Bloggers RE

“OBČAS SE PŘISTIHNU, ŽE ČÍSLA STÁLE ŘEŠÍM,” PŘIZNÁVÁ LUKÁŠ MARTÍNEK


Lukáš se před časem rozhodl postavit na vlastní nohy a jít si za svým snem. Instagramové algoritmy jsou ale stále nemilosrdnější a stačí, aby byl člověk tak trochu perfekcionista, a je zaděláno na problém. Z Instagramu se lehce stane zabiják kreativity. Nejinak tomu bylo i v Lukášově případě. Jaký je jeho příběh?

Řekni nám prosím pár slov o sobě pro ty, kteří o tobě zatím neslyšeli. Kdo je Lukáš Martínek?

Tahle otázka mě vždycky donutí se zamyslet nad tím, kdo vlastně jsem, a pokaždý přijdu s trošku jinou odpovědí. Některý věci se ale nemění. Jsem naivní snílek, tvrdohlavej kluk, co rád dělá věci po svým a kterej se celej život za něčím žene. To je asi taková základní charakteristika, která by se dala vztáhnout na celej můj dosavadní život.

Jak ses dostal k focení a čím fotíš?

Tohle rád vyprávím a mluvil jsem o tom třeba i na mojí besedě v rámci FotoŠkoda Festu. Mám tu svoji cestu k focení rád, protože je vlastně hrozně obyčejná, ale o to víc pro mě důležitá. Celý se to vyvinulo tak nějak samo a nebylo to na sílu. Před třema rokama jsme se s přítelkyní rozhodli, že začneme víc cestovat, do té doby jsme totiž prakticky jezdili jen po ČR. Když jsem ale přemýšlel právě o těch předchozích cestách po ČR, došlo mi, že si z nich vlastně moc nepamatuju, a že mi kapku splývají. Naštěstí jsem ale měl po ruce pár fotek z mobilu, který mi ty naše dobrodružství připomněly, a já si v tu chvíli uvědomil, že už nechci většinu svejch zážitků zapomínat, ale že je musím nějakým způsobem konzervovat, abych si je mohl takhle oživovat. Focení se samo nabízelo a pak už to šlo všechno hrozně rychle.

Absolvoval jsi nějaké kurzy, nebo jsi spíš samouk?

V životě jsem byl na jednom workshopu, a to u Petra Klempy, kterej je v tom, co dělá – široký lifestyle focení, naprosto úžasnej a jsem za tu zkušenost vděčnej, byť lidi zatím vůbec nefotím, protože jsem hroznej stydlín. Jinak jsem se všechno učil a dál se učím primárně sám a na internetu. Myslím si ale, že kurzy jsou hrozně přínosný. Asi je lichá představa, že okoukáte něčí techniku a budete hned mistr. Podle mě je na workshopech nejdůležitější soustředit se na to, o čem člověk, od koho se učíte, mluví a trošku nasát jeho uvažování, protože to je podle mě na workshopech to nejpřínosnější – náhled a myšlení někoho jinýho, to je věc, co otevírá oči, to je to, co chcete nasát a zkusit aplikovat.

Přijde nám, že se všichni honíme za tím, abychom odjeli do zahraničí, a přitom v Česku je tolik hezkých míst. Kde to máš ty osobně v Čechách nejraději a proč?

Je to tak a nejsem v tom jinej, ale jak už jsem zmínil, myslím, že zrovna ČR mám hodně sježděnou. Z části je to daný asi tím, že je pro člověka jeho rodiště dost často tak trochu okoukaný, a zároveň jsme každej jinej a každýho láká a táhne něco kapku jinýho. Pro někoho to může bejt oceán, pro někoho vysoký hory, pro mě osobně je to všeobecná diverzita. To je na tom ale to krásný, tahle rozmanitost a možnost si život, cesty a sny přizpůsobit k svýmu, nemyslíte? V Čechách je spousta krásnejch míst, to je bezpochyby pravda. Pro mě, jako pro Pražáka, kterej miluje hory, je to ale do těch oblastí, který by mě zahřály u srdíčka, na víkendový honění východů slunce tak trochu daleko, o dopravní situaci ani nemluvím. Byť se to může zdát úsměvný, nejradši to mám v Čechách na mole na Hostivařský přehradě, kam hodím často odpočívat, vypnout a nic neřešit.

