Pokud hledáte rozptýlení od načančaných flat lay fotek a selfíček, jste tady správně! Profil Štěpánky Kadlecové alias Krušnoholky je ve světě sociálních sítí sice netradiční, ale rozhodně zajímavý. Tahle holka z Krušných hor totiž stopuje vlky! Jak se z lyžařské instruktorky stala koordinátorka Vlčích hlídek? To se dozvíte v našem rozhovoru!

Štěpánko, kdo je slečna, která se ukrývá za instagramovým nickem @krusnoholka?

Krušnoholka je holka, která se narodila a vyrůstala v Krušných horách. V dospělosti ji Krušné hory vždy ze všemožných cest přitáhly zpět, až se rozhodla v nich zůstat, objevovat je, budovat tu své životbytí a nakonec hlavně a především stopovat vlky, kteří se sem vrátili.

Svého prvního československého vlčáka Baklyho sis vzala z útulku. Jsou i další tví psi z útulku, nebo jsi měla nějakého od štěněte?

Několik let jsem snila o tom, že až se usadím, pořídím si Československého vlčáka. Když ta doba nastala a já začala zjišťovat, co výchova těchto psů obnáší, začala jsem se cítit velmi nejistě. Přišla jsem na to, že toto plemeno často končí v útulcích nebo je darováno během prvního roku jeho života, a tak jsem se rozhodla, že si zkusím vzít právě takového psa, který je nechtěný. Prvním byl Bakly, nejúžasnější stvoření, které jsem kdy poznala, toho jsem si brala z psího útulku v Kralupech nad Vltavou. Když zemřel, věděla jsem, že opět budu chtít poskytnout domov nějakému pejskovi, který neměl štěstí na stabilní zázemí. Nakonec jsem si jela k Brnu pro Koniáška, čistokrevného Československého vlčáka, který během svých třech let vystřídal několik majitelů, ocitl se v dočasné péči v šíleném zdravotním stavu, který mu byl osudným. Třetího Československého vlčáka Nukilika jsem si brala jako osmiměsíční štěně, které také stihlo vystřídat několik majitelů. Teď to bude rok, co nám dělá pestřejší život.

Toto plemeno je známé tím, že je náročné na výchovu. Kde jsi sbírala informace a jak ses naučila, a asi stále učíš, vychovávat “ČSVčko”?

Když nastal čas, kdy bylo reálné si ČSV pořídit, přečetla jsem si o něm snad veškeré dostupné informace na internetu, také jsem se přidala do facebookových skupin “Československý vlčák ČR” a “Československý vlčák v nouzi”, tam jsem mohla sledovat  aktuální dění, jak život s takovým psem vypadá a jaké jsou důvody k tomu, že se jim hledá nový páníček. Jsem ráda, že jste otázku položili, jak VYCHOVÁVAT “ČSVČKO”, často se mě totiž lidé ptají, jak je těžké takového psa vycvičit a já vždy odpovídám, že takový pes se nedá vycvičit, ale dá se vychovat. Myslím, že základ u těchto psů je neustálý kontakt, bezmezná láska a skálopevná trpělivost. (smích) To je záruka toho, že vám toto plemeno bude dělat skvělého parťáka… Čím víc času mu věnujete, tím lépe bude “fungovat”. Tím myslím, že stačí, aby s vámi pes mohl “pouze” být, nemusí to být aktivní trávení společného času. Myslím, že by si vás toto plemeno mělo zamilovat, protože následně je pro něj největší trest, když cítí, že vás v něčem zklamal, měl by vám důvěřovat a vy byste jeho důvěru neměli zklamat. To je způsob výchovy, který si troufám říci, že u všech tří psů celkem fungoval. Akorát teda Nukilik postrádá trochu empatie, ale věřím, že je to jen tím pubertálním věkem. Každopádně naše životy se velmi přizpůsobily těm psím. V podstatě neděláme nic, co bychom museli dělat bez psů a nejezdíme nikam, kam nemohou psi.

Vlci tě fascinovali už od dětství. Dokážeš nám popsat, čím nebo proč tě tak okouzlili?

