Při pohledu na Báry Instagram se člověku hned začnou sbíhat sliny. A to i přesto, že jsou veškerá její jídla bez masa! K tomu, že nejí maso, došla přirozenou cestou, začala vařit a svými reálnými fotkami inspiruje ostatní. Kde se tahle její vášeň vzala? A proč si raději jídlo uvaří, než aby se najedla v restauraci? Nejen to se dozvíte v dnešním rozhovoru…

Baru, představ se nám, prosím, na začátek. Kdo je Bára Bydžovská?

Kdybych to měla shrnout, tak jsem spojila velkou vášeň pro jídlo, 7 let studia fotografie, své vizuální přecitlivění a začala jsem se živit tím, co mě opravdu baví. Nedávno mi bylo 24 a je to taky už rok od toho, co jsem udělala státnice a ve škole už nadále nepokračovala. Zabydlela jsem se na Letné, do které jsem se bezmezně zamilovala a živím se jako freelancer. Primárně fotím jídlo, a to buď to pro klienty, nebo na svůj osobní účet.

Z tvého Instagramu je na první pohled jasné, že tě baví vařit. Kdy a kde se v tobě tahle vášeň vzala?

Možná to někoho překvapí, ale vařit jsem začala až v prváku na vysoké a ten první rok bych nějakým závratným vařením ještě ani nenazývala. Vyšlo to tak, protože na střední jsem bydlela na intru, kde pro to prostor nebyl a v té době jsem se o jídlo ani nezajímala a pracovat s ním mě moc netáhlo. Doma u našich jsem nevařila skoro nikdy. Mámina obava, že jí převrátím kuchyň naruby, byla velká, a jestli jsem v mládí nějaký zájem o vaření měla, tak mámin děs v očích byl zjevně silnější. Vášeň pro jídlo se začala stupňovat až s příchodem vegetariánství, kdy jsem najednou začala objevovat chuť “opravdového” jídla a začala jsem čistě pocitově kombinovat různé chutě dohromady a celkově více přemýšlet nad tím, co jím. I teď vařím hlavně pocitově a nějaké převratné techniky nebo kulinářské postupy vlastně ani moc, podle mě, neumím.

Jak dlouho už nejíš maso? A vzpomeneš si ještě vůbec na svoje poslední masité jídlo?

Přestala jsem jíst maso někdy ve třeťáku na střední, je to kolem 6 let. Bohužel si nevzpomenu na konkrétní jídlo, které bylo tím posledním, ale vím, že mě ta myšlenka napadla právě ve školní jídelně. Zamýšlela jsem se nad tím, že jsem několik dní maso neměla, že mi nijak nechybí a proč ho prostě nepřestat jíst. A opravdu jsem přestala. Přišlo to prostě samo, bez nucení a cítila jsem, že mi to tak bude bližší. Chuť na maso se mi už pak nikdy nijak výrazně nevrátila. Velký vliv na mě mělo určitě i to, že jsem chodila na střední uměleckou školu a měla hodně alternativní spolužáky, kteří začali zkoušet vegetariánství či veganství, takže jsem to znala z okolí. Ale na druhou stranu si dobře pamatuji, že cílený nátlak na to, co jím a že to není dobré, mě nijak nenalomil, přišlo to až po čase, až když jsem si k té myšlence došla vnitřně sama.

To, že je někdo vegetarián nebo vegan, ještě neznamená, že jí zdravě. Na co bychom si měli dát ve stravě pozor, pokud chceme na tento styl stravování přejít a přitom si neublížit?

Určitě to, že je člověk vegetarián nebo vegan, není žádná záruka toho, že jeho jídelníček bude automaticky zdravý, a jak si mnozí myslí, štíhlý a fit. To, že se dá ve vege verzích pojídat zmrzlina, hamburgery, hranolky, dorty, spousta sladkostí, donuty a mnoho dalšího, už není příliš neznámá věc. Dávala bych si v první řadě pozor na skladbu jídelníčku, aby člověk nejedl třeba stále ty samé potraviny jako těstoviny, rýži nebo brambory a k tomu třeba dokola tofu. V jídelníčku by měla být samozřejmě zastoupena ve velké míře čerstvá zelenina a ovoce, luštěniny, obiloviny, bílkoviny, zdravé tuky a sacharidy. Bílkoviny a jejich nedostatek na rostlinné stravě je sice často zmiňován, ale také přeceňován. Zrovna u bílkovin, kde je rostlinné zastoupení opravdu bohaté a hodnoty obsahu proteinu vysoké,  bych obavy neměla.

