Bloggers RE

“OPRAVDOVÁ KVALITA SE NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH ČASTO VYTRÁCÍ,” ZDÁ SE PETRU LUDWIGOVI

Vzdělávací videa, motivační přednášky, firemní školení, konzultace, podcastové rozhovory Deep Talks, odborné rešerše, články, a v neposlední řadě knižní bestseller Konec prokrastinace. To vše tvoří a sdílí autor, datový specialista a zakladatel GrowJOB institutu Petr Ludwig. Od vydání jeho první knihy uplynulo již téměř 10 let, neustále však dokazuje, jak moc je nadčasová. Nyní Petr připravuje knihu novou, ale když je třeba, dovede všeho nechat a briskně reagovat na aktuální dění. K šíření osvěty se mu daří zúročit své napojení jak na vědce, tak na influencery. Jak se ohlíží za dobou covidovou a co je nyní podle něj novou hrozbou? Kterou ze svých dosavadních aktivit zatím vnímá jako nejzásadnější? Kde se cítí nejvíce doma? A v čem spatřuje smysl života?

Petře, pro vaše aktivity je typická práce s přesnými daty. Dostal jste se již i do situace, na niž byla všechna data krátká? Řídíte se někdy například intuicí?

To je velká otázka, kdy se rozhodovat emocemi a kdy rozumem. Obecně upřednostňuji rozhodování podle emocí, pokud se to týká lidí kolem mne. Třeba ohledně kolegů v práci, nebo partnerských vztahů, kde jsou emoce podle mě důležitější. Například potenciální zaměstnanec s ukázkovým životopisem vám může připadat “tabulkově” dokonalý, ale když si nesedíte emočně, tak vzájemný vztah zkrátka fungovat nebude.

Na druhou stranu, rozhodování pomocí dat je důležité tehdy, když už máme danou problematiku dobře zmapovanou. Například bych se řídil současnými vědeckými poznatky v situaci, kdy již existují rozsáhlé studie popisující, kdy a jak funguje určitá látka v rámci lidského zdraví. Máme to štěstí, že dnes je většina vědeckých studií i meta studií dostupná zdarma a dají se snadno dohledat.

Samozřejmě i studie mají svá úskalí, protože často mluví o určitém průměru. Pokud tedy tvrdí, že na většinu pacientů fungovalo “A”, neznamená to, že bude fungovat na všechny. Každý jsme jiný a je velmi důležité brát v úvahu i individuální přístup, nejen k našemu zdraví. Dnešní medicína se toto už snaží zohledňovat. Myslím si, že velká budoucnost bude v medicíně na míru podle analýzy genetického kódu, která se začíná hodně rozšiřovat.

Jaký byl hlavní důvod vašeho nedávného působení v Dubaji? Splnilo to vaše očekávání? Budete se tam ještě vracet?

Před nějakou dobou jsem se asi po půl roce vrátil domů. Momentálně mi to nejvíc vyhovuje právě v Česku a nic mi tu nechybí, takže tady asi chvíli zůstanu. Ale v budoucnu bych se asi jednou rád vrátil do New Yorku, kde mám rozdělaných spoustu projektů a možná právě i do Dubaje.

Pobyt v Dubaji z velké části očekávání naplnil. Vychází mi tam knížka v arabštině, ohledně které se točila většina aktivit, navíc jsem tam ještě vedl několik přednášek. Zajímavé bylo, že moje působení vyšlo zrovna na období, kdy byla celá Evropa zavřená a Dubaj otevřená. Mohl jsem se tedy od nich přímo na místě učit, jakým způsobem přistupují k pravidlům a jak obecně řeší koronavirus, protože si myslím, že se jim to podařilo poměrně dobře zvládnout. Cítil jsem, že vláda to má pevně v rukou, ale zároveň jí lidé důvěřují, což bylo poměrně uklidňující.

Ačkoliv my jsme tady v poměrně jiné situaci, napadá vás něco, co by se dalo úspěšně aplikovat i u nás?

Myslím si, že je to především o technologiích. Protože státy, které obecně fungovaly a fungují dobře (Dubaj, Taiwan, Singapur, nebo třeba z Evropy Estonsko), mají velmi rozvinutý e-gomerment a různé mobilní aplikace, kde člověk může získat přístup k informacím, QR kódům, atd. My se teď v Česku o to snažíme, ale podle mě už to zde mělo fungovat dávno a český stát s tím úplně neumí pracovat. Stále musíme kvůli spoustě věcem někam na poštu, obíhat úřady, všechno je papírově, trvá to… Skoro bych řekl, že na jednadvacáté století je digitalizace státní správy u nás až ostudná.

Na vašich sociálních sítích je vidět, že jste často na dlouhodobějších cestách. Cestujete takto více z pracovních důvodů, nebo je to vaše osobní potřeba? Dokážete si představit usadit se trvale na jednom místě?

