Bloggers RE

“PRAVÉHO BLOGERA BLOGEREM STÁLE ČINÍ BLOG,” MYSLÍ SI ANEŽKA PECHÁČKOVÁ

Má v povaze vždy vše uvést na pravou míru, a zároveň věří, že není nic těžšího, než vyjádřit myšlenku tak, aby jí každý porozuměl. V tomto duchu se nesl celý náš rozhovor. Anežka Pecháčková je krásná usměvavá jihočeška, která naprosto propadla cestování a svou vášeň se rozhodla sdílet na Instagramu. Považuje se za blogerku, i když nemá blog v pravém slova smyslu? Hraje podle ní počet sledujících roli v tom, jestli se někdo může považovat za blogera? Jak vykročit z komfortní zóny a vydat se na cesty? A není modelka s láskou k dobrodružství tak trochu oxymorón?

Když někdo zavítá na tvůj instagramový profil, okamžitě si může v biu všimnout označení “travel blogger”. Kdy se podle tebe člověk stává blogerem, co dělá blogera blogerem?

I přesto, že mám v biu uvedeno “travel blogger”, tak se jako bloger úplně necítím. Instagram stále vnímám jako své fotoalbíčko, kam si mohu odložit pár svých zážitků oživených instagramáckým hashtagem. Stále hledám něco, co mě vystihne celkově, jako osobnost. Jelikož jsem ještě nepřišla na to pravé ořechové a můj obsah převážně tvoří fotky z cest, tak jsem prozatímně použila označení “travel blogger”.

Hraje z tvého pohledu roli počet sledujících – může se za blogera považovat i někdo, koho sleduje kupříkladu 50 lidí?

Každý to musí cítit sám. Osobně si myslím, že čísla nehrají roli. V poslední době jsem narazila na tolik krásných účtů s velmi malým dosahem, ale při pohledu na jejich koncept a na způsob, jakým Instagram vedly, jsem si v duchu řekla: “Panejo, tohle je bloger.” Na druhou stranu jsem narazila i na účty s velkým dosahem a při pohledu na některé z nich mě tahle myšlenka vůbec nenapadla.

Určitě je poznat, když je člověk autentický. To se pak obsah tvoří sám a všechno je jednodušší. Pokud je člověk sám sebou a umí téhle sociální síti dodat šmrnc, nejlépe s kapkou originality, tak má vyhráno.

Každý na Instagramu je “módní blogger”, “travel blogger”, tanečník, umělec, kuchař. Když se jednomu z deseti fashion bloggerů bude obsah, ba jenom o trošičku, lišit tím správným směrem a začne dělat to, co hřeje jeho duši, a rozhodne se to opakovaně ukazovat světu bez jakéhokoliv zaváhání, tak tvoří autentický účet, a přesně to dělá z “pouhého uživatele” bloggera.

Jak jsem zmiňovala, tak pro mě může být bloger i člověk s třístovkou followers. Je pouze otázkou času, kdy se dostane do povědomí lidí. Samozřejmě s větším dosahem je hromada věcí lehce splnitelnější a dostupnější.

Myslíš, že to, že bloger by měl mít blog v pravém slova smyslu, už je překonané, a stačí působit na sociálních sítích?

Já se musím přiznat, že v poslední době blogera vnímám jako osobu aktivně působící na sociálních sítích. Nebylo to tak vždy, ale v nynější době čím dál častěji natrefuji na insta účty, které jsou tvořeny ve stylu blogu. Pravého blogera blogerem ale stále činí blog.

Ty sama jsi aktivní na Instagramu. Co máš na této platformě ráda a je naopak něco, co ti nevyhovuje?

Mám Instagram ráda, ale zároveň je dobré se stále mít na pozoru a zacházet s ním s jistou opatrností. Tahle aplikace je takový fenomén posledních let, a to v mnoha směrech. Lidé dříve neměli šanci předvést svůj talent v tak extrémním dosahu. Jedním z jeho plusů je určitě jednoduchost a dostupnost. Je perfektní příležitostí pro jednoduchou tvorbu marketingu na sociálních sítích. Pro mnoho výborných fotografů je to jeden z klíčových kanálů jejich prezentace.

Instagram je ale záludný… Pokud chcete být úspěšní, což chce být většina lidí aktivně působících na této platformě, tak musíte přistoupit na pravidla instagramové hry. Konkrétně mě nenapadá nic, co by mi vyloženě vadilo. Spíše to budou vždy jen dočasné efekty, které Instagram nabízí, a pak je zruší.

