Muzikálová herečka Petra Vojtková věděla již od malička, že půjde uměleckou cestou. Po taneční konzervatoři vsadila vše na jednu kartu, a to na JAMU v Brně. Že jí to vyšlo, nám napovídá velké množství muzikálů, ve kterých si již zahrála. Jak jí to na prknech, která znamenají svět, klape s manželem a jak se Petra vyrovnává se stále přítomným bulvárem? Nejen o tom v dnešním rozhovoru!

Na začátek prosíme o představení, kdo je Petra Vojtková ve svých vlastních očích?

Petra Vojtková (31) je jednou z předních muzikálových hereček v Praze. Od roku 2011, kdy absolvovala na JAMU v Brně, nastudovala skoro 30 muzikálů, především v hlavní roli. Určitě si vybavíte muzikály jako jsou Mamma Mia, Bonnie a Clyde, Doktor OX nebo Vlasy. Hrála po boku českých ikon Heleny Vondráčkové či Jiřího Korna. Momentálně ji můžete vidět jako Charity v koncertní verzi The Greatest Show. Začátkem října se můžete těšit na muzikálovou senzaci Tarzan, kde si zahraje jeho lásku, krásnou botaničku Jane. 

Jste známá především jako muzikálová herečka. Toužila jste býti herečkou už jako malá, a pokud ne, co bylo tehdy vaším vysněným povoláním?

Naši rodiče nás s mojí sestrou od malička vedli uměleckou cestou. Hrála jsem na klavír, navštěvovala soukromé hodiny zpěvu, zpívala jsem ve sboru, měla několik pohybových kroužků, gymnastiku atd. Byla jsem přijata na Taneční konzervatoř v Brně, kde jsem po čtyři roky rozvíjela pohybovou stránku a získala takové základy, ze kterých čerpám dodnes. Tehdy jsem se k herectví ještě ani nedostala.

Jaká byla vaše cesta k tomu stát se herečkou?

S herectvím jsem začala později, kolem 14. roku, ve Studiu Dům pod vedením Evy Tálské v divadle Husa Na Provázku. Přesně v tomhle věku jsem pořád netušila, jestli chci být spíš zpěvačka, nebo herečka. Ale v 17 letech mě maminka vzala do Městského Divadla v Brně na muzikál Vlasy a já zjistila, že existuje obor, kde můžu skloubit všechny složky. Obor, který lze studovat na vysoké škole a kterému se pak můžu celý život věnovat. Tehdy po maturitě podali všichni přihlášky na vysoké školy. Já jsem si podala jen jednu jedinou přihlášku. Na JAMU v Brně, obor muzikálové herectví. Táta byl z toho nervózní a chtěl, abych měla ještě jednu pojistku, kdyby to nevyšlo. Nechtěla jsem tehdy o tom vůbec slyšet. Proč by to jako nemělo vyjít? Byla jsem jak slepá. A tak jsem tehdy podala přihlášku i na Filozofickou fakultu, ale už tehdy jsem věděla, že se na přijímačky nedostavím. JAMU a muzikál byla moje cesta. A díky Bohu vyšla.

Na svém kontě máte role v nespočtu muzikálů. Na které vzpomínáte nejraději a proč?

Moje první hlavní role v Praze byla v muzikálu Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce. Nedá se slovy popsat, jak jsem milovala tohle představení. Texty písní napsal Pavel Vrba, hudbu Ondra Brzobohatý a libreto Jiří Hubač, který se bohužel nedožil premiéry. Což mi připomíná nový výborně zpracovaný muzikál Vlasy v divadle Kalich, kde hraji Sheilu. Je nadčasový a hluboký v mnoha vrstvách. To vše díky režisérovi Šimonovi Cabanovi a překladateli Jiřímu Joskovi, který se premiéry nedožil podobně jako pan Hubač. Najednou zbylé zkoušení i celé představení zahalí šok, smutek a součástí představení jsou nevyřčené věty, slova, pocity, které představení jistým způsobem povýší do nevysvětlitelné roviny. 

