O tom, že štěnátka a koťátka mají lidé na sociálních sítích rádi, není pochyb. Své o tom ví i Bětka, která má doma chlupáče rovnou dva a jejich dobrodružství sleduje už více než 10 tisíc lidí. Co svedlo blondýnku Bětku, huskounku Miu a američanku Sadie dohromady? A co spolu každý den zažívají? To i mnohem víc se dozvíte v dnešním rozhovoru…

Bětko, představ nám prosím svoji smečku, včetně sebe.

Naše smečka včetně mě je celá holčičí a skládá se ze třech holek – Sadinky, Mii a mě. 

Sadinka je sedmiletý voříšek, původem z Texasu. Všichni si myslíme, že jí v těle musí kolovat kojotí krev, protože to by vysvětlovalo mnohé. Je to hrozná palice, ale všichni ji samozřejmě zbožňujeme. Je to takový můj vymodlený pejsek a neuvěřitelná láska. Má za sebou vcelku náročné první dva roky života, které ji podle mě hodně vytvarovaly její povahu. Sadinky nejoblíbenější činností je ležení, jezení a hrabání děr. Nejradši to má u babičky v kuchyni, a když jí někdo nabídne místo na gauči nebo v posteli, tak se dvakrát nerozmýšlí a hned nabídky využije. Obecně si potrpí, jako správná ženská, na mužskou společnost a odpočinkové aktivity.

Mia oslavila v červnu čtvrté narozeniny, ale všichni si ji stále pletou se štěnětem, protože je velmi drobná. Je to sibiřský husky se vším všudy. Miluje pohyb, zimu, sníh a vlastně cokoliv, kde se může pořádně proběhnout a jen tak něco ji nezastaví. Je to ten nejveselejší pejsek, jakého znám, a vždy je připravena na dobrodružství, ať už se jedná o procházku, běhání, jízdu autem, metrem, vlakem (čímkoliv), nikdy není proti. Je to hroznej dobrodruh a cestovatel. Kdykoli kdokoli otevře auto, už ji má uvnitř. Je to takový ten pejsek, který by s vámi šel klidně až na konec světa. Horší je, když musí zůstat někde sama delší dobu. To pak z bytu nebo zahrady umí udělat pořádnou kůlničku na dříví.

Já se jmenuji Alžběta a v říjnu jsem oslavila 25 let. Jsem studentkou navazujícího studia na Vysoké škole Ekonomické v Praze v oboru Arts Management a do toho od letošního podzimu nově studuji herectví na Vyšší odborné škole herecké. Divadlo mě provází celým mým životem a jsem ráda, že se mu konečně mohu věnovat zase o něco více. Od prázdnin jsem také členkou divadelního souboru divadla Procity. Pokud bych měla vybrat tři věci, které mě charakterizují a které mám nejraději, pak to bude právě divadlo, pejsci a New York. Do toho všeho ještě chodím do práce, takže volného času mám opravdu pomálu. Kdykoliv mám ale nějakou volnou chvilku, hned se snažím vymyslet nějaký ten psí výlet nebo se potkat s kamarády, rodinou a vyrazit třeba za kulturou.

Měla jsi obě holky od štěnátka? Jak se k tobě dostaly?

Ano, obě holky jsem poznala už jako malá štěňátka.

Na Sadinku jsem narazila úplnou náhodou, když jsem se v Texasu vracela se svou host rodinou z volejbalového tréninku. V Texasu žije mnoho divokých volně pobíhajících psů a jedno štěně se jim očividně zatoulalo. Sadinku jsme našli v poli a doslova uhnali, abychom ji mohli odchytit a zachránit jí tak život. Od té doby jsme parťačky. 

Rozhodnutí pořídít si Miu asi nebylo v mé životní situaci zrovna to nejmoudřejší, ale rozhodně bych ho nikdy nevzala zpátky. Domů jsme si ji vezli jako několikatýdenní štěndo z vrhu 6 štěňat, kdy to byla láska na první pohled. Byla ze všech štěňat nejmenší a jako jediná byla zbarvená do šediva. Bylo to mimino, které hrozně zlobilo, a to jí vydrželo dodnes.