Máš pro nás nějaký tip na méně profláknuté a přitom “instafriendly” místo, kam můžeme vyrazit na výlet?

Donedávna bych řekl, že dřevěná kaplička v Ticháčkově lese, která má naprosto magický a jedinečný umístění i atmosféru. Bohužel se i díky mýmu zapříčinění stává v poslední době právě tím ,,instaspotem“, kterej se brzy okouká a dost možná se návalem lidí zničí i ta jeho kouzelná atmosféra. Doufám, že se pletu. Přesně tohle je ta trošku odvrácená tvář Instagramu. Popravdě se mi neprofláknuté místo radí špatně. Pár ,,tajnejch“ míst sice ještě v rukávu mám, ale nerad bych je kazil. Aspoň zatím ne, dokud si na nich, tak trošku sobečkovsky, neudělám ty svoje vysněný fotky. Můžu se ale ještě podělit o dva tipy, který jsou zadarmo a přitom nad zlato, protože i mě pomáhají nacházet nový místa. Hledejte na mapách, dnešní technologie umožňujou najít úžasný místa z pohodlí obýváku, nebo třeba cestou metrem z práce. Nezapomeňte i na těch známejch místech hledat nový úhly a možná budete někdy překvapení, že okoukanej spot vypadá z jiný strany snad ještě líp, než z tý, na kterou jste zvyklí. 

Fotíš radši východy, nebo západy slunce? A jak to řešíš s ubytováním, když se vydáš ,,lovit slunce“?

Fotím radši východy a u západů radši odpočívám. Obecně mám tyhle 2 časový úseky dne nejradši a není to primárně jen kvůli dobrýmu světlu, ale díky faktu, že jsou jednoduše kouzelný.

Na východech mě baví, že dost často překvapěj a vykouzlej ty nejkrásnější barvy, i když to třeba ještě 15 minut před nima vypadá, že ten den zkrátka sluníčko vyjít nemůže. Navíc je to pořád tak trochu loterie, protože vážně vylézt nemusí, a o to je to pak větší zážitek – navíc zaslouženej, většinu roku, pro mě tu zajímavější, si člověk musí dost přivstat. S tím lovem slunce je to pro mě ošemetný, když jsem v ČR, tak dost ,,žgrlošim“ a ubytování si neplatím, abych našetřil víc peněz na zahraniční cestování, a tak na východy vyrážím třeba ve 2 hodiny ráno. Západy maj podle mě zase nejkrásnější fázi těsně po nich, to většinou nebe ještě vykouzlí nějakou barevnou parádu. V zahraničí se snažím vybírat ubytka v dojezdovejch vzdálenostech od bodu zájmu, přičemž můj nejoblíbenější způsob je bydlení v campervanu, to má pak člověk ohromnou svobodu v tom, kde přespí a navíc je pořád ,,doma”. Tohle je můj romantickej sen, chatka v lese, u jezera, nebo vedle oceánu, hamaka, přítelkyně, pes, foťák, ohniště a campervan, víc v životě nechci, víc nepotřebuju. 

Co nikdy nechybí ve tvém batohu, když vyrážíš na foto výlet?

Foťák. (smích) Ne, teď vážně. Jsem rád, že je moje technika drobnější, a zároveň že je můj batoh dost velkej, protože tak s sebou mám vždycky kompletně všechno – foťák, 4 objektivy, dron, akční kameru, stativ a hromadu drobností, jako jsou baterky, filtry, apod. Na delších cestách tam dokonce nacpu i počítač. Prosím, nepráskněte aerolinkám, že moje palubní zavazadlo nemá 8 kg, ale 12. (smích) Na výlety si s sebou ještě přibaluju přítelkyni, která má podle mě západy a východy snad ještě radši, než já, ale to pak nesmím lízt ke srázům a na skaliska, abych někam nespadnul, protože jsem prej nešikovnej… Nutno přiznat, že má asi pravdu, byl jsem bez ní třeba letos na Madeiře a divím se, že jsem ještě celej.

