Bloggers RE

“PROŠLA JSEM SNAD VŠEMI BLOGERSKÝMI ETAPAMI A ANI DO JEDNÉ NEZAPADÁM,” ŘÍKÁ ANETA STROHOVÁ


Když jsme si s Anetou Strohovou, v online světě známou jako Ejnets, povídali naposled, psalo se září 2018. Hlavním tématem celého našeho rozhovoru tehdy bylo cestování, protože o čem jiném si povídat se slečnou, která se nebojí vystoupit ze své komfortní zóny, navštívila spoustu destinací a má nekonečno zážitků z nich. Co se u Anet za bezmála dva roky změnilo? Z jakého důvodu zakotvila v Portugalsku a je to pro ni domov? Jak přistupuje ke své online tvorbě a proč se vyhýbá hojně používaným aplikacím? A jak se jí jakožto cestovatelky dotkla koronavirová situace?

Během našeho posledního rozhovoru ses nám svěřila, že by možná konečně bylo fajn prolnout světy Anet a Ejnets. Jak se ti to podařilo?

Zajímavá a dobrá otázka. Myslím, že samotné prolnutí se stalo v Praze a taky s faktem, že jsem přestala chtít být travel blogerka. Někde cestou mě to přestalo bavit. Začala jsem se spíš věnovat sama sobě, mým myšlenkám, a tomu, že chci psát pro sebe, pro radost a pro úctu k inspiraci. Ne jenom pro oči, co čtou moje články. Taky jsem dost těch očí ztratila, ale to je asi normální, když si člověk raději vylévá srdéčko na blogu, než kde si dát tu nejvíc hipster a nejdražší kávu a nebo kde si koupí nový batoh.

Blogu a celkově online tvorbě se věnuješ už dlouho. Kolik je to vlastně let? A jak bys popsala vývoj svého blogu od jeho založení po současnost?

Od té doby, co jsem začala blogovat, je to asi 15 let? A co se týče vývoje, vidím, že se dost vracím k začátkům. Prošla jsem si snad všemi blogerskými etapami a ani do jedné nezapadám. Baví mě psát to, co chci, a takový jednoduše blog je. Nehodlám už se nikam škatulkovat, vždycky jsem se chtěla hlavně věnovat psaní, ale aby dělalo radost mně. A k tomu se pomalu dostávám.

Blogy obecně momentálně nezažívají úplně nejlepší období, lidé upřednostňují sociální sítě. Jak to vnímáš ze svého pohledu blogerky?

To jde všechno ruku v ruce, já se nikdy nechtěla zaprodat reklamě, a to ani můj Instagram. Všechno držím čistý a velmi osobní, i když na blog ani na Instagram neprozrazuji žádné životní události nebo něco, co by zasahovalo příliš do soukromého života. Doteď se mě hodně lidí ptá, zda vlastně žiju v Praze, nebo Lisabonu, a to jsem opět v Lisabonu rok. Proto blog pro mě zůstal prostor pro duši a pro rozvoj psaní. Pro mě osobně je to stále důležitý nástroj, to ale neznamená, že takto nevidím Instagram či jiné prostředky pro sdílení. Myslím, že každý je dobrý v něčem jiném a proti gustu, víme… Doba je ale rychlá, a tak se preference pořád mění. Kdo vás má rád a vaši tvorbu, si vás najde kdekoliv a pod čímkoliv.

Ty sama jsi ovšem aktivní na Instagramu dost. Tvůj nádherný profil nelze opomenout. Minule jsi nám prozradila, že se snažíš vyhýbat Lightroomu a jiným aplikacím, které jsou pro online tvůrce typické, abys zůstala originální. Zmíněný Lightroom se od té doby těší ještě mnohem větší popularitě. Vnímáš to pořád stejně? Jak upravuješ své fotky?

Fotky upravuji pořád stejně. Ano, stále se vyšší dívčí technologii vyhýbám. Nejen, že jsem líná se to učit, ale zvykla jsem si na svůj styl. Pořád zastávám názor, že právě v nedokonalostech je krása, a ani já sama nemám ráda vyšperkované vyleštěné profily. Co se týče aplikací, stále jsem věrná Snapseed, A Color Story – to je moje věčná láska už roky, a Preview, kde plánuji profil a používám finální filtr.

Na tvém profilu můžeme obdivovat hlavně krásy Portugalska, protože to je země, kde žiješ, a to už poměrně dlouho. Původně jsi tam ale plánovala zakotvit na kratší dobu, je to tak? Co tě na Portugalsku nejvíce baví?

Původně bylo Portugalsko na rok, ale to už jsem tehdá věděla, že nebude konečná. Lisabon je můj život, je to moje potrava a slast pro duši. Tady jsem doma, protože tady je oceán a slunce. Na Portugalsku mě snad baví každý kout, každá vlna, každý úsměv, všudypřítomná melancholie, nekonečná oslava smutku i lásky, vůně vzduchu a večerní vítr. Tohle píšu v jedenáct večer v úterý a pod okny mi zpívají Portugalci písničky, protože snad hraje jejich oblíbený tým? A je léto, kdo by se neradoval. Je to barevná země, kde se dokážete dívat na západy slunce každý den a každý den být překvapený tou krásou. Sledovat tiše ulice nebo parky, jak se lidé baví a jednoduše jsou. Pořád zabalený do slunce.

