Žádná pravidla, jenom myšlenky jednoho kluka černé na bílém. A v online podobě. Tohle je blog Honzíka Lací, který se toho nebojí a bloguje si jednoduše podle sebe. Píše o tom, co má na srdci, co ho zrovna napadne a bez diktátu trendů nebo toho, co je zrovna u čtenářů populární. Jak je těžké být svůj, co všechno je podle něj v pořádku o sobě sdílet a co bylo během jeho blogování nejtěžší? O tom všem se dozvíte, když nepřestanete číst…

Mohl bys ses našim čtenářům, prosím, nejdříve představit? Pokud je tedy ještě někdo, kdo neměl tu čest se s tvou tvorbou setkat…

Věřím, že je spousta těch, kteří se s mojí tvorbou nesetkali. Takže bych asi řekl jen doplnil váš úvodní odstavec tím, že jsem jen obyčejnej kluk, kterej si snad na nic nehraje. Rád píše, rád celkově něco pořád tvoří. A když bych teda měl říct něco o svém blogu, tak píšu většinou o tom, co se mi zrovna honí v hlavě. Někdy to jsou obyčejný věci ze života, někdy píšu o těžších a závažnějších tématech. Jindy píšu o kosmetice, pak zase o třpytkách na mém obličeji. Hlavně si myslím, že jsem upřímný a objektivní, jak ke čtenářům, tak i k sobě.

Ty i tvůj blog je tak trochu jiný, než jsme asi u blogerů zvyklí. Jsi jednoduše sám sebou. Je těžké v dnešní době být sám sebou?

Vlastně jo i ne. Není to těžké z toho důvodu, že jsem svým pánem. Většinou se nedívám na to, co je zrovna trendy nebo co zrovna píšou ostatní. To mě dělá svobodným a vlastně v tom je to lehčí, protože se přizpůsobuju pouze sobě a svým čtenářům. Lehké to není v tom, že opačně jsou právě lidé na něco zvyklí, jak jste zmínili, tudíž někomu mohu připadat divnej, možná nezajímavej, A to právě proto, že nezapadám do pomyslnýho standardu. Ale určitě to není tak, že bych vybočoval záměrně. Já blog píšu pro zábavu a pro lidi a pokud to ty lidi baví, tak nezáleží na tom, jestli mám nebo nemám úplně dokonalej blog nebo Instagram. Nedokonalost a jinakost je v jistém směru krásná. No ne?

Co to podle tebe “být sám sebou” znamená?

U toho psaní je pro mě důležité se nenechat ovlivnit, třeba za účelem větší sledovanosti. Abych psal nebo sdílel něco, co sám neuznávám, jen proto, že je to zrovna cool. V takovém případě bych nebyl sám sebou. Mnohdy mi i píšou moji čtenáři ohlasy na nějaké články a dožadují se podobných. Za týden ale pak zjistím, že na to třeba nemám náladu nebo to tak necítím a píšu tak, jak to zrovna cítím. A neovlivní to ani ti nejvěrnější čtenáři, kteří čtou moje články od začátků. A stejně tak, jak to mám nastavené na blogu nebo třeba Instagramu, kde se nějakým sladěným feedem (píše se to tak?) nezabývám, to mám nastavené v osobním životě.

Co všechno jsi schopen sdílet? Máš nějakou hranici, za kterou se nikdy nechceš dostat, nebo jsi otevřený a sdílíš všechno? Je podle tebe v pořádku sdílet o sobě všechno?

Určitě hranici mám, ač to mnohdy tak nevypadá. Psal jsem článek o svým psychických problémech po smrti svého dědy. Psal jsem i o drogách, se kterými jsem měl zkušenost. Často píšu otevřeně o sexu a svých partnerech. Takže to možná vypadá, že se čtenářům nebojím sdělit všechno. Ale jsou věci, které určitě nikdy neřeknu. Na jednu stranu chci být se čtenáři a sledujícími kamarád, ale do jisté míry třeba o své rodině, práci a některých svých pocitech jsem nikdy nenapsal. Myslím si, že člověk by si měl své soukroumí chránit. Leckdo by toho potom mohl zneužít. Ovšem to neznamená, že pokud to tak někdo cítí, tak to sdílet nesmí. To je každého rozhodnutí.

Ty sdílíš v podstatě všechno, co tě napadne. Co podle tebe nejvíce baví tvé sledující? A co nejvíce baví tvořit tebe?

No asi takhle. Já jsem na blogu začal psaním sloupku. Jo, hrozně nápaditý co? Jenže ono se to chytlo a vlastně jsem zjistil, že je to to nejčtenější. Ve sloupku právě píšu o všem možným a to čtenáře baví. Vlastně když se pokusím zhodnotit nějakou vážnější situaci nebo sem tam napíšu recenzi na přečtenou knížku, tak to nemá takovej dosah. A vlastně ty sloupky mě baví asi nejvíc. A to právě proto, že jsem si tam vytvořil svůj neomezený prostor.

