Bloggers RE

“DÍKY SOCIÁLNÍM SÍTÍM JSEM TAM, KDE JSEM,” ŘÍKÁ TATÉRKA MONIKA VLČKOVÁ

Za to, že se dnes řadí mezi nejznámější české Handpoke tatéry, vděčí z velké části shodě šťastných náhod a dobrému načasování. Tahle cesta Moniky Vlčkové ale nezačala tak, že by si řekla, že chce být tatér, a i přesto, jak úspěšná je, vlastně dodnes neví, jestli tatérem chce být. Co všechno nám prozradila o svých začátcích? Jak se Monča staví k názoru, že by tetování mělo mít nějaký hlubší význam, a kolik tetování ona sama má? A jak důležité jsou v dnešní době sociální sítě, když se chce člověk se svou prací prosadit?

Moni, prozraď nám, kdy a jak jsi přišla na to, že se chceš stát tatérkou?

Asi poprvé mě napadlo tetovat v době, kdy se ve světě začalo trochu víc objevovat Handpoke tetování. Bylo to tak pět let zpátky, kdy jsem se přestěhovala z jižních Čech do Prahy kvůli škole a prostě to zkusila na sobě. Pak na kamarádech, známých,.. instagramové fotky odvedly svou práci, a jelikož v tu dobu Handpoke nikdo moc nedělal, tak to frčelo jak blázen. V tu dobu jsem si myslela, že je to jen fajn „vedlejšák“.

Snad nikdy jsme ještě od žádného tatéra neslyšeli, že by s tetováním začínal jinak než sám na sobě. Existují vlastně nějaké jiné možnosti, ať už u nás, nebo v zahraničí, jak se naučit tetovat?

Ano, je to tak. Bylo to dlouhé odhodlávání do sebe vrazit jehlu, ještě když pořádně nevíte, jak na to a máte fobii z krve. Ale chtěla jsem být pankáč a prostě jsem to zkusila. Ne všechny moje pokusy byly hned super technicky zvládnuté, ale to neodradilo mé kamarády a já tak měla i jinou kůži na trénování než jen svou.

Mám za sebou samozřejmě kurz tetování, kde vás můžou naučit techniku a tak dál, ale myslím si, že si to každý musí nejdříve odzkoušet sám a zjistit, jak se kůže chová a zda se tomu chce věnovat víc. 

Je teď spousta možností, na čem trénovat, jako jsou umělá kůže, banány, pomeranče,.. ale pořád to není lidská kůže, u které můžete vidět proces hojení.

Kolik svých „malůvek“ na sobě máš?

Mám tak dvacet tetování, u kterých jsem hodně trpěla, protože každé tetování, co si dělá tatér sám, je bolestivější než od jiných. (smích) Myslím, že to není jen můj případ, ale je to postižení všech, pokud si nelibují v bolesti. Dokonce už tak dva roky jsem do sebe jehlu nezapíchla. Baví mě více tvořit na ostatních, baví mě čisté plochy kůže, kde se můžu vyřádit a té nepotetované kůže už mám na svém těle celkem nedostatek.

Kolik tetování máš na sobě celkově a od koho jsou ta ostatní?

Celkově mám na svém těle kolem osmdesáti tetování. Je to velké číslo, ale mám více menších tetování, která nezakrývají tolik plochy. Jediné moje opravdu velké tetování mám na zádech a na ruce od @mercytattz – zatím asi mé nejoblíbenější. Ale tetovala mě spousta tatérů jako @bejbytattoo, @nafur_tattoo, @tetovackyzezvejkacky i netatérů. 

Máme pocit, že lidé se dělí na dva tábory – ty, kteří zastávají, že každé tetování musí mít nějaký hluboký význam, a ty, kteří jim to vyvrací a význam tetování neřeší. Jak se k tomuhle stavíš ty?

Jsem zastáncem obojího. Tetování může být pro lidi zaznamenáním určitého období života, ale může být i pouhou dekorací – ať už člověku pomůže se sebevyjádřením, nebo sebedůvěrou. Lidé mají spousty důvodů a já ani jeden neodsuzuji.

Odbočili jsme od tvých začátků, pojďme se k nim ještě na chvíli vrátit. Po jaké době ses odvážila tetovat i někoho jiného než sebe a s jakými motivy jsi začínala?

No, ze začátku jsem opravdu tetovala jen sebe, po nějaké době své dobrovolníky kamarády, kterým bylo jedno, zda je kérka hezká, nebo ne, ale svého prvního klienta jsem měla až tak po roce trénování, kdy jsem zvládla vytetovat čistou linku.

Začínala jsem samozřejmě s jednoduchými motivy jako sluníčka, srdíčka, potom jsem si troufla na květinové motivy a u těch jsem tak trochu zůstala a snažila se je zdokonalovat a najít si v nich svůj styl. To mi nejspíš zůstalo doteď, ale snažím se momentálně věnovat více abstraktu.

Už jsi zmínila, že se věnuješ metodě Handpoke, kdy se barva vpichuje pod kůži jen jehlou a nepoužívá se strojek. Proč sis zvolila právě tuhle metodu? Pracovala jsi někdy i se strojkem? Jaké rozdíly v těchto metodách, kromě samotné aplikace barvy pod kůži, jsou?

Ano, je to tetování pomocí jehly, kterou nevede strojek, ale pouze tatérova ruka, takže je to občas zdlouhavější a pracnější, ale já ten proces miluju. Baví mě se hecnout a udělat tetování přes celá záda pouze jehlou. Měla jsem období, kdy jsem chtěla přejít na strojek, a dokonce s ním i nekolikrát pracovala, ale z toho sešlo a doteď na to moc nepomýšlím.