Je pro tebe Portugalsko domovem? Co pro tebe vlastně znamená pojem „domov“?

Těžko říct, zda Portugalsko jako celek je můj domov, ale Lisabon určitě. Momentálně je můj cíl najít domov sama v sobě, ten pravý opravdový, který si mohu všude vzít, i kdybych se třeba zase rozhodla odletět na druhou stranu světa. Ale Lisabon je můj přístav. Lisabon je ta podstata, kterou potřebujete, než budete stavět. Tady jsme se uzemnila a teď na tom mohu stavět – pomyslně, ale s pevnou základnou. Lisabon mi dal pocit domova, alespoň tak blízko, jak si to člověk dokáže představit.

Portugalsko není první země, kde sis zkusila pobývat delší dobu. Zároveň jsi už spoustu zemí procestovala. Dokážeš nám všechny země, ve kterých jsi kdy byla, vyjmenovat?

To určitě dokáži, je jich kolem 28. Evropské země jsou taková klasika. Studovala jsem ve Španělsku, pobyla dlouho v Itálii a učila jsem angličtinu v Peru. Peru taky zůstalo mojí věčnou láskou, stejně jako Colombie. Latinská Amerika je ten nejlepší a nejnáročnější výlet, jaký jsem zatím absolvovala. Ale třeba Jordánsko minulý rok bylo dokonalé. Miluji Slovinsko a všechno ostrovy světa, nyní plánuji Azory, ale taková Madeira je nebe na zemi. Možná to ani nejsou tak země, jako určitá místa těch zemí. Malé vzpomínky, které si nesu k těm stovkám míst a měst, co jsem navštívila a měla možnost zůstat delší dobu s lidmi z celého světa.

Určitě se i tebe musela nějak dotknout situace okolo koronaviru. Jak ti tato pandemie ovlivnila život?

Pandemie se mě bohužel dotkla více, než jsem čekala. A bohužel až teď, kdy by se situace měla uklidňovat. Sama jsem vždy říkala, že žiji v Portugalsku, protože je to zároveň na konci Evropy, ale pořád je to Evropa. Když se tedy něco stane, vždycky se přece dostanu domů. Bohužel došlo na moje slova a domů se nedostanu, i když to láme moje srdce na tisíce kousků, moje cesta je momentálně nereálná. Je to jedna velká lekce pro nás pro všechny.

Byla jsi po celou dobu v Portugalsku? Jak to tam probíhalo?

Ano, celou dobu jsem byla tady. V lednu jsem byla na návštěvě doma a pamatuji si, jak jsem se ptala mého dědy, zda si myslí, že zavřou hranice. Odpověď byla nejasná, člověk nikdy neví, co nás čeká. Hned do měsíce, co jsem se vrátila zpátky domů do Lisabonu, jsme byli zavřený doma a klepali jsme se, co se bude dít. Původně to neprobíhalo nijak, Portugalci se nikterak neangažovali v opatřeních, až jednoho dne promluvil v televizi prezident a všichni jsme byli doma. Nikdo pomalu ani z okna nevykouk.

Dokážeš to nějak srovnat s průběhem v Česku? Sledovala jsi dění ve své rodné zemi, ať už prostřednictvím zpráv, nebo komunikace s rodinou?

Všechno jsem sledovala a byla jsem pravidelně informována, pravda je ale taková, že každý v těchto situacích vidí svoji zemi jako tu nejhorší a samozřejmě žádný politik ani expert nic nezvládá a kdo nenadává pořádně, ten nadává ještě víc. A všichni všechno víme nejlépe. Co jsem vypozorovala a dočetla jsem se, v pozdějším stádiu se Portugalsko i inspirovalo Českou republikou, hlavně v rámci roušek. Zde jsme ale nikdy žádné zákazy ani povinné karantény neměli. Stát se rozhodl spoléhat na rozum lidí. Zda se to vyplatilo, se podle mě uvidí. Určitě tady zafungovala situace ve Španělsku a Itálii, Portugalci nechtěli dopadnout stejně, tak se raději stáhli. V Portugalsku ale probíhá testování ve velké míře, testy jsou možné i zadarmo, pokud máte jen pocit, že s vámi není něco v pořádku. Někteří tvrdí, že právě díky tomu se situace nezlepšuje, jelikož díky takto velkému testování se ukazují i případy, na které by nikdo nepřišel.

Už se tvůj život vrátil do normálu? Jak to aktuálně vidíš se svým cestováním a dalšími plány do budoucna?

Až na to, že jsme pořád z kanceláře doma a asi se jen tak nevrátíme na pracoviště, vše je při starém. Běhám stále venku, na sklence nás venku už taky potkáte nebo s knížkou na pláži. Tady jde všechno pomalu. Jak před virem, tak po viru, pokud někdy odejde. Léto tady není zrušený, jen se malinko změnilo. Na kráse to ale neubírá, jen se to musí vzít za jiný konec. Pro jednou. Na tom není nic špatného, sice nám tato změna byla drasticky vnucena, ale člověk si z toho musí vzít kus ponaučení a přizpůsobit se.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Anety Strohové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

X