V základu pro mě bylo cestování vždy spojené hlavně s odpočinkem. Mám třeba pravidlo, že se každý rok snažím jet na měsíc do Japonska a nepracovat tam. Primární motivace je vypnout, odinstalovat si Facebook, být někde v horách a zapomenout, jaký je den v týdnu. Vlastně jsem se k tomu dostal náhodou, ale když jsem tam poprvé strávil celý měsíc, zjistil jsem, jak moc mě to dokázalo zrestartovat, kolik jsem měl najednou energie a jak klidnější byla moje mysl. Nyní jsem takto vycestoval už asi šestkrát nebo sedmkrát a všem svým klientům podobnou delší dovolenou pokaždé velmi doporučuji. Je to jako si koupit do mobilu úplně novou baterku, když ta původní vlastně ani nejde zcela dobít.

Naopak před třemi lety jsem se za prací přestěhoval na dva roky do Ameriky, což bylo motivováno čistě pracovně a odpočinku tam moc nebylo. Ono bydlet na Manhattanu snad ani nemůže být úplně klidné. Vlastně mi přijde, že by spíš lidé, co tam žijí, taky potřebovali vypnout a New York na nějaký čas úplně opustit. Asi jsem tam pracoval ještě více než doma. Tím pádem se poslední dobou pro mě cestování stalo spíš součástí pracovních aktivit, hlavně ohledně knihy, která postupně vychází v dalších a dalších jazycích.

Když pomineme Českou republiku, kde se cítíte nejvíce “doma”? A vzhledem k tomu, že často sdílíte gastro zážitky, tak jaká je vaše nejoblíbenější kuchyně?

Aktuálně mám asi tři místa, kde se cítím nejlépe, a to Prahu, New York a Kyoto. V Praze mám kořeny, dlouholeté kamarády, je to můj domov v pravém slova smyslu. Na práci je to New York, kde je člověk přímo u zdroje hlavního dění a cítí tam neuvěřitelnou energii. A Japonsko je pro mě ideální místo na odpočinek. Mají tam ohromně pozitivní vztah k minimalismu a nikde není nepořádek. Za celý měsíc tam třeba nezažiju jedinou negativní emoci – lidé jsou milí, všechno funguje, mají dobré jídlo a krásnou přírodu. Navíc můžu kamkoliv jít a cítit se bezpečně.

Například v zenovém chrámu v Kyotu pociťuji naprostý klid a mír v duši. Doposud jsem nikde jinde, než v Japonsku nic tak intenzivního nezažil. Třeba v Jeruzalémě, v přítomnosti veškeré té tíhy a napětí z neustálých konfliktů, bylo pro mne těžké si odpočinout. Na druhou stranu bych v Japonsku asi nechtěl dlouhodoběji žít, protože život tam je těžký a pracovní výkonost a morálka mnohem náročnější než třeba v Evropě.

Kuchyni mám také nejradši právě tu japonskou. A nejenom sushi, mají i spoustu dalších úžasných jídel, která třeba v Evropě neznáme, protože zde ani nelze sehnat potřebné suroviny. Všechno dělají kvalitně a po mnoho generací si tyto dovednosti předávají jako rodinnou tradici. Nejvíc mě baví poznávat tu unikátní kuchyni, třeba si v nějaké vesničce dát jídla, která ani nevím, jak se jmenují a pravděpodobně už je ani nikdy jíst nebudu.

Poukazoval jste na fakt, že my Češi jsme hodně pesimistický národ, jak jste na tom vy osobně? Musíte, nebo musel jste na sobě v tomto ohledu pracovat? Pokud ano, co se vám nejvíce osvědčilo?

Já jsem určitě víc optimista. Mám v sobě naději, že věci můžou vždycky být lepší, ale zároveň vím, že by se o to člověk měl i sám zasadit. Zkrátka věřím, že jsme schopni svět kolem nás ovlivňovat a naše kroky mají patřičný vliv, čemuž se v psychologii říká “agency”. Proto jsem začal podnikat a dělám spoustu projektů, o nichž jsem přesvědčen, že by mohly mít nějaký pozitivní vliv na společnost. Když totiž člověk začne nabývat dojmu, že tento svůj vliv ztrácí, bývá to častou příčinou negativity, depresí, a právě i pesimismu.

Váš bestseller Konec prokrastinace slaví stále velké úspěchy. Jednou jste se vyjádřil ve smyslu, že pokud byste nedostal příležitost, zřejmě by váš knižní debut nepřišel v již tak mladém věku. Jak se nyní na vše díváte s odstupem téměř deseti let? Myslíte si, že byste dnes, s aktuálními zkušenostmi a vědomostmi, knihu napsal jinak?