Podle mě nastává větší problém u lidí, kteří třeba k vaření zase tak blízko nemají a nebaví je vymýšlet různé kombinace a s jídlem si prostě hrát. Pak může nastat to, že jí člověk pořád dokola ty samé věci. Dále nadmíru průmyslově zpracovaných potravin a organismus může začít chátrat kvůli absenci potřebných látek a vitamínů. Tohle ale může stejně nastat i u konvenčně se stravujících lidí a nedávala bych to za vinu vegetariánství či veganství. Ve výsledku je vždy hlavní to, jak se člověk ke své životosprávě postaví a nakládá s ní.

Krom pestré skladby jídelníčku bych určitě vypíchla sóju. Sója není jen tofu, které každý zná, sójové jsou také mléka, jogurty, různé další výrobky na způsob tofu, jako je třeba tempeh atd. Sama si to hlídám a snažím se sóju přirozeně eliminovat, abych ji nakonec neměla v jídelníčku od rána do večera 7 dní v týdnu.

Dále doporučuji suplementaci vitamínu B12, v zimě případně vitamínu D, který v létě čerpáme ze sluníčka a pro vlastní klid v duši alespoň 1x, ideálně 2x za rok skočit na krevní testy a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Což mi připomíná, jak se na mě má doktorka vždy podezíravě dívá a poté mi s údivem oznamuje, že mé hodnoty jsou zcela v pořádku, a že to vůbec nechápe.

V Praze máme celkem dost restaurací, kam si zajít na veganskou nebo vegetariánskou dobrotu. Kam takhle nejraději vyrazíš ty a na co?

Já kupodivu zas tak často jíst ven nechodím. Mám pár oblíbených podniků nebo jídel, ale když pro to není nějaká zvláštní příležitost, něco nového se neotvírá, nebo nejsem líná na to vařit, tak jím převážně doma. Ale o to víc si to užívám, když pak v restauraci nic nemusím, jen jíst!

Mám raději podniky, kde jsou i zdravější alternativy jídla, kde nejsou zkrátka jen junk foody, na které jdete občas za odměnu. Jeden takový je třeba Vegtrál, vedle kterého bydlím. Dát si tam můžete jak burger, quesadillu, burrito, tak právě arabskou misku s falafelem a čersvou zeleninou. Hned vedle je Waipava, kam chodím na svíčkovou nebo smažák, na lístku ale není bohužel jinak nic moc zdravého, a tak ji navštěvuji poměrně málo, mají ale super menu. Hodně jsem si oblíbila také Forrest bistro u IP Pavlova. Miluji bufet Dhaba Beas, protože tam si přijdu na své – od všeho trochu. Na nejlepší burger doporučuji zajít do Belzepubu na Žižkově, na nejlepší hot dog do Mr Hot Dog. Na Žižkově vzniklo také sociální bistro Střecha, kde mi moc chutnalo. Dříve jsem šíleně milovala Moment na Vinohradech, hlavně jejich snídaňovou nabídku a bagel se seitanem. A určitě doporučuji navštívit nově vzniklé bistro Eaternie mezi Smíchovským nádražím a Andělem, kde jsem byla mile překvapená z vyšperkované chuti jídel. Dříve jsem ještě poměrně často chodila na Bun bo nam bo do Bahn mi Ba, ale po návštěvě Vietnamu si už dělám Bun bo nam bo většinou doma. U hodně jídel v restauracích po Praze mě odrazuje nesmyslná cena v poměru náročnosti přípravy a ingrediencí, čehož je Bun bo nam bo zářným příkladem.

Kolik máš doma kuchařek? Je mezi nimi i nějaká tvoje opravdu oblíbená?

Doma v Praze mám v bytě hlavně kuchařky. Myslím, že je jich kolem 10. Co se týče českých kuchařek, tak je to za mě určitě Cukrfree a A co teda jíš. Dále mám moc ráda kuchařku Přirozeně a Thug Kitchen. U kuchařek koukám především na vizuální provedení, když se mi knížka nelíbí, nemám z ní takový požitek a chuť se k ní vracet. Kuchařku si občas náhodně koupím nebo dostanu, ale nejsem žádný sběratel a příliš ten trh nesleduji.

Kde, kromě kuchařek, bereš inspiraci na to, co uvařit?

Největší inspirací je pro mě asi to, když otevřu lednici, vytáhnu, na co mám chuť, co musím spotřebovat a z toho vymýšlím jídlo. Podle chuti suroviny zkombinuji a ochutím. Taky jsem časem vypozorovala, že na sobě poznám, jestli mám chuť například na luštěniny, teplé či studené jídlo, zeleninu, nebo třeba pečivo, tak se orientuju i podle toho.