Přemýšlela jsi o tom, že bys začala tvořit i jiný typ obsahu jinam?

Určitě jsem o tom přemýšlela a přemýšlím stále. Jen stále nevím, za jaký konec to chytit. Když už chci začít něco nového, tak chci, aby to mělo šťávu a abych si i za rok řekla: “Jo, stále to má ten šmrnc, který to mělo na začátku.” Nechci to uchvátat, ale s opětovným odkládáním se nikam neposunu.

Jak ses dozvěděla o našem projektu BloggersRE a co si o něm myslíš?

Myslím, že jsem se o něm dozvěděla právě na samotném Instagramu. Vždy se snažím pro více vjemů najít jeden celek. Baví mě propojení všeho, a takhle nějak na mě působí váš projekt. Myslím, že je skvělý nápad sdružovat lidi z jiných oborů a s různým obsahem. Vytváří to rozmanitost a obohacuje to nás – všechny příznivce.

Jak už bylo zmíněno, jsi travel blogerka, tudíž tvůj obsah vzniká díky cestování. Jak často někam vyrážíš a jsi “všudezdejší”, nebo se vždycky ráda vrátíš domů?

Na cestách jsem sama sebou. Nějak si nepřipouštím, jak často jsem někde na cestě za zážitky. Život beru jako dobrodružství, které nečeká, a tak se snažím využít každé chvíle, která je mi dána. V poslední době jsem se dva měsíce pohybovala v zahraničí, kde jsem pracovala jako au pair, a zároveň jsem tak měla možnost procestovat a poznat kulturu jiných evropských zemí. Jelikož jsem outdoorový nadšenec a hory jsou mým dalším domovem, pokud mám více času a situace mi to dovolí, tak radost nacházím právě tam. Nebyla jsem doma ani dva dny a momentálně jsem na cestě na ferratu do Alp, takže abych odpověděla přímo na otázku ,,jak často”… poměrně dost často.

Nástupem na vysokou se ale zase vše trochu umírní, takže si to svoje všude a nikde musím ještě pořádně užít. A jak říkám… Všude dobře, ale doma, doma je nejlépe.

Je pro tebe cestování dobrodružstvím a určitým vykročením z komfortní zóny? Máš nějaké tipy, jak z komfortní zóny vykročit, nebo dokonce překonat strach, který může člověk z cestování mít?

Rozhodně je to dobrodružství. Je to dobrodružství, které nečeká, takže není čas ztrácet čas přemýšlením o strachu. Pamatuji si na svůj první horský přechod. Měla jsem obavy, ale moje nadšení bylo tak velké, že ty obavy s přehledem zazdilo. Východem z komfortní zóny si otevíráme bránu k neustále překvapujícímu dobrodružství. Byla by velká škoda se o tuhle všem přístupnou možnost ošidit.

Moje rada je, že pokud někde v sobě víte, že to chcete, ale máte strach, tak jděte. Sedněte si na židli, zavřete oči, řekněte si, co chcete, klidně si vizualizujte sami sebe, jak jste radostní. Nenechme strach, aby ovládl naše myšlenky. Najednou v hlavě pro strach nemáme místo. Najednou je tam chtíč po dobrodružství, najednou se vám zdá všechno dostupné. Otevřete oči a jděte si za svým, jděte vystoupit z komfortní zóny.

Není to jednoduché, ale to není skoro nic, co nám život přináší.

Cestování s parťákem, nebo sólo?

Jednoznačně sólo. Největší výhoda je, že vás nikdo neuhání. Já jsem cestovatel kochálek, takže se stavím, kde chci, povídám si, s kým chci, udržuji si své tempo, spoléhám se jenom sama na sebe, a když něco nevyjde, tak mě to trochu štve, ale vždy se snažím si vše užít na plné pecky.

Rozhodně je krásné ten zážitek anebo výhled sdílet s někým druhým. Stejně tak, jako cítím, že je načase podniknout něco sólo, cítím i, že samoty už bylo dost. Když vidím radost v tváři mého “travel buddy”, tak je mé nadšení dvakrát větší.

Kolik zemí už jsi navštívila a jaké “nej” z každé bys vypíchla?

Vždy každému říkám, že jsem začínající cestovatelka, takže na seznamu “Kolik jich chceš navštívit?” jich je… No, nejraději bych všechny, co jsem ještě neviděla. Země západní Evropy jsem až na Irsko navštívila všechny, poté všechny čtyři sousední státy a pak taková ta klasika – Itálie, Chorvatsko, Slovinsko, Maďarsko,.. Panejo.