Poslední dobou už nejsi na Instagramu tolik aktivní. Čím to je?

Rok 2018 pro mě byl hrozně náročnej, zejména po psychický stránce. Souviselo to s mým odchodem z práce z pozice kriminalisty, kterej byl poměrně vyhrocenej a táhnul se skrze celej rok, než došel do zdárnýho konce a než přišla aspoň trochu úleva. V hlavě jsem si pak pohrával s myšlenkou, zkusit se postavit na vlastní nohy a začít fotit. Myslím si, že to bylo dobrý rozhodnutí, a to i přesto, že to tentokrát díky spoustě mejch chyb, včetně podcenění příprav, úspor a spousty dalších okolností dospělo k poměrně brzkýmu konci. Hlavně jsem to asi celý uspěchal a teď tím nemyslím skok do fotky, ale spíš jsem si po vyhroceným konci v předchozím zaměstnání měl dát chvilku odpočinek a srovnat si hlavu. Teď se asi dostávám ke kořenům tý mojí snížený instagramový aktivity.

Ten můj nepodařenej první pokus jsem dával v tom návalu emocí za vinu tomu, že neumím fotit a byl jsem naštvanej na sebe, na sociální sítě, na svět… Přemýšlel jsem zkrátka trošku zcestně a vůbec jsem nebral v potaz fakt, že jsem se za 2 roky focení posunul ohromně dopředu, a že se nemůžu srovnávat donekonečna s těma nejlepšíma. Je fajn vidět, že se člověk může posouvat kupředu, ale asi by se neměl ubíjet tím, že to nejde ze dne na den. Zkouším se teď soustředit na to, abych se v budoucnu na vlastní nohy mohl znovu zkusit postavit a abych si mohl zkusit splnit svoje sny. A že jich nemám málo! Abych to všechno dokázal, musím se konečně po 30 letech života srovnat sám se sebou a uklidit si v hlavě. Když svojí práci nevěříte, špatně se vám ukazuje veřejnosti a ještě hůř prodává. Z těhle všech a mnoha dalších důvodů šel zkrátka Instagram teď trochu stranou, ale to by bylo na celej rozhovor.

Jak na to, že jsi zmizel z online světa, reagují tví fanoušci? Zaznamenal jsi třeba úbytek followers, nebo něco takového?

To si pište a jakej! Od tý doby, co online střídavě funguju a nefunguju, přičemž bych řekl, že spíš nefunguju, zmizelo už cca tisíc lidí, což je pochopitelný, protože ode mě zkrátka moc obsahu nepřibývá. Zároveň se hodně i snížila interakce s followery, a tak je dost znát i rapidní úbytek liků a komentářů. Samozřejmě je to i daný mojí menší kreativitou v poslední době. Soustředil jsem se na trošku jiný věci, než je social a od června jsem navíc vůbec nefotil.

Můžeš nám prozradit, co teď děláš za práci?

Momentálně dělám Compliance Specialistu v bance a nechtějte po mně, abych vysvětloval, co to je, protože je to celé trochu složitější. Nejlepší asi bude říct, že jsem součástí Risk Managementu. Trochu už mi ale začíná chybět nějaká víc tvůrčí činnost. Co říct, jsem snílek, ne úředník.

A co plán odjet na Nový Zéland? Je stále aktuální?