Rozdíly jsou, ale nemusí být – záleží, jak je tatér zručný, jak umí pracovat s kůží a s technikou. Pokud si vygooglujete Handpoke, najdete spíše tečkované čáry nebo rozpité kérky. Ale ne vždy tomu tak musí být – je tu spousta skvělých tatérů, u kterých se vám nic takového nestane.

Jakým způsobem si tatér může vybudovat jméno a jak velkou roli v tom v dnešní době hrají sociální sítě?

Díky sociálním sítím jsem vlastně tam, kde jsem, a můžu říct, že je tetování moje práce. 

Myslím, že před pár lety bylo jednodušší se prosadit na sociálních sítích než teď. Je všeho hrozně moc, hrozně moc šikovných lidí a je to čím dál těžší. Ale je to dobře, protože má každý klient na výběr a tatéři nemusí tetovat to, co nechtějí nebo co není jejich styl.  

Tebe na Instagramu sleduje přes 20 tisíc lidí. Budovala sis tuhle základnu sledujících postupně, nebo přišel v určitém momentě nějaký zlom? A staráš se o svůj profil úplně sama?

Hodně mi pomohlo, že Handpoke v tu dobu, kdy jsem začínala, moc lidí nedělalo, byla to novinka a lidi to zajímalo. Takže sledující přibývali rychle a mě to povzbuzovalo k tomu, abych to dělala dobře. O svůj profil se starám sama a občas to podle toho i vypadá. (smích)

Přichází k tobě většina lidí právě díky Instagramu?

Lidé chodí hlavně díky Instagramu, kde můžou vidět mou práci, mé návrhy i zahojená tetování – to si myslím, že je v této době základ pro výběr tatéra. Ale mám i klienty, kteří tetování viděli na někom blízkém nebo s ním někoho potkali na ulici. 

Studio máš v Praze. Hostuješ někdy, za normálních okolností, i jinde?

Tetuji teď převážně v Praze, ale byla jsem i na hostování v Bratislavě a Brně. Minulý rok jsem měla v plánu hostovat v Berlíně, na Bali a v Portu – bohužel mi to ale situace, která trvá doteď, neumožnila.

Jsou pro tebe důležité prostory, ve kterých tetuješ? Ovlivňuje tvou práci to, jak vypadá tvé studio?

Rozhodně. Prostory jsou pro mě moc důležité – já i klient se musíme cítit příjemně. Už jsem vystřídala mnoho ateliérů a myslím si, že teď jsem konečně našla ten pravý. Je to krásný světlý prostor pod Petřínem s prosklenou střechou a výhledem do krásně zarostlého vnitrobloku, na který jsem narazila minulý rok před pandemií. Jen bych tam ráda trávila více času než teď, tak doufejme, že se vše brzy uklidní.

Jsi známá především svými minimalistickými přírodními motivy. Zaměřuješ se výhradně jen na ně a zaměřuješ se na ně odjakživa, nebo jsi nejdřív hledala svůj styl?

Když jsem byla mladší, hodně jsem malovala, ale květiny moc ne, na to byla spíše moje maminka. Já jsem vždy dělala spíše abstraktní kresby a malby a občas nějakou krajinku. Teď se do toho snažím opět dostat.

Každopádně s tetováním to bylo spíše tak, že ze začátku to bylo hodně na lidech, co chtějí, a lidé chtěli květiny, tak jsem se k nim nejspíš dostala takhle. Mám moc ráda přírodní motivy, ale mám je raději, když mám volnější ruku a můžu je něčím ozvláštnit. Teď rozhodně dávám přednost abstrakci a ráda bych se jí věnovala více. Moje abstrakce jsou ale inspirovány přírodou, takže se to nejspíš točí a bude točit stále kolem těch kytek. (smích)

Je něco, co bys nevytetovala?

Určitě ano. Jsou věci, na které si netroufnu nebo se jim nevěnuji. Určitě nevytetuji realistiku či tribal nebo vám nezačerním celou ruku.

Jak často vytváříš různé návrhy, kolik toho máš „v šuplíku“ a míváš tvůrčí krize?

“V šuplíku” toho mám celkem dost, ale ne vše mám chuť nebo odvahu zveřejnit. Tvůrčí krizi mám asi pořád. (smích) Zrovna v tuhle dobu, kdy můžu být zavřená v ateliéru nebo doma a tvořit, nedělám vůbec nic kreativního. Potřebuju být pořád v pohybu a tohle mi moc neprospívá. Ale věřím, že se zase vše vrátí brzy do normálu. 

Nacházíme se uprostřed pandemie, která tvůrčí krize u mnoha lidí často vyvolává. Jak se snažíš „nezbláznit se“? Jak aktuálně trávíš své dny a přiměla tě koronakrize něco ve svém životě přehodnotit?

Ano, tvůrčí krize a celkově krize asi dostihla tak trochu každého. Já pořád nad něčím přemýšlím a přehodnocuji, takže rozhodně. Ukončily se nějaké vztahy, přišly nové, přehodnocuji, co je pro mě důležité a co ne. Jsem více v klidu a ve své kůži než dříve, i přesto, že mám tvůrčí krizi. (smích) Svou krizi ale trávím na vesnici a snažím se dělat alespoň něco. Ted jsem začala tak trochu renovovat sedmdesátkový nábytek, běhat, nebo spíše chodit na procházky, a chci zkusit keramiku.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Moniky Vlčkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)

Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

.
.