Všimli jsme si, že jsi i velmi nadaný kreslíř a malíř. Studoval jsi nějakou školu, nebo jsi talent od přírody?

Děkuji. Asi ano, od přírody jistě něco mám v sobě. Vlastně od pěti let jsem zpíval. Nejdřív operu, později popový zpěv, pak jsem zabrousil i do sboru. Hrál jsem na klavír, ke kterému bych se chtěl vrátit. Taky jsem hrával divadlo. To způsobilo, že jsem se po základce hlásil na konzervatoř, na obor muzikál. Bohužel neúspěšně. Ale jelikož jsem už tehdy vedl výtvarný kroužek s dětmi a kreslit jsem uměl, tak jsem se přihlásil na výtvarný obor v Českých Budějovicích. A vlastně jsem za to rád a stále se na sobě snažím pracovat.

Kdy tě poprvé napadlo založit si blog a šel bys toho dnes znovu?

Když se vlastně podíváte na dnešní blogery, tak ti velcí a hodně viditelní nejdřív založili blog a pak většinou vydali knihu. Já jsem nejdřív vydal knížky. Ty jsem vydal celkem tři. Když jsem začal uvažovat o čtvrté, tak jsem zjistil, že je to vlastně náročný a zdlouhavý proces, což mě nebavilo, protože chci všechno hned, a rozhodl jsem se místo knížky pro blog. A to z toho důvodu, že můžu sdílet svoje myšlenky takřka hned. A ano, šel bych do toho znova, i když je to mnohdy dřina. Jelikož mě to ale baví, tak i to těžké co to obnáší, je pro mě zábava.

Setkáváš se i s kritikou a jak ji zvládáš?

Je to zvláštní, ale setkávám se s ní zřídkakdy. Možná je to tím, že mě sledují starší generace, počínaje většinou stejně starými lidmi jako jsem já. A řekl bych, že moje a starší generace už tolik nekritizuje a spíš odhlásí prostě odběr nebo popřípadně diskutuje. A když už se s ní setkám, tak ji zvládám dobře. Pokud je to konstruktivní kritika, tak o ní rád diskutuji. Pokud je to něco jako hate, tak to přecházím. Jelikož jsem gay a netajím se tím a vlastně se tím netajil už na základce, kdy jsem to zjistil, tak jsem se setkal s hodně velkou kritikou a šikanou vůči mojí osobě. Dík tomu jsem už asi natolik imunní, že to neřeším a hlavu si s tím nedělám. Dneska je blogerů, blogů a influencerů celkově tolik, že pokud někomu vysloveně vadím, tak si může najít mezi jinými toho, kterého bude rád sledovat. A pokud je někdo, kdo tu kritiku řeší (myslím tu ošklivou, mezi které se řadí i haty), tak mám radu. Neřešte ji! Tím, že ji budete řešit, tak pouze přikládáte polínka na svůj vlastní oheň. A tak je to i v osobním životě.

Sleduješ nějaké české nebo slovenské tvůrce, nebo spíše ty zahraniční?

Zahraniční tvůrce mezi blogery nesleduji. Dneska už je tolik skvělých tvůrců tady u nás, že mám mnohdy problém sledovat ty. Takže ano, určitě mám favority mezi našimi tvůrci, které sleduji rád a se kterými mnohdy diskutuji.

A poslední otázka je ohledně našeho projektu BloggersRE a tvého názoru na něj. Znal jsi tento projekt předtím, než jsme tě oslovili a líbí se ti, co děláme?

Nejdřív jsem znal pouze Instagramový profil BloggersRE. Později jsem se dozvěděl i o webu a neříkám, že čtu všechno pravidelně, ale občas si váš web projdu a zkouknu třeba právě rozhovory. Našel jsem díky tomu pár zajímavých lidí, které díky vám sleduji. A určitě se mi líbí to, co děláte, protože bylo podle mě období, kdy se blogeři mezi sebou předháněli a panovala mezi nimi rivalita. Myslím si, že stejně jako je tomu v jiných profesích, tak je třeba se navzájem podporovat. Dá se říct, že jsme kolegové. A vlastně váš projekt tyhle kolegy a online tvůrce krásně spojuje. A i když jsou tací, kteří třeba jako já vybočují, tak jsou rádi, že patří do skvělé komunity lidí. Díky!

Autor: Klára Recmanová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Honzíka Lací, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


1 COMMENT

  1. […] Asi už v tom dál nebudu šťourat, mohl bych se dostat fakt k divnejm závěrům. Doufejme, že výpadek sítí je jen výpadkem a nebude se konat konec internetů. Myslím, že by to byl tak trochu konec všeho! Mějte se hezky Frndy. PŘEČTĚTE SI ROZHOVOR, KTEREJ SE MNOU VYŠEL – TADY. […]

Napsat komentář: Sloupek (75): Výpadek Instagramu - Cancel reply

Please enter your comment!
Please enter your name here