Máte naopak i nějakou nepříjemnou zkušenost, kdy se vám například úplně nezamlouvala vaše role, ukázal se špatný přístup vedení nebo vám úplně nevyhovovala spolupráce s některým z kolegů?

Ano, ale nerada bych to více rozváděla. Víte, já jsem perfekcionistka. Moje jméno je zárukou kvality. A tak jako mám já 100% nasazení, očekávám ho i od druhých. 

Kromě muzikálů jste zkusila i televizní a filmové role či dabing. Co je vám úplně nejbližší, jsou to právě muzikály, anebo nás překvapíte jinou odpovědí?

Dabingu jsem se věnovala jen několik let hned po vysoké škole. Měli jsme ho jako studijní předmět. Když jsem přijala angažmá v Plzni, musela jsem skončit, žádné dabingové studio tam není. Byla to krásná práce, i když ne dobře placená. Věnovala jsem se jen nahrávání rádiových a televizních reklam. Tomu se věnuji dodnes, ale už tady v Praze. 

Televizních rolí už mám pár za sebou a točit mě baví moc. Většinou je to hlavně o čase. V létě jsem měla točit film, ale krylo se mi to se svatbou, tak jsem musela odmítnout. Ani jsem jim pořádně nemohla říct důvod, jelikož jsme svatbu tajili. Věřím, že přijdou další krásné nabídky.

Dostali jsme se k tématu vaší nedávné svatby. Je tomu teprve něco málo přes 3 měsíce, co jste se vdala za herce Romana Vojtka. Jaké jsou vaše pocity po tak velkém životním kroku?

Pořád jsem čekala, že se něco změní. Že to pocítím i vnitřně. Myslela jsem si, že přijde nějaká velká změna, když je ta svatba tak velká věc. A nepřišlo nic. (smích) Pořád jsme ti stejní lidé, kteří se milují. Naše svatba byla překrásná a nezapomenutelná.

Jak si zvykáte na nové příjmení? Stává se vám někdy, že se podepíšete nebo představíte pod svým rodným příjmením?

Na Vojtkovou si zvyká spíš okolí. V divadle jim to trochu dělá neplechu. Mám krásné nové doklady s jiným jménem. Iniciály mi naštěstí zůstaly stejné. Ale není to pro mě samozřejmost. Když mám podpisové akce, tak mi bývalé příjmení občas uklouzne. Ale snažím se už všude představovat a podepisovat novým příjmením, ať nikoho nepletu a zvykneme si co nejrychleji všichni.

Jak se vám s manželem pracuje? Má vaše partnerství na hraní různých rolí nějaký vliv?

Jsme k sobě upřímní, i když to někdy není příjemné. Od koho jiného si nechat poradit než od nejbližšího člověka. Je to nejrychlejší cesta. Ze začátku jsme se před sebou doma styděli. Každý jsme zpívali v jiné místnosti a nejlépe, když ten druhý zrovna nebyl doma. (smích) To vše je pryč a navzájem si pomáháme a podporujeme se. Hráli jsme spolu shodou okolností jen ve třech inscenacích a na jevišti se potkali všeho všudy 5 minut. Ale moc by se nám líbilo mít vlastní představení. Tak uvidíme, co čas přinese.

Než se vaším přítelem, teď již manželem, Roman stal, nebyl na vás tolik soustředěn bulvár. Jak se smiřujete s tím, že jste teď více v jeho hledáčku? Trápí vás to nějak, nebo to neřešíte?

Bulvár byl na mě soustředěn bohužel od první společné fotografie s Romanem, která vyšla. Jsou to 4 roky a pamatuji si to mediální divadlo jako dnes. Když jsme někam přišli, blesky nám málem vypálily oči a Roman musel fotografy prosit, ať nám dají pokoj. Před bývalým Romanovým bytem parkovalo auto s kamerou, která nás sledovala 24 hodin denně. Přiznám se, že na to si člověk nezvykne.

Zažila jsem článek, který mi vehnal slzy do očí. Ten den byl pro mě zlomový. Naučila jsem se bulvár nečíst. Občas mi něco pošle moje maminka. Ale vesele vše ignoruji. Když dělám někde rozhovor, tak to kontroluji. Ale popravdě nechápu, že je dovoleno sledovat lidi, zveřejňovat neautorizované články a nesmysly, proti kterým se většinou nedá bránit. Ale věřím v inteligentní čtenáře. Dnes už je situace klidnější a jsem za to moc ráda. Myslím, že jsme klidný pár, který nevyhledává pozornost a zbytečně nedělá skandály.

Když už jsme nakousli téma bulváru, který má v dnešní době snad větší sílu na internetu, než v tištěné podobě, přejdeme k tématu sociálních sítí. Jak vy sama sociální sítě v dnešní době vnímáte?

Nedá se ani slovy vyjádřit, jak jsem ráda, že mě tato doba zastihla až v dospělém věku. Dětství bez mobilu a internetu beru jako dar. Kdo nezažil, neví. Na první počítač jsem si musela jet vydělat až do zahraničí, abych vůbec odmaturovala. Na sociální síti jsem se objevila až na vysoké škole. Do té doby bylo vše neznámé. Pokud má člověk znalosti a správnou dávku intelektu, říkám sociálním sítím ano, pak je lze využít i efektivně. Největší hrozba číhá na děti. Stávají se asociálními, mají imaginární přátele, objevuje se virtuální šikana, sexuální zneužívání, bezcitnost v komentářích aj. Chybí jim přesah myšlení, jaký může mít ono chování dopad, a to jak na jejich psychiku, tak na psychiku ostatních. Nemluvě o zdravotních dopadech, které věřím, že přinese pátá generace bezdrátového připojení, tzv. 5G. Každá geniální věc je naprosto zneužitelná.

Na svém instagramovém profilu máte přes 18 tisíc sledujících. K čemu jej primárně používáte? Vnímáte jej jako možnost být více v kontaktu se svými fanoušky?

Představuji si, kdybych jako malá mohla někam napsat Leonardovi DiCapriovi a on by si to opravdu přečetl. Asi bych se zbláznila radostí. (smích) Pamatuji si, jak jsem se snažila vymazat skoro celý můj život na Facebooku, aby tehdy bulvár nemohl nic vyštrachat a otisknout. Svůj osobní profil už prakticky nepoužívám. Založila jsem si Instagram a nastavila tím hranice, co je pro mě uveřejnitelné. Pustím sledující jen tam, kam chci. Vyjádřím názor, na co chci. Spolupracuji, s kým chci. Je to možnost být neustále v kontaktu s fanoušky. Můžou mi kdykoliv napsat a vědí, že odpovím. Poslední dobou jsem se hodně věnovala charitě. Naposledy se mi podařilo vybrat skoro půl milionu pro bojovníka Adámka. Jsem na své sledující nesmírně hrdá. Tehdy jsem si řekla, že sociální sítě mají smysl a je jen na nás, jak je uchopíme. 

Na sociální sítě a celkově online tvorbu se zaměřuje i náš projekt BloggersRE. Slyšela jste o něm před tím, než jsme vás oslovili pro tento rozhovor? Co si o myšlence našeho projektu myslíte?

BloggersRE je super nápad. Spojovat influencery, uveřejňovat články se zajímavými lidmi… Dobrých projektů není nikdy dost. Přeji vám hodně štěstí!

Na závěr nám, prosím, prozraďte, na jaký nový muzikál s vámi se v nejbližší době mohou diváci těšit nebo co jiného chystáte.

Všechny vás srdečně zvu na nádherný muzikál Tarzan, který nevypovídá jen o lásce, ale i vztahu k přírodě a zvířatům. Je hezké vychovávat diváky, dělat muzikál, který má přesah a nádhernou hudbu Phila Collinse. Další pecka je koncertní verze The Greatest Show, kde zatajíte dech. To vše v divadle Hybernia. Také jsem zmiňovala muzikál Vlasy v divadle Kalich a v Plzni se stavte na muzikál Donaha v režii Dalibora Gondíka.

Autor: Adéla Lelková a Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Petry Vojtkové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here