Tím, že jsem poměrně nedávno knížku upravoval pro americké vydání, důkladně jsem ji znovu celou pročítal, a věcí ke změně jsem tam nalezl docela málo. Bylo vlastně potřeba aktualizovat především některá naše východiska, která se psychologii již nepodařilo replikovat (důsledky tzv. replikační krize). Nicméně co se týká struktury a myšlenky, že člověk potřebuje v životě nějakou vizi, ale zároveň i odvahu ji převést do akce (hlavním mottem je japonské přísloví “vize bez akce je sněním, akce bez vize noční můrou”), tak to považuji za stále velmi aktuální princip pro 21. století. Možná dokonce ještě ani není plně doceněný. Proto o tom stále mluvím a knížka se taky pořád prodává, ačkoliv vyšla už před devíti lety.

Jak se vám píše druhá kniha, jde to snáz?

Rozhodně se píše snáz v tom, že člověk v průběhu času získává určitou autorskou sebedůvěru. Když píšete první knihu, tak vlastně vůbec nevíte, jestli to někdo bude číst a zda tomu budou lidé rozumět, což nyní odpadá.

Naopak těžší je zase určitý tlak vycházející z vyšších očekávání, která se v podobných případech ne vždy podaří naplnit. Proto jsem taky smířený s tím, že druhá kniha možná už nebude takový bestseller. Téma bude užší, abstraktnější, a tím pádem třeba osloví i méně lidí. Prokrastinace je totiž takový známý symptom, který často jasně víme, že máme. Zatímco nová kniha bude více o hledání smyslu a životních hodnot, což si mnohdy vlastně ani neuvědomujeme, že nám chybí. O to pro mě teď bude  důležitější do ní dát maximum, abych si ze své strany tu práci odmakal na sto procent.

V podcastu se zmiňujete, že právě potřeba aktivně řešit covidovou situaci vás ze psaní knihy vytrhla. Odkud přesně tato potřeba pramení – je v tom i něco osobního, nebo byste patrně věnoval stejné úsilí šíření osvěty i o jiných událostech obdobného rozsahu a dopadu?

Ano, když člověk vidí, že hoří, tak jde hasit. A pro mě byl ten covidový problém natolik blízko a tak intenzivní, že bych pak jen těžko dokázal psát o nějakých abstraktních věcech. Zpětně jsem rád, že jsem se takto rozhodl, protože to stálo za to. Zároveň si myslím, že bych postupoval stejně i v jiné podobně globálně významné situaci.

Například nyní covid s dostupností vakcíny považuji částečně za vyřešený a velkým, možná dokonce nejdůležitějším, tématem dneška je pro mě klimatická změna, u níž se za posledních pár měsíců ukázalo, že ovlivňuje opravdu celý svět. Z určitého generačního pohledu můžeme ještě my něco zachránit, ale generace našich dětí už to bude mít nejspíš velmi komplikované a generace našich vnoučat to již zřejmě nebude schopna ovlivnit vůbec. Takže máme nyní poslední šance na to udělat nějaké změny, abychom ty dopady zbrzdili nebo alespoň zmírnili.

Jak doposud hodnotíte vypořádávání lidstva s pandemií a jaké jsou vaše prognózy do budoucna? Změnila tato situace nějak i vás osobně?

Vnímám to tak, že ve výsledku se s tím lidstvo vypořádalo velmi dobře. Kdyby pandemie přišla třeba před padesáti lety, tak jsme na tom výrazně hůř. Nejvíce nám pomohlo právě rychlé vyvinutí hned několika vakcín, což se povedlo i díky tomu, že vědecká obec byla schopna spolupracovat na úrovni celého světa (financování z EU i od americké vlády). Dost možná doposud za celou naši historii ještě žádný takto masivní a rychlý projekt nenastal a pravděpodobně to zachránilo mnoho milionů životů.

Nicméně pokud bychom se bavili o tom, jak jsme to zvládli konkrétně my a jak to zvládla česká vláda, tak zde pravděpodobně k určitému selhání došlo. Podle mě by měla následovat nějaká odborná diskuse o tom, co by se dalo příště udělat jinak a v čem se z toho poučit, abychom do budoucna byli na podobnou hrozbu lépe připraveni. Měli nastaveny potřebné systémy tak, abychom už nemuseli tolik improvizovat.

Moje osobní zkušenost je určitě poznamenaná tím, že jsem covid prodělal a měl jsem zhruba pět měsíců poměrně nepříjemné následky (nemohl spát, neměl jsem energii,…). Tím pádem jsem si uvědomil, že zdraví máme opravdu jenom jedno a velice snadno se nám může poškodit. Navíc nikdy nevíme, nakolik trvalá změna to je. Myslím, že primárně se řešila smrtnost a toto nás obecně všechny dost překvapilo.

