Bloggers RE

“DOMŮ DO ČESKA SE JEŠTĚ NĚJAKOU CHVILKU NECHYSTÁM,” ŘÍKÁ LEA FUIS


Sen odstěhovat se do zahraničí se může zrodit různě. Své o tom ví Lea, která  už pár let žije v Anglii a jejíž příhoda, jak o tom kdysi začala snít, vás možná dost překvapí. Jaké to je opustit rodnou zemi, svou rodinu i kamarády a odletět psát svůj životní příběh jinam? Jaké jsou možnosti hledání práce a jak těžké je překonat jazykovou bariéru? Nejen o tom v dnešním rozhovoru!

Kdy se ve tvé hlavě poprvé zrodil nápad odjet na delší dobu někam do zahraničí? Přemýšlela jsi nad tím delší dobu, nebo to bylo rozhodnutí spontánního charakteru?

Ta myšlenka studia v zahraničí mě lákala pravděpodobně už od základky, ale tehdy to byl spíš takový naivní nápad, kdy jsem si myslela, že mě to přejde nebo budu moc vystrašená na to to zkusit. Během střední školy se to ale už začalo formovat v něco, čím jsem si byla více a více jistá, a o to víc, když se zdálo, že to okolí pořád vnímá jako takový hloupý nápad mladé školačky. No a nakonec mě do toho nakopl pobyt v Anglii, kde už jsem si tím byla naprosto jistá. A taky kamarád Martin, který se snažil do Anglie dostat všechny své kamarády. (smích)

Proč zrovna Anglie? Měla jsi v hledáčku i nějaké jiné země?

To je docela vtipná, nebo možná až i hloupá příhoda. Někdy v 6. třídě jsme se bavily se spolužačkami o tom, kdo má rád jakou zemi. Padaly země od Itálie přes Španělsko a já netušila, kterou zemi si vybrat, a když už byla zmíněna i Francie, kterou jsem chtěla říct i já (protože mě jiné země nenapadly, ne že by jich bylo asi 195), vypadla ze mě Anglie. Přeci nemůže mít více holek rádo stejnou zemi – takhle základní škola nefunguje. No a postupem času jsem se začala o Anglii zajímat více a tak nějak si ji zamilovala. V hledáčku jsem ovšem měla i Kanadu, ale tam je vše trochu složitější s pracovním vízem a ta investice, kterou do toho člověk musí dát na začátku, je trochu vyšší, než ta v Anglii. No a pak taky tedy Harry Potter…

Co mnohé odrazuje od práce či studia v zahraničí, je jazyk. Jak jsi na tom byla s angličtinou před svým odjezdem? Jaká jazyková úroveň je dle tvého názoru potřeba?

Moje angličtina nebyla vůbec špatná. Vím, že to může znít přehnaně sebevědomě, ale v hodinách angličtiny na střední škole jsem neměla problém s většinou látky a všechno mi naskakovalo v hlavě tak nějak automaticky. Pak jsem ale přijela do Anglie a přepadl mě takový ten typický blok, kdy jsem se bála mluvit, protože jsem si myslela, že mě každý bude soudit, nebo si ze mě budou lidé dělat srandu kvůli gramatice či přízvuku. Ale ono je to právě naopak. Jakmile je vidět snaha, Angličané se vám budou snažit porozumět a hlavně pomoct. Je to naprosto přirozené, že děláme chyby a tápeme a není se za co stydět, protože jak všem říkám – není to náš první jazyk. S tou úrovní se to může lišit od práce k práci a od oboru k oboru. Pro studium je plynulá angličtina zapotřebí, dle mého, trochu více. Přeci jen v ní má člověk přednášky a veškeré projekty, zatímco pokud člověk dělá v kavárně, může trošku improvizovat. Tak či onak, rozhodně bych se toho nebála. Nejvíc se toho člověk naučí, jakmile je vhozen do vody.

Zvolila jsi možnost odjet za prací přes agenturu. Popiš nám, jak to probíhalo.

