidí bojuje s tím stejným, ale kde bychom to byli, kdybychom si nepomáhali a nepodporovali se navzájem, ne? A čím víc se bude o těchto problémech mluvit, tím víc si myslím, že můžeme snížit jejich celkové množství.

Pro inspiraci často sdílíš svůj „Full day of eating“, který se většinou skládá ze zdravých a vegan receptů. Z jakého důvodu ses stala vegankou? Setkala ses někdy s nepochopením tohoto způsobu stravování?

Nepochopení? A jéje, kolikrát! Zejména v rodině. Vegankou jsem se totiž stala již před 6 lety, a to bylo narážek: “To ji přejde. Za chvíli zase bude normální”. Spojeno s anorexií to byly zase poznámky na rostlinnou stravu jako tu nevyváženou a nekompletní. A přitom to byl můj problém, že jsem nejedla, ne veganství. O to pyšnější jsem teď, že můžu všem ukázat, že je možné se rostlině stravovat, nic si neodpírat, být zdravá, sportovat a žít plnohodnotný život. 

Můj příběh s veganstvím nemá žádnou hlubší myšlenku. Všechno to začalo tak, že se spolužačky staly vegankami a mě nesmírně zaujala jídla, která jedly. Nikdy předtím jsem neviděla ani neslyšela o tofu, batátech, quinoe, tempehu nebo sójovém mléce. To byl rok 2015, takže to ještě zdaleka nebylo tak rozšířené jako dnes. A líbilo se mi to, tak jsem to jednoduše chtěla vyzkoušet. Objevila jsem tolik nových chutí, potravin, začala sama vařit a péct a tak mě to bavilo, že jsem u toho zůstala. Postupem času se k tomu všemu přidaly i etické a enviromentální důvody, ale na začátku to opravdu nemělo žádný hlubší důvod. 

Vidíš velký posun v tom, jak jsi vnímala zdravý způsob stravování kdysi a jak ho vnímáš teď? Jsi zastáncem pravidla 80/20?

Ani bych nespočítala, kolikrát jsem v minulosti přišla o příležitost ochutnat nová jídla a užít si společenské události jen proto, že nebyla dost “zdravá” nebo jsem raději jedla jen svá připravená jídla, která byla zvážená na gram přesně. Bylo období, kdy jsem se doslova rozbrečela, když mě rodiče nutili sníst brambory, protože sacharidy, nebo mi do salátu, co jsem co objednala v restauraci, přidali olej. To jsem předstírala, že vlastně nemám ani tolik hlad, i když můj žaludek hlady křičel. Případně jsem to všechno schovávala za “zdravý” životní styl, protože přece smažené, cukr ani bílou mouku nejím. Na svoje narozeniny jsem si jeden rok přála proteinový bezlepkový vegan dort bez cukru (ano, přesně tak) a jiný rok “dort” pouze z čerstvého ovoce. A to jen jako příklad.

V poslední době mám již mnohem zdravější přístup k celé rovnováze v jídle. Miluju čokoládu, a ne jen tu hořkou, pečivo je láska a nechápu, že jsem se mu tak dlouho vyhýbala, nebo zmrzlinu, která mě ani neotráví ani neukousne. Bála jsem se, že když si dovolím jíst všechny tyhle potraviny, že již nebudu jíst nic jiného, ale ukázalo se, že se můj jídelníček stejně skládá z 80 % whole foods, po kterých se prostě cítím nejlépe a s radostí si čas od času dopřeji ta méně výživná jídla. Protože někdy je pizza s kamarády ta nejlepší volba, kterou můžete udělat.

Co se týče stravy, vycházíš ze svých vlastních zkušeností, nebo máš nějaké vzdělání v podobě kurzů, webinářů a podobně?

Je velmi důležité, odkud čerpáte své informace. V minulosti jsem věřila opravdu všemu, co mi dívčí časopis nabídl. Ne vždy to byly ty nejvěrohodnější informace. Protože jsem ale chtěla vědět víc, a hlavně ověřené informace, absolvovala jsem výživový kurz od Fitness institut a momentálně studuji na univerzitě v Anglii obor Health & Exercise Science. A stále se učím něčemu novému, přichází nové studie, nová porozumění a je pořád čemu se učit.

Víme, že jsi i milovnicí cvičení. Jaké cvičení tě baví nejvíce?

Záludná otázka, protože se i tato preference dost proměňuje s časem. V minulosti jsem toho vyzkoušela mraky – od volejbalu, jízdy na koni a plavání přes thai-box, běh, HIIT po cvičení s vlastní vahou, a určitě jsem na něco ještě zapomněla. Teď si upřímně nejvíc užívám dlouhých procházek, na které nedám dopustit. Plus využívám příležitosti, že jsou v Anglii již otevřená fitka, a opravdu si užívám silovější tréninky. Ale i přesto miluju si čas od času dát jógu, nějaký HIIT trénink nebo jen protahování. Podle mě nemá cenu se snažit zapadnout pouze do jedné “skupiny”. Dělejte, co vás baví, zkoušejte všechno možné, nemusíte dělat jeden sport po celý život. Máte možnost experimentovat, tak toho využijte. A to, co baví jednoho, nemusí druhého. Že celý Instagram běhá, neznamená, že vy musíte taky. 

Nedávno sis i najala koučku. Proč ses k tomuto kroku rozhodla?  Je tvoje cesta díky tomu lepší?

Nebylo to poprvé, co jsem se rozhodla kontaktovat někoho jiného s prosbou o pomoc. Již v minulosti jsem spolupracovala s výživovými poradkyněmi, které mě každá v něčem posunula. A v tuhle chvíli to bylo proto, že jsem se cítila ztracená na té svojí cestě, nevěděla jsem, jak pokračovat, a potřebovala jsem někoho, kdo by mi na té cestě pomohl. Obrátila jsem se proto na koučku, která mi sestavila jídelníček i tréninkový plán na míru a je mi neustálou oporou.

Jako hlavní benefit bych viděla to, že je to naprosto objektivní člověk, který vás “nezná” osobně, takže všechno může posuzovat nezaujatě, a zároveň vás udržuje tak nějak motivované. Sama bych se určitě neposunula takhle moc, protože jak se znám, u prvního neúspěchu bych to vzdala. Ale takhle mě to moje koučka nenechá vzdát, je mi oporou v mých slabších dnech, a zároveň mi pomohla finálně odbourat pohled na jídlo jako na “dobré” a ”špatné”.

Spousta lidí se neodhodlá požádat takhle o pomoc, jelikož to, upřímně, není nejlevnější záležitost, ale je to investice do nás samotných, která se neztratí. Plus pokud bych sečetla všechny ty jídelníčky, výzvy a plány, co jsem si v minulosti koupila a nebyly mi tolik k užitku, vyjde tahle volba několikrát lépe. Požádat o pomoc, ať už je to psycholog, výživový poradce, trenér, nebo kouč, není známka slabosti, ale naopak odvahy začít na sobě pracovat.

Připadáš si spokojenější, když jsi teď zdravá a fit na těle i na duši?

Rozhodně! Přijdu si tak volná, že můžu v podstatě jíst, co zrovna chci, mohu se najít i s restauraci nebo v kavárně, užívám si společenské události, hýbu se, protože mě to baví, a cítím se potom dobře. Jasně, mám slabší chvilky, ale celkově je to nesmírně osvobozující pocit prostě žít.

Kromě stravy, cvičení a další motivace sdílíš i svůj život v Anglii. Proč ses rozhodla studovat v zahraničí?

Bylo to dost náhodné rozhodnutí. V mém maturitním ročníku, kdy jsem teprve začal přemýšlet nad tím “a co potom”, mi vnuknul tenhle nápad se zahraničím můj kamarád, který se hlásil na vysokou školu do Abu Dhabi. A já se pro to tak nadchla, že jsem tam chtěla taky. Tak celé začalo a já tak nějak cítila, že patřím do zahraničí. Že tam můžu ještě více růst a vzdělávat se.

Do Abu Dhabi mě sice pozvali na pohovory (zdarma víkend v Abu Dhabi, nestěžovala jsem si), ale bohužel mě nakonec nevzali. Já si byla tak jistá, že mě vezmou, že jsem neměla v záloze žádnou jinou zahraniční školu. Tak jsem nastoupila na vysokou školu v Čechách, jenže jsem po hned po několika týdnech pochopila, že to není pro mě, že mě táhne to neznámo za hranice.

Přišel nápad Anglie a už to jelo – zkoušky, motivační dopis, doporučení a přijetí. Znamenalo to, že odejdu z vysoké, budu mít rok pauzu, což nebylo lehké, hlavně oznámit rodičům, ale jsem nesmírně ráda, že jsem ten krok udělala. Studuji to, co mě baví, a netrápím se roky něčím, do čeho bych se jen nutila kvůli titulu.

Předpokládáme, že s jazyky tedy problém nemáš. Jaké jazyky umíš? Studuješ je i ve svém volném čase, nebo ti stačilo to, co ses učila ve škole?

Snad jsem ještě nezapomněla svůj rodný jazyk a mimo něj ještě plynně mluvím anglicky a francouzsky. Angličtinu jsem se učila již od školky a pak na základní i střední škole, asi jako každý. K francouzštině jsem se dostala tak, že oba rodiče mluví francouzsky (dokonce se seznámili ve Francii i přes to, že jsou oba Češi) a já ve 13 letech nastoupila na česko-francouzskou sekci na gympl. To znamenalo, že po několika letech jsem francouzsky uměla, i kdybych nechtěla – 10 hodin francouzštiny týdně, celé předměty jako matematika, chemie, fyzika, dějepis, zeměpis ve francouzštině, dokonce jsem odjela studovat jeden rok na střední do Francie. Francouzštinu jsem se nikdy neučila mimo školu, ale asi jsem dost specifický případ, jelikož ne každý má takové množství hodin. Angličtinu jsem se “učila” skrze YouTube, Netflix a čtení knížek, které mi upřímně obrovsky pomohly se rozmluvit a zlepšit slovní zásobu. Ale pokud se mě někdo zeptá, jaký je nejlepší způsob naučit se cizí jazyk, mým nejlepším tipem je prostě odjet. Sám. Do toho cizojazyčného prostředí, které vás prostě donutí mluvit. Zní to strašidelně, ale je to zaručený způsob, jak se nejlépe cizí jazyk naučit. Ozkoušeno. 

No a jelikož jsem se vždycky chtěla učit španělsky, v březnu loňského roku jsem začala samostudium na Online jazyky, které mě vážně nadchlo. Dokončila jsem celý první kurz A1-, ale abych byla upřímná, s vysokou školou a množstvím práce jsem od toho upustila. Každopádně jsem odhodlaná se k tomu zase vrátit, protože mi věřte, není lepší pocit, než moci komunikovat s co nejvíce lidmi můžete. A to oceňuji zejména teď na univerzitě, kde máme dost slušné mezinárodní složení studentů.

Kromě Instagramu se věnuješ natáčení videí na YouTube. Proč jsi s YouTube začala? Je to pro tebe výhodnější forma sdílení obsahu než Instagram?

Videa na YouTube… Asi tak 5 videí, která jsem natočila v mém prvotním zapálení, než mi zase došla trpělivost na stříhání videí. Líbí se mi to z toho pohledu, že mám možnost více vysvětlit a rozebrat jednotlivá témata, více povídat, být svá, komplexněji ukázat, jak vlastně vypadá můj život, a odpovědět na časté dotazy. Je to takové více povídání, které je inkluzivní v tom, že se na něj kouká jen opravdu ten, koho to zajímá. Ale abychom si tu na nic nehráli, již dlouho jsem nic nepřidala, protože jsem preferovala rychlejší a snazší variantu sdílení všeho skrze Instagram. Skrze Reels & TikTok, se kterým jsem teď relativně nedávno začala, se trošku tomu Youtube přibližuji. Ráda bych ovšem začala natáčet koncem měsíce, kdy již budu mít po snad zkouškách a více času se věnovat tvorbě.

Jako člověk působící v online světě, dokonce na více platformách, narazila jsi už dřív na projekt BloggersRE? Jaký na něj máš názor?

Narazila jsem na projekt skrze balíček presetů, který nabízíte, ale abych byla upřímná, sleduji opravdu jen malé množství lidí a více jsem si o projektu nezjišťovala. Ale jakmile mi to časové možnosti dovolí, rozhodně prozkoumám podrobněji!

Autor: Vendula Křivánková (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Andrey Špálové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)

Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

.
.