Nikdy nebyl aktuálnější. Plánuju vyjet minimálně na rok a ideálně putovat světem, než budu starej a vrásčitej. To si pak dám chvilku relax na houpací židli a hned vyrazím za dalším dobrodružstvím. S myšlenkou přemístit se na čas, nebo na stálo, do zahraničí si pohrávám už delší dobu a nejvíc mě lákají právě anglicky mluvící země. Z možností USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, nad kterýma jsem uvažoval, zatím vyhrává poslední jmenovaná, ale neříkám, že nakonec nezakotvím jinde. Mezi náma bych se nedivil, kdybych skončil v nějaký, o který v současnosti vůbec neuvažuju, protože mě život vždycky nějak překvapí. Zéland mě nadchnul na první pohled a jeden můj kamarád měl pravdu, když říkal, že jakmile se odtamtud vrátím, bude mě všechno okouzlovat trochu míň. Ta tamní diverzita přírody a snadná dostupnost nemůžou nikoho nechat chladným. Není to tak, že by se mi teď jiný místa nelíbily, ale postrádám u nich většinou ten “wow efekt”. Věřím ale, že na světě je pořád hromada věcí, co mi ten dech vyrazí, vždyť jsem z něj zatím skoro nic neviděl. Plno lidí z mýho okolí teď buduje kariéry, ale já si říkám, kdy jindy se zkusit vydat na cesty a poznat trochu svět, než teď, když je člověk ještě relativně mladej. Navíc myslím, že osudovou prací jsem si už prošel a mrzí mě okolnosti, za kterých jsem odešel. I díky tomu ale vím, že v životě potřebuju dělat něco, co mě bude naplňovat a co mi bude dávat smysl, a to buď fotku, nebo něco nějakým způsobem prospěšnýho týhle nádherný planetě. Když se mi to nepodaří, do kanceláře se přece můžu vrátit vždycky, ta otočná židle mi neuteče. Nehoním se za penězma a kariérou, je pro mě důležitý bejt šťastnej a dělat věci, co maj smysl, i když je to za cenu menšího finančního zajištění. Chci život prožít, a až se jednou budu ohlížet zpátky, cejtit, že to celý stálo za to!

Co ti Instagram dal a co naopak vzal?

Instagram mi dal hlavně spoustu přátel, se kterýma bych se jinak neměl šanci nikdy poznat. Nikdy jsem moc nezapadal, ale v prostředí lidí s foťákem se cejtím jako ryba ve vodě. Zároveň mi mí sledující hodně pomohli se sebevědomím v době, kdy jsem ho nejvíc potřeboval, za to jsem ohromně vděčnej. Částečně mi Instagram vzal soukromí, jelikož jsem k němu od začátku chtěl přistupovat, jako člověk a ne jen jako fotka a jméno, zkrátka jsem chtěl, aby mě lidi mohli trochu víc poznat a utvořit si se mnou vztah, chtěl jsem bejt osobní.

No a jak mi Instagram to sebevědomí v klíčový době dal, tak mi ho s přibývajícíma očekáváníma a nevypočitatelností algoritmů zase vzal. Začal jsem mít paniku, pokud příspěvek neměl dobrý čísla a vůbec mi nedocházelo, že na nich nezáleží. Díky tomuhle upínání se na odezvu jsem dost přišel o kreativitu, a zároveň začal fotit jenom pro Instagram, což je špatně a úplně se to míjí s původním důvodem, proč jsem začal fotit – zaznamenáváním si života, zážitků, chvilek, který už se nikdy nemusí opakovat. I když si myslím, že v současnosti už vím, co je opravdu důležitý a snažím se nenechat rozptylovat pitomostma, občas se přistihnu, že čísla řeším. Nejradši bych byl, kdyby Instagram skryl liky a počet followers pro třetí strany, hodně lidem by to pomohlo.

Znal jsi náš projekt BloggersRE před tím, než jsme tě oslovili? Co na něj říkáš?

Přiznám se narovinu, než jste mě oslovili, tak jsem ho neznal, ale teď jsem rád, že jste napsali, hlavně kvůli skvělejm rozhovorům, který máte na webu. Hrozně mě totiž baví, když se lidi otevíraj. Miluju příběhy a příběhy kreativních lidí vždycky stojej za to a inspirujou. Mimochodem, na Instagramu máte moc hezky vyladěný barvičky.

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Lukáše Martínka, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

PODPOŘÍŠ NAŠI TVORBU?

PODPOŘÍŠ NAŠI TVORBU?

10 TIPŮ, JAK VYLEPŠIT SVŮJ INSTAGRAM A SPOLUPRACOVAT SE ZNAČKAMI

X