Prvně jsem agenturu zkontaktovala a za pár dní měla schůzku, kde jsem se o všem pobavila s paní, která se mnou byla od začátku v kontaktu. Probraly jsme, kam bych chtěla, jaká práce by mě lákala a jak je na tom má angličtina. Pokud si to dobře pamatuji, proběhla i lehká konverzace v angličtině ve stylu “představ se, proč chceš do Anglie, jaké máš koníčky..”. Podepsala jsem různé dokumenty, vyplnila dotazníky, zaplatila poplatek a na chvilku bylo ticho. Po dobu toho ticha byl můj profil v jakési databázi pro hotely, restaurace a další místa, se kterými měla agentura smlouvu. Tam se mohli právě zaměstnavatelé poohlížet po nových zaměstnancích. Po pár týdnech mi přišel první email s nabídkou z hotelu u Cambridge. Měla jsem možnost buď odmítnout a čekat na jiné nabídky, nebo to přijmout, což jsem udělala. Pak už stačilo jen koupit letenky a začít pořádně stresovat.

Máš zkušenosti i s hledáním práce v zahraničí bez agentury. Jaké si myslíš, že jsou výhody, a naopak nevýhody obojího?

Výhoda spolupráce s agenturou je, že máte všechno naservírováno na stříbrném podnose, máte se na koho obrátit, pokud nastane problém, ale to vše s poplatkem. Pokud do toho jdete sami, je to teoreticky zadarmo, ale zabere to více času a energie. Standardem, pokud chcete pracovat v pohostinství, je chodit po podnicích a odevzdávat životopisy osobně. A to přeci jen zabere nějaký ten čas, kuráž a hlavně energii. Rozhodně bych ale neodrazovala od zasílání životopisů elektronickou formou. Já takhle osobně našla práci v Bristolu, kterou mám vlastně do teď.

V Anglii ses po čase rozhodla i pro studium, a to rovnou žurnalistiky, kde jde především o znalost jazyka. Jak jsi to zvládala?

Nevím, jestli jsem úplně nejlepší příklad, vzhledem k tomu, že jsem studium nedokončila. To studium jako takové není úplná procházka růžovým sadem, ale to není žádné studium – ani to v rodném jazyce. Byly chvilky, kdy jsem vše chápala, ale taky i chvilky, kdy mi připadalo, že mi má angličtina nestačí a že něco nechápu, ale vždycky se stačilo profesorů doptat. V oboru je také spousta mezinárodních studentů, takže v tom nikdy nejste tak úplně sami.

Mnohé určitě zajímá, jak je studium v zahraničí náročné finančně. Víme, že jsi i při studiu pořád pracovala. O jakou práci konkrétně šlo? Zvládala sis vše platit jen ze svých výdělků?

Pracovala jsem a vlastně stále pracuji v kavárně. Nebudu předstírat, že jsem se živila sama bez pomoci rodičů, protože tomu tak nebylo. Každý měsíc mi chodily peníze, abych se nemusela tolik stresovat tím, kolik musím vydělat, abych se uživila, ale rozhodně to není nemožné. Většina studenstkých měst je plná kaváren a podníků, kde jsou zvyklí na to, že studenti můžou pracovat jen určité dny a hodiny a směny vám přizpůsobí rozvrhu. Já pracovala věštšinou ve dny, kdy jsem neměla školu, a dny, kdy jsem školu měla, jsem po přednáškách trávila buď prací na projektech, nebo nějakou tou socializací. Znám spoustu lidí, kteří to utáhli i bez pomoci rodičů, takže toho bych se určitě nebála.

Nemáš žádnou vlastní zkušenost se studiem v České republice, takže tě nebudeme prosit o srovnání českého a anglického školství. Poprosíme tě ale o charakteristiku toho, jak to na vysokých školách v Anglii funguje.

Opět musím začít tím, že každý obor a každá univerzita funguje trochu jinak, takže to, že moje výuka vypadala, jak vypadala, neznamená, že to je takhle všude. Celkově jsem měla přibližně 4 předměty, 3-4 dny v týdnu, většinou tak kolem 3 hodin denně – hodinová přednáška a dvouhodinové workshopy. Do každého předmětu jsem měla určitý počet esejí či projektů, na kterých jsme pracovali v už zmíněných workshopech. Ze začátku semestru jsme dělali různá cvičení, která jsme pak měli využít v práci na projektech. Ke konci už jsme měli v hodinách spíše volno určené k tomu, abychom práce dokončovali a konzultovali s profesory. Ústní zkoušky se na univerzitách nevedou, ale testy ano, jen ne ve všech oborech. My jsme měli dohromady jen 1, zatímco jiné obory minimálně 3, a to jen na jeden rok.

