Karolína Holubová je módní fotografka, filmařka a dcera známé české herečky Evy Holubové, se kterou na svém Instagramu dělá #rozhovornapokracovani. Mimo to píše fejetony pro Harpers Bazaar CZ a je autorkou podcastů Kecy v Holubí Kleci. Kreativní duše každým coulem, která se rozpovídala o svém dětství i o životě v Londýně…

Jaké bylo tvoje dětství? Travila jsi čas s maminkou v divadle?

Ano, trávila. Dětství bylo úžasný. Mám velké štěstí na milující rodiče a vtipného sourozence, takže dětství bylo fakt krásný, i když asi trochu netradiční. Například když jsme byli s bráchou malí, tak Divadlo Na zábradlí byla naše jedna velká prolejzačka.

Máš nějakou vzpomínku z dětství, na kterou ráda vzpomínáš a můžeš se o ni s námi podělit?

Jéé, vzpomínek by bylo. Se kterou se ale podělit. Nejvíc jsem milovala, když jsme ještě měli chalupu a chodili na přehradu. Vždycky se muselo přeplavat na druhou stranu přehrady a tam jsme šli na houby. Bylo to prima. Pamatuji si, jak jsem to poprvé přeplavala sama, bez kruhu nebo abych se držela nafukovacího člunu! Rodiče mě chválili a já byla tak hrdá.

Čím tě tvoje maminka nejvíce inspiruje?

Ona mě inspiruje vlastně skoro vším. Její pracovitost je neuvěřitelná a její poctivost příkladná. Strašně ráda si s ní povídám a nechávám na sebe působit její moudrost. A protože myslím, že je inspirací nejen pro mě, začaly jsme dělat #rozhovornapokracovani a teď chystáme knížku.

A čím si myslíš, že nejvíce inspiruješ ty ji?

Myslím, že svojí nebojácností a odhodláním zkoušet nové věci. Pak asi taky svojí rázností a snad třeba i svým nadhledem a citem pro módu.

Žiješ v Anglii. Je život tady jiný než v Česku?

Je to hodně jiný život. Už jenom proto, že je Česko oproti Anglii takový malý rybníček. V Anglii je větší konkurence, tudíž přístup lidí k sobě samým a k práci je trochu jiný. Lidé jsou v UK vstřícnější než v ČR. A mám pocit, že nejsou tak kyselí. V Čechách mi přijde, že máme pořád ještě potřebu si tak jako foukat naše bolístky, nenávidět celý svět a hlavně to, co neznáme, a jsme daleko míň vstřícní ke svému okolí.

Máme se my, české ženy, co učit od Angličanek?

Jo! To teda máme! Především sebevědomí! Anglický holky a holky žijící v Anglii jsou zvyklé nosit si to, v čem se ony cítí dobře, ne to, na co mají podle společnosti a okolí, postavy. Věří si a je jim jedno, co si o jejich krátkých sukních a baculatých stehnech pomyslíte. Je jim jedno, jestli se vám líbí jejich duhový účes nebo tetování přes celou ruku. Je jim jedno, jestli máte problém s jejich sexualitou nebo s tím, že si třeba neholí nohy. Prostě v Anglii je neuvěřitelná svoboda! U nás, tak jak jsme strašně zvyklí hodnotit a soudit, jsme i zvyklí býti hodnoceni a souzeni. Máme samozvané módní policajty a jsme jimi mezi sebou a navzájem. Myslím, že tento způsob škarohlídství ničemu nepomůže. Odvahu pro kreativní oblékání to zadupává do země a konstruktivní kritiku to taky nepřináší. Žít a nechat žít. Další věc, kterou bychom se od anglických holek mohly učit…

Bylo pro tebe těžké, jako pro ženu, prorazit v odvětví módní fotografie?

Já to pořád beru ještě tak, že teprve prorážím. Čím více se mi daří, tím více se mi zvyšují mety. Nevím, jestli to souvisí s tím, že jsem žena, nebo tím, že se snažím dělat víc projektů najednou a tím pádem nestačím na sto procent tlačit jenom jednu věc, ale třeba pět. Je to velká challenge a to je asi to, co mě na tom strašně baví. To, že jsem žena už velmi dlouho neberu jako handicap. Jsem taková, jaká jsem, a všechno má svá pro i proti. Dřív jsem se svým ženstvím bojovala, teď k němu mám mnohem smířlivější přístup a naopak ho mám ráda! Tudíž mi nepřekáží ani ve fotografii.

Plánuješ se někdy opět usadit v Česku?

Určitě bych se, alespoň na chvíli, v nějaké brzké době chtěla v Praze objevit na déle než pouze na tři týdny. Ale zároveň se mi teď docela hezky vede i tady v Londýně, a tak se mi úplně nechce opouštět „dobyté“ pozice. Ale musím. Máme s mámou a Matějem spoustu projektů, kvůli kterým potřebujeme být spolu. Takže jo, snad za chvílí na chvíli jo!

Je tady u nás vůbec příležitost uchytit se jako módní fotograf/ka?

Tím, že tu nežiju full time, tak je to pro mě strašně těžké hodnotit. Navíc mám i ten luxus, že nejsem závislá na českém trhu. Mohu vybírat projekty, které chci dělat a spoustu věcí mi stojí za to dělat podle sebe a pro sebe, takže to tak nemusím honit. Mám teď po nějaké době krásné tvůrčí období. Práce, kterou vytvářím, je pro mě strašně důležitá, protože jsem zároveň i Art-director mých projektů a to je pro mě tedy velká jízda. Do toho už mám důvěru všech, co se mnou spolupracují či moji práci vydávají, takže já bych řekla, že v dnešní době v rámci Instagramu, nezávislých módních časopisů a online prezentace, je šancí více nežli dost. Je ale jasné, že tím také roste konkurence. Na druhou stranu si myslím, že nové krve je vždy zapotřebí a taktéž i nových talentů. A že s vytrvalostí nejdál dojdeš.

Můžeš se s námi podělit o svoje 3 tipy, jak fotit lepší fotky na Instagram? Co si pohlídat, co třeba nedělat a tak.

Určitě hlídat kompozici. To je takový největší základ. Barevnost se dá doladit různými aplikacemi, a pak určitě světelnost. Prostě všechno musí být tak akorát a zároveň by to mělo vypadat uvěřitelně. Ale to je můj subjektivní pohled na Instagram. Věřím, že všichni mají nějaký svůj styl a ve výsledku má pravdu ten, kdo nejvíc zaujme… no ne?!

A na závěr – znala jsi náš projekt BloggersRE, než jsme tě oslovili? Co na něj říkáš?

Přiznám se, že jsem váš projekt před tím neznala. Ale asi je to tím, že já na Instagramu sleduji hlavně účty k práci, tedy art a fashion. Co jsem ale koukala, tak mi to přijde jako takový rozcestník a zdroj inspirace, a to se mi líbí.

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Karolíny Holubové (fotograf Matěj Paprciak), Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here