Proč zrovna tyhle plemena? Nejsou to své pravé opaky? Něco jako jing a jang…

To jste vystihli úplně přesně. Já jim říkám takový můj oheň a led. Ale jak se říká, protiklady se přitahují. Samozřejmě, že by bylo jednodušší mít pejsky podobné povahy, ale je to jako s lidmi, člověk si taky nevybírá, kdo se mu připlete do cesty a kdo mu přiroste k srdci. Sadinka byla můj první pejsek, a proto pro mne bude mít vždy speciální hodnotu. Mia byla zase prototyp psa, kterého jsem si vždycky přála. Díky ní jsem si zamilovala chození po horách, objevování přírody a veškeré sporty, které spolu můžeme dělat. Holky spolu i přes své jiné povahy krásně vychází a jedna bez druhé nedají ani ránu.

Jakou aktivitou se snažíš holky vyčerpat přes týden, když nemáš možnost vzít je na celý den pryč?

Jelikož jsem full time student, v současné době na dvou školách, a do toho pracuji, tak je to s mým časem občas velmi složité. S holkama mi hodně pomáhají rodiče, prarodiče, ségra, teta a sem tam i kamarádi. Za což jsem všem hrozně moc vděčná a jsem ráda, že je mám, protože bez nich bych to asi všechno jen těžko zvládala.

Obě holky jsou velmi specifické, a proto každá potřebuje úplně jiný přístup. Zatímco Sadinku člověk unaví hned, Mia má energie na rozdávání a fyzicky moc utahat nejde nebo alespoň moje běžecké schopnosti jí úplně nestačí. Vždy mám snahu chodit běhat a docházíme i na tréninky od běhejsepsem, ale teď, jak se ochladilo, tak se mi už tolik nechce. Pokud chci, aby i Mia spala jako miminko, přichází na řadu psychické unavování v podobě vjemů z města – auta, přechody, lidi, tramvaje, metro a všechno kolem. Takže kdykoliv můžu, tahám s sebou Miu kamkoliv.

Je nějaké místo, kam s holkama vyrážíte nejraději na výlety a víkend? Proč zrovna tam?

Jelikož jsem původem z Hradce Králové a našemu kraji vévodí Krkonoše, tak nejraději s holkama jezdím právě tam. Každý rok si tam uděláme výlet hned několikrát a Sněžka už se stala takovou naší tradicí. Krkonoše jsem si opravdu oblíbila a nejlepší část je, když můžu mít na určitých místech obě holky na volno, aby se pořádně proběhly. Letos v létě jsem si ale velmi oblíbila i jižní Čechy, kam se zase v prosinci chystáme znovu.

Jak řešíš ubytování? Je snadné v Česku najít hotel nebo penzion, kam můžeš s pejskem?

Zatím se mi nestalo, že by nás někde odmítli. Ba naopak. Například dva roky zpátky jsme jely do Špindlu ještě s kamarádkou a třetím psem, kde se k nám chovali úplně úžasně a každý pejsek si přišel i na nějaký ten páreček. Samozřejmě vždy volám dopředu a ujišťuji se, že vše je s vedením hotelu v pořádku. Většinou je účtován nějaký poplatek za psa, který se pohybuje kolem 200 kč/noc. Obecně se tenhle trend cestování se psem v ČR hodně rozvinul a jen málokdy narazím na místo, kam nás vysloveně nepustí. To ale potom není místo pro mě, protože kam nemůže pes, tam nepůjdu, ani kdybych zrovna žádného neměla s sebou.

A co cestování se psi do zahraničí? Co je tam horší a co lepší než u nás? Ať už se jedná o ubytování, přístup lidí,..

V zahraničí jsme zatím bydlely na Slovensku, v Rakousku a Švýcarsku a všude proběhlo všechno v naprostém pořádku. Obzvlášť z návštěvy ve Švýcarsku mám moc milé vzpomínky. Čekala tam na nás na pokoji miska, plno dobrot a psí deka. Celkově jsou tyhle státy velmi otevřené k cestování s pejsky. Například v Rakousku i ve Švýcarsku s vámi může jít pejsek i do nákupáku. Nevím, zda se to dá úplně rozdělit na horší a lepší než u nás. Řekla bych spíše, že jsou všemu pouze více otevřeni, ale tenhle přístup už se dostává i k nám.

Máš nějaké vysněné místo, kam by ses s holkama chtěla podívat?

Určitě do Norska! Plánuji to již druhým rokem, ale jdu na to postupně skrz Tatry a Alpy. Doufám, že příští rok nám to už konečně vyjde a uděláme si roadtrip Evropou na ty krásné fjordy, které Norsko nabízí. Mým dalším snem je Aljaška, ale to nevím, jestli bych holky tahala s sebou. Sadinka už má jeden let z Texasu za sebou a Mia je vcelku strašpytel. Takže asi spíš jen kvůli mně, podívat se na nejdelší závod psích spřežení Iditarod.

Jaký je život ve městě s dvěma psy? Setkáváš se s nějakými úskalími?

Jak vždycky říkám, od té doby, co mám pejsky dva, bych už jednoho nikdy nechtěla.. ale občas si užívám, když nemám žádného a mou roli zaskočí rodiče nebo prarodiče. Největší úskalí je v Praze asi ta vzdálenost. Do školy to mám skoro hodinu, takže to není jen tak otočit se během dne doma a vyvenčit je. Nemám ráda, když holky musím nechat dlouho samotné, a proto se vždy snažím najít někoho, kdo by se za nimi během dne zastavil nebo si je třeba na celý den vzal. Co se dopravy týče, Praha je velmi pokrokové město a pejsci tam smí jezdit MHD zcela zdarma, což mi situaci taky velmi usnadňuje. Jen ty přeplněné autobusy a eskalátory v metru nám občas nejsou úplně příjemné.

Psa jsi chtěla už od dětství. Bylo něco, co tě překvapilo, když sis ho konečně pořídila? Něco, co jsi nečekala?

Pejska jsem chtěla, ještě když mě mamka vozila v kočárku. Moji oblíbenci tenkrát byli Afgánští chrti. Když jsem byla o něco starší, hodně jsem pomáhala tetě s jejím pejskem, což byla moje nejoblíbenější aktivita a na Zorinku vždy moc ráda a v hezkém vzpomínám. Možná proto mě mít psa tolik nepřekvapilo, protože Zorinku jsem často vnímala i jako svou zodpovědnost. Samozřejmě je to jiné, když se stanete majitelem pejska. Znamená to nahlášení se na magistrátu, placení poplatků, hlídání si očkování, odčervení, vytahování klíšťat, ale spíše převládají ty příjemné věci jako je mazlení a toulání se při procházkách bez telefonu. A hlavně ta milá společnost a radost, když se vrátím domů. Člověk se ale pořád učí něčemu novému, a tak mě vždy něco překvapí. Třeba co všechno dokáže jeden pes zničit nebo jak moc pozornosti vzbudíte, když se procházíte s malým huskounětem po Václaváku.

Co bys poradila lidem, kteří nad pořízením psa také uvažují?

Mít psa rovná se kompromis. A to pořádnej. Před pořízením psa si člověk musí položit otázku, co všechno je schopen obětovat a jak moc je připraven upustit od svého komfortu. Člověk musí každý den vstát minimálně o půl hodiny dřív, aby pejska stihl vyvenčit a nakrmit, pak má v hlavě zase odpolední venčení a před spaním se musí zas. A to je takové minimum, s čím by měl člověk počítat. Samozřejmě pokud s pejskem můžete chodit častěji, tím lépe. Nikdy to proto nesmíme brát jako povinnost, ale jako radost. Než se člověk rozhodne pořídit si pejska, měl by si ujasnit, jestli je připraven věnovat nadcházejících 15 let nějaké další živé bytosti, protože pejsci zažijí opravdu jen to, co my jim umožníme a co jim ukážeme. Pokaždé, když se vrátím domů a je tam něco poničeného, se proto primárně zlobím na sebe, protože jsem to byla já, kdo něco pořádně neuklidil, a nebo holky ráno málo unavil, a tak mají potřebu něco žmoulat.

Znala jsi náš projekt BloggersRE před tím, než jsme tě oslovili? Co na něj říkáš?

Poprvé jsem se o projektu dozvěděla až když jsem byla oslovena pro tento rozhovor. Od té doby jsem si stihla projet nejen web, ale i Instagram a musím říct, že obsah je velmi zajímavý. Primárně mě baví sekce o cestování a životním stylu. Celý koncept sdružování zajímavých lidí na jednom místě se mi moc líbí, protože v dnešním hektickém světě přicházíme do styku s obrovským množstvím informací. Proto je příjemné, že existuje takové místo, kde si každý může přijít na to své a dočíst se něco nového nebo zajímavého.

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Alžběty Kudelkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here