Ze školy jsi odešla, protože jsi necítila, že by tě studium dostatečně naplňovalo. Zůstala jsi ale v Anglii, momentálně žiješ v Bristolu a pracuješ v kavárně. Chceš v Anglii zůstat natrvalo?

Jak jste řekli, studium mi nedávalo velký smysl, a tak jsem se rozhodla přestat se trápit a ze školy odejít s tím, že pokud se na to budu cítit, jednou se vrátím a školu třeba dokončím. Momentálně nevím, jaký mám plán, ale domů do Česka se ještě nějakou tu chvilku nechystám. Neříkám ale nikdy. Jednou třeba přijde den, kdy se budu chtít vrátit za tím, co je mi blízké, a v Česku třeba zestárnu. Do té doby ale vše nechávám náhodě. Momentálně třeba koketuji i s myšlenkou přestěhování se do Skotska.

Jakožto projekt zaměřující se na online tvorbu se nemůžeme nepozastavit také u toho, že jsi aktivní na Instagramu a píšeš blog v angličtině. Jak to máš v těmito dvěma aktivitami? Děláš je čistě jen pro radost, nebo bys to ráda posunula na nějaký vyšší level?

Momentálně to dělám jen pro radost. Nepřipadá mi, že bych byla připravená nebo dostatečně sebevědomá na to, abych se tím třeba živila. Beru to hlavně jako takové odreagování, když se potřebuju vypovídat, nebo když mám chuť něco sdílet s okolím. Momentnálně nemám na vyšší level blogování energii ani čas. Mám práci na plný úvazek, ve které jsem denně třeba i 11 hodin a do psaní se mi pak upřímně nechce, což je škoda, ale nechci se do ničeho nutit, to by se pak dle mého odráželo na kvalitě článků a příspěvků. Takže další krok je najít si novou práci a začít se tomu věnovat trochu více, protože sama cítím, že mi to chybí.

Blogovala jsi už v minulosti, pamatujeme si tvůj blog MoiMeLea, ten byl ještě v češtině. Jaká byla tvá dřívější blogerská dráha?

Co si pamatuji, začala jsem blogovat někdy v 11 letech, a to založením blogu o Didlince, což, pokud si to dobře pamatuji, byly kreslené myšky, které se nějakou dobu objevovaly i v hračkářství. Na tento blog navázal i blog o The Sims 2, kde jsem sdílela takzvané komixy, které jsme sama vytvářela. Byl to kdysi nevěřitelný trend. Pamatuji si také svůj blog o naprostém ničem, kde jsem sdílela nejrůznější hlouposti od fotek slavných lidí po řetězovky a deníčky, které byly ve výsledku asi o 10 slovech. No a pak jsem měla nějakou chvíli pauzu a k blogování se vrátila na střední škole právě s blogem MoiMeLea.

Na Facebooku jsme našli tvou stránku o fotografování, kam jsi přispívala během let 2013 a 2014. I tvůj instagramový profil jeví jasné známky nadšení a nadání pro focení. Je to něco, co máš v plánu nějak rozvíjet?

Fotografování bych se moc ráda věnovala i v budoucnu. Je to pro mě taková nekonečná cesta, protože se s každým krokem učím něco nového a pořád mi připadá, že je toho stále dost, co se můžu naučit a v čem se zlepšit. V poslední době uvažuji i o prozkoumání nových vod jako focení koncertů či svateb. Ale to je spíš takový nápad v plenkách.

Děkujeme za rozhovor. Na závěr bychom se tě rádi zeptali, jestli jsi o našem projektu BloggersRE věděla už před tím, než jsme tě oslovili pro rozhovor.

Já moc děkuji za zájem o rozhovor. Musím se přiznat, že jsem toho moc nevěděla. Věděla jsem, že existuje, ale kromě toho nic víc. Pak mi ale nejlepší kamarádka napsala, že s ní vyšel rozhovor právě na vašem webu, a tak jsem si ho pořádně prohlédla a dle mého je to skvělý nápad, jak seznámit publikum i s blogery, kteří sice nespadají mezi ty nejznámější, ale rozhodně stojí za pozornost.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Leony Fuisové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojujeme online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Add comment

Follow us

Don't be shy, get in touch. We love meeting interesting people and making new friends.

Most popular

Most discussed

X