Dříve jsem koukala na české Youtube kanály, dnes už je to, minimálně u českých foodblogerů, spíše moje prokrastinace. A tak jsem je vyměnila za DVTV. Zahraniční foodblogery si ale občas pustím kvůli angličtině. Musím říct, že na začátku přechodu na rostlinnou stravu mi velmi pomohlo koukat, co ostatní vaří, a určitě bych to nezatracovala, jen už to není úplně pro mě.

Ráda vaříš i svým kamarádům masožravcům. Jaké jídlo jim od tebe chutná nejvíce?

Tohle je dost subjektivní, protože každý má rád něco jiného. Myslím, že když neudělám člověku vyloženě něco, co nemá rád, tak to snad chutná vždy. Moc kamarádů masožravců ale shodou okolností nemám. Když jde ale o masožravce, tak se je většinou snažím ohromit třeba svíčkovou, gulášem, “trhaným masem” z hlívy nebo jackfruitu, prověřeným dortem, zmrzlinou… Zkrátka něčím, co je nahlodá k tomu, že rostlinná strava vůbec není nudná a fádní. A s blízkými přáteli si děláme většinou ty různé směsi “bez názvu”, protože to máme často dost podobně a dokážeme elegantně zkombinovat polovinu lednice!

Jídlo si na Instagram fotí rádo stále dost lidí. Na co si máme dát pozor, pokud chceme mít “ukázkovou” fotku jídla?

Já si tvořím obsah hlavně pro své oči a podobně laděné sledovatele, ale popravdě ty “ukázkové” fotografie jídla u nás zas tolik nefrčí. Lidé se s nimi hůře ztotožňují, a i když mně někdy taková fotografie zabere ani ne 10 minut, tak za ní lidé vidí půlku dne a přehnaně investovaný čas. Hezké fotografie jsou také považovány za neautenické, s čímž taky dost bojuji, protože já jím i očima a tak, jak jídla vidíte u mě na profilu, tak většinou vypadají i v reálu. Ale jsem hodně netrpělivá, a tak jsou mé fotografie možná ještě lehce vstřebatelné. Působí sice hezky, ale protože svůj foodstyling zpravidla nevyšperkuji do úplného konce, tak to nejsou ty zcela dokonalé fotografie s perfektními proprietami apod. Sama mám ráda něco mezi rustikálním stylem a minimalismem. Takže jsem asi na nějakém pomezí vstřebatelné a neautentické fotografie.

Jinak by mělo jídlo na fotce vypadat vždy lákavě a chutně. Prostředí by nemělo rušit, ale naopak podpořit danou scénu. Pak už záleží, jaký vizuální styl má autor rád a na čem své fotografie postaví. Někdy se ve fotkách opakuje určitý vizuální prvek, někdo je má laděné do bíla, někdo naopak upřednostňuje tmavé až dramatické scény, jiní zase používají jeden zajímavý koutek v bytě. Rukopis se dá propojit i s domácím mazlíčkem, který se na fotografiích opakuje… Cest, jak fotit zajímavě a dobře jídlo, je opravdu nekonečně hodně.

Tvoříš content pro Nemléko. Jak ses k takové příležitosti dostala?

Na Instagramu jsem našla jednoho z životních partnerů, pár opravdu skvělých přátel, byt a práci. Amálka mi jednoho dne napsala, sešly jsme se, domluvily, jak si to představujeme, a za ten rok udělaly neskutečný kus práce. A já jsem za tuhle příležitost opravdu vděčná a označila bych Nemléko za nejlepšího klienta, ale to tak úplně už vlastně nejde, jelikož jsme na přátelské rovině víc než na té pracovní.

Co tě na tvé práci fotografky baví nejvíce?

Jsem pánem svého času a můžu pracovat z domu, což je pro mě velmi důležité, jelikož jsem tak od začátku navyklá. Není problém něco udělat dopředu a na delší dobu vycestovat. Také přicházím do styku s nesmírně zajímavými a inspirativními lidmi, čehož si moc vážím. Tvořím vizuální identity znáčkám, produktům či designérům, což mě baví. Když si doplňuji portfólio, tak si vždy uvědomím, jak jsem ráda za to, co dělám. A i když jsem přehnaně kritická a kladu na sebe velké nároky, tak se někdy tiše pochválím a jsem spokojená.

Znala jsi náš projekt BloggersRE před tím, než jsme tě oslovili? Co na něj říkáš?

Popravdě neznala a jsem ráda, že jsem projekt díky rozhovoru objevila. Rubriku rozhovory teď u vás sleduji, protože mě moc baví rozmanitost lidí, které si vybíráte. A jak v jednom z rozhovorů u vás už zaznělo, je skvělé, že vypichujete i menší účty a necílíte pouze na známě influencery či blogery. Děkuji za oslovení a hodně štěstí do budoucna!

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Barbory Bydžovské, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here