Každá země, kterou jsem měla možnost vidět, pro mě byla jedinečná a svá. Co mě ale příjemně překvapilo, byla doprava v Lucembursku, která je zadarmo. Stát je to maličký, ale o to víc rozmanitý. Západ slunka nad vinnou révou, nekončící láska k cyklistice a pěkné pánské zadky v obleku. Tohle je Lucembursko. Vypíchla jsem právě tuto zemi, protože jsem měla možnost pobývat tam po dobu dvou měsíců. Všude jinde jsem byla maximálně 10 dní. 

Stalo se ti někdy, že tě nějaká země nebo konkrétní místo vyloženě zklamalo?

Vždy, když někam jedu, se nechávám překvapit. Vždy jsem nadšená z nového prostředí a snažím se užít si každou situaci naplno. Pocit zklamání si nepřipouštím.

Neuniklo nám, že na tvém profilu nechybí umělecké fotky a pózování ti není cizí. Prozradíš nám víc o své cestě modelky?

Pravdou je, že před foťákem mě to opravdu baví. Většinou je to focení ve formě spolupráce – vzájemně si s fotografem rozšíříme portfolia. Každá zkušenost je k nezaplacení. Konečně se po dlouhé odmlce něco chystá, tak jsem sama zvědavá, co mi to přinese.

S kariérou modelky se určitě pojí různé stereotypy. Setkala ses s nějakým v kontextu svých cest do zahraničí, láskou k přírodě a obecně outdooru?

I přesto, že se modeling v poslední době snaží stereotypy bourat, tak si jich stále nese poměrně dost. Vždy jsem slyšela různé historky od kamarádek, které se focením zabývají aktivněji než já. Já jsem stále takový začátečník. Myslím, že na vlastní kůži jsem nic nezažila. Vždy jsem to slyšela jen přes prostředníka.

Víme o tobě, že žiješ v organizovaném chaosu, často nestíháš a jsi extrovertní introvert – jak tě tohle ovlivňuje na cestách? Které vlastnosti se člověku na cestách hodí a které jsou naopak na škodu?

Skvěle položená otázka. Myslím, že si spousta lidí okolo mě myslí, že jsem chaotická. Něco na tom bude. V tom chaosu mám ale pořádek. Vždy mi to vyhovovalo. Až v poslední době si uvědomuji, že bych měla zapracovat na svém time managementu a ujasnit si priority. Můj největší problém je, že chci být všude a zároveň nikde. Nic mi nesmí utéct. Nejraději bych využila každé minuty, co mám. Někdy je ale důležité si uvědomit, že nejde být všude, že musím něco upřednostnit. A s tímto se smířit je pro mě docela oříšek. Další můj velký problém je – Petr Ludwig to skvěle vystihl ve své knize Konec prokrastinace: “Odkládání věcí na nejzazší termín je živnou půdou stresu.” Já jsem věčně odkládající človíček. Nejraději bych odložila všechno, co mi přijde do cesty.

Záleží, zda cestuji sólo, anebo s parťákem. Pokud sólo, tak se snažím chaotická nebýt. Jsem v začátcích, ale učím se plánovat, takže pokud cestuji sama, tak myslím na to, aby vše klaplo. Pravdou je, že jsem před třemi týdny šla trek v Lucembursku, a ještě v osm večer jsem neměla nejmenší tušení, kde večer složím hlavu. Pokud cestuji s parťákem, tak je vše jednodušší. Vždy jsme na to dva a já si popravdě užívám, že se o organizaci stará někdo jiný.  Když cestujete sami, tak je vše na vás. S parťákem jsem téměř bez starostí. 

Já si na cestách nepřipouštím nebezpečí. Vždy vidím vizi toho zážitku a tím žiju a jdu přes překážky. Jsem takový snílek, a to je při cestování má výhoda. Vždy si něco vizualizuji a zatím si jdu. Pozitivní vlastnost… napadá mě přátelská a upovídaná. A ta špatná, jak jsem říkala, neorganizovaná. Moje maminka mi říká, že mi vždy vše vyjde myší dírou. Má pravdu, často je to dobrá souhra náhod.

Nejdůležitější je chtít, a když opravdu chcete, tak to dokážete. Je to těžké a sama s tím bojuji. Chtěla bych lézt po skalách, ale můj strach z výšky je natolik velký, že mi to ještě chvíli potrvá.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Anežky Pecháčkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)

Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

.