Moji rodiče měli chovnou stanici Sibiřských Husky, které nechali žít smečkově a v mnohém se vlkům podobali, a já jako malá jsem je jako vlky vnímala. Dá se říci, že se dost podíleli na mé výchově, byla to velká součást mého dětství, a to ve mně prostě zůstalo. Že se v současnosti budu vlkům aktivně věnovat, jsem netušila a ani neplánovala.

Své první stopování sis vyzkoušela, když ti utekl Bakly. Jak jsi věděla, jak na to?

Vůbec jsem netušila. Ze začátku mě ani nenapadlo, že bych ho mohla stopovat, vše jsem řešila přes letáky a tím, že jsem prostě pořád někde nekoordinovaně chodila a doufala, že na sebe narazíme. Když začalo být jasné, že se Bakly nepohybuje jako běžný pes, ale že se stáhl do lesů a vůbec nevyhledává lidskou společnost, ba naopak, začala jsem mou situaci postupně konzultovat s vlčími stopaři, chovateli vlků, psími psychology, chovateli ČSV i s lovci. Nejdříve jsem začala dělat pachové stopy, pak když mi jednou přijel pomoc kamarád a objevil stopu, došlo mi, že se musím koukat i pod sebe a prostředí, kde se pohybuje vnímat trochu jinak. Tak se ve mně začal budovat jakýsi stopařský instinkt.

Jak dlouho jsi Baklyho stopovala a co na tom pro tebe bylo nejtěžší?

Baklyho jsem hledala 3 týdny a jeden den. Pátrání mělo několik fází a žádná z nich nebyla snadná. Nejtěžší na tom bylo asi to, že jsem měla pocit, že ho v tom nemohu nechat, ale zároveň ty šance, že ho ještě někdy najdu, byly minimální. V kombinaci s tlakem mého okolí, které mě začalo považovat za blázna, a s tím, že jsem přišla vlastně o veškeré příjmy i že jsem na tom začala být i celkem špatně zdravotně, to prostě celé jen gradovalo a nedá se jednoznačně říci, co bylo nejtěžší.

Jak se z tebe stala koordinátorka Vlčích hlídek?

Asi měsíc před tím, než jsem si vzala Baklyho z útulku, se v médiích objevila zpráva, že se do Krušných hor vrátili vlci. To pro mě bylo jako pohlazení na duši. V místních obyvatelích to ale vzbudilo paniku, na základě které tu AOPK společně s Hnutí DUHA Olomouc (organizace, která se ochranou a monitoringem šelem zabývá přes 20 let) uspořádali několik přednášek. Jedné jsem se učastnila i já. Když na závěr přednášky jeden myslivec prohlásil, že když vlka uvidí, tak ho stejně zastřelí, protože mu to nikdy nikdo nedokáže, nenechalo mě to klidnout a do “Duhy” jsem napsala, že bych se chtěla zapojit do ochrany vlků v Krušných horách, načež mi přišla odpověď, že děkují za zájem, že teď ale bohužel nemají kapacity se tu monitoringu a osvětě aktivně věnovat, ať si při mých toulkách všímám stop kolem sebe a případně to s nimi konzultuji. S těmito lidmi jsem zůstala v kontaktu i kvůli pátrání po Baklym. Nakonec mi od nich přišla zpráva, že by mohl přeci jen jeden seminář pro nové dobrovolníky v Krušných horách udělat a jestli nevím o nějakém vhodném prostoru, kde by se akce mohla uskutečnit. To se hezky propojilo s mým hostýlkem, který jsem v té době rozjížděla. Od té doby, co se tu uspořádal první seminář, se můj Yetti backpacker stal centrem Vlčích hlídek pro Krušné hory a já se stala koordinátorkou.

Co to vlastně Vlčí hlídky jsou?

Vlčí hlídky je skupina dobrovolníků tvořena velkým spektrem osobností. Mezi dobrovolníky máme lékaře, umělce, ajťáky, vědce, studenty a mnoho dalších zajímavých lidí z různých odvětví. Pomáhají nám s monitoringem velkých šelem a osvětou, aniž by se k čemukoliv zavazovali.

Může se k vám přidat laik? A pokud ano, jak?

Do Vlčích hlídek se může přidat každý starší patnácti let, kdo má zájem trávit čas v přírodě a zajímá ho život velkých šelem. Zájemce by měl projít jedním z víkendových školení, které pořádáme vždy na podzim na několika různých místech v ČR. Doporučuji sledovat tedy buď můj profil, nebo Facebook “Ochrana velkých šelem”, kde pravidelně informujeme o připravovaných akcích. Teď se například konal výjimečně jeden seminář v Českém ráji. Jinak obecné informace o Vlčích hlídkách jsou k nalezení na webu selmy.cz.

Jaká je šance, že vlka ve volné přírodě potkáme a jak bychom případně měli zareagovat?

Šance setkat se s vlkem ve volné přírodě je velmi malá, avšak ne vyloučená. Vlk se v lese chová jako jakékoliv jiné lesní zvíře, můžete se s ním se štěstím setkat, ale v zápětí zmizí. Nejadekvátnější reakcí je zkusit si ho stihnout vyfotit, ať vám to ostatní věří. (smích) Pokud navštěvujeme les, měli bychom brát neustále na vědomí, že my tam jsme na návštěvě,  zvěř je tam doma. Žádné ze zvířat nečeká na to, až nějakého dvounožce bude moct prohnat a “kousnout do zadku”… Avšak vždy tam nějaká rizika jsou. Zvěř útočí, když se cítí ohrožena v nečekané chvíli, to se násobí, pokud jde o matku s mláďaty. Proto bychom zvířatům v lese měli dát možnost, aby o nás včas věděla, a případně utekla nebo se schovala. V Evropě za posledních několik desetiletí není znám jediný fatální útok divokého vlka na člověka.

Jak stopování vlků probíhá a kolik jsi jich už potkala?

Způsob stopování se liší podle ročního období a aktuálních podmínek. Obecně lze říci, že máme území rozdělené do kvadrátů o určitých rozměrech a ty několikrát do roka procházíme. Umisťujeme v nich fotopasti, které kontrolujeme a hledáme tzv. pobytové znaky, což jsou například stopy, srst, trus, kořisti, ze kterých následně zjišťujeme další informace jako skladbu vlčího jídelníčku, odkud vlci přišli, jestli netrpí na nějaké parazity, kolik jich tu je atd. Asi to bude znít paradoxně, ale s vlkem jsem se naživo tváří v tvář ve volné přírodě nesetkala, ačkoliv je intenzivně monitoruji přes tři roky, vím, kde se pohybují, a nacházím čerstvé stopy. Souvisí to s tím, co jsem odpovídala v předchozí otázce.

V jednom ze svých podcastů zmiňuješ, že ses naučila dávat si životní cíle. Můźeš se s námi o některý ze svých cílů podělit?

Takový můj hlavní životní cíl je ten, abych byla z dlouhodobého hlediska šťastná, což se daří… A takové mé aktuálnější cíle jsou konečně dopsat knihu o Baklym, rozšiřovat vlčí osvětu do stále širších sociálních bublin, věnovat se zase naplno monitoringu vlků a tvořit.  S mým partnerem tvoříme všemožné radosti – on ze dřeva, já se po letech vrátila k malování a učím se šít a chtěla bych tomu věnovat více času a tvořit věci, které potěší i někoho jiného než mě… No, ono těch cílu je strašně moc, ale v tom podcastu i zmiňuji, že cesta k nějakému cíli mě může dovést nakonec úplně někam jinam, k něčemu, co by mě ani nenapadlo, že bych mohla chtít. Takovým jasným případem je právě má cesta k monitoringu vlků.

Znala jsi náš projekt BloggersRE před tím, než jsme tě oslovili? Co na něj říkáš?

Musím se přiznat, že neznala, ale to bude asi tím, že se o blogerský svět začínám zajímat až v poslední době. Každopádně po tom, co jste mě oslovili, jsem si vše pročetla, prohlédla, prozkoumala a musím říci, že se mi tento koncept líbí a jsem moc ráda za možnost spolupracovat. Myslím, že budujete super možnost, jak propojit a vzdělávat lidi, kteří se věnují sociálním sítím – jak aktivně, tak pasivně.

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Štěpánky Kadlecové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here