Zároveň to pro mě bylo velmi intenzivní tím, že v jednu chvíli byly moje statusy ohledně datových analýz v online světě opravdu masivně sdílené, čímž jsem se dostal pod intenzivní smršť různých hejtů a výhružek, dokonce i výhružek smrtí. Dostával jsem klidně i pět set zpráv denně. Na to člověk ani nemůže být nijak připravený, a když to zažije, tak ho to nějakým způsobem změní. Byl jsem třeba daleko opatrnější ve formulacích a kvůli přehnané autocenzuře jsem raději spoustu věcí nenapsal vůbec. Vlastně mne to v mnoha oblastech dost demotivovalo cokoliv dělat. Ale pak jsem si řekl, že to za to stejně stojí a určitě bych do toho šel znova. Celkově je tato moje zkušenost spíš pozitivní – tak v devadesáti procentech jsem dostával krásnou zpětnou vazbu.

Vaše tvorba je velmi rozmanitá, preferujete některé činnosti nad jinými, nebo spíš vše vnímáte komplexně a propojeně? Na jaký svůj počin jste doposud nejvíce hrdý?

Pro mě je právě důležité udržovat si určitou pestrost. Baví mě, že každý den je dost odlišný a asi bych nemohl dělat jenom jednu činnost. Nejvíce mne naplňuje se potkávat se zajímavými lidmi a dělat s nimi rozhovory v rámci podcastu Deep Talks. Vnímám jako velký dar, že si můžu udělat seznam nejzajímavějších lidí a jít s nimi pokecat.

Nejraději vzpomínám třeba na rozhovor s františkánským mnichem otcem Šebestiánem nebo z poslední doby s profesorkou filozofie Annou Hogenovou, který je místy až “deep na druhou”. Velmi rád mám taky Deep talks live z právnické fakulty s párovým terapeutem Vráťou Hláskem a farářkou Martinou Viktorií Kopeckou, kde se střetávaly světy víry, rozumu, vědy, emocí, a vše se pak krásně spojilo dohromady.

Jinak nejzásadnější pro mě bylo napsat knížku. Pořád úplně nemohu uvěřit, že byla přeložena již do dvaceti jazyků, přijde mi to trochu jako sen. Hrdý jsem taky na kampaň Rouška všem, která obletěla celý svět, dostala se do médií (CNN, BBC) a pravděpodobně reálně uspíšila nošení roušek v mnoha dalších státech. Zpětně to hodnotím jako jednu z nejpodstatnějších věcí, kterou jsem kdy udělal. Cítil jsem trochu jako povinnost využít toho, že jsem byl na jedu stranu navázán na vědce, podklady a informace a na druhou stranu mám spoustu známých kamarádů influencerů, kteří to mohou posílat do světa.

Často se věnujete tématu sociálních sítí a závislostem, jež v nás vyvolávají. Mimo jiné doporučujete především publikovat a co nejméně konzumovat. Pokud však sami vytváříme nějaký obsah, potřebujeme na druhé straně právě někoho, kdo jej zkonzumuje. Nevnímáte někdy jako problém spíše to, že se publikuje až příliš? Podle jakého měřítka si vybíráte účty a profily, které sledujete? Nastavujete si i nějaký časový limit?

Jde o to dát si tu práci a publikovat co nejkvalitnější obsah – třeba status, který bude dobře ozdrojovaný atd. Čili nejen vytvářet obsah pro vytváření obsahu, ale soustředit se na určitou přidanou hodnotu, která druhé nějak obohatí, což ale může být klidně i nějakou hezkou fotkou nebo vtipným videem. Zdá se mi, že právě ta opravdová kvalita se na sociálních sítích často vytrácí.

Co se týče konzumace obsahu, tak já osobně se třeba dokážu úplně vypnout, když něco tvořím. V tu chvíli se soustředím jenom na jednu věc a všechno ostatní odfiltruju a sociální sítě klidně za celý den vůbec nezapnu. Často je to například když zpracovávám nějaké nové téma, jako nedávno vědecké studie o spánku.

Naopak když mám klidnější období, třeba někde na dovolené, tak zase tolik neřeším, jestli jsem, nebo nejsem na sítích. Obecně se snažím obsah konzumovat především v angličtině a zhruba z osmdesáti procent jsou to spíš vzdělávací záležitosti (např. zpravodajské podcasty). Sice sleduju třeba taky standup komedie, ale částečně se i tím vzdělávám – jednak jazykově, jednak kulturně, protože lépe pochopím mentalitu a humor daného národa.

Jak vás baví projekt Restart motivace? Bylo velké hrdinství učinit veřejný závazek pravidelného vysílání? Zvažoval jste tento krok dlouho, nebo to bylo spíše spontánní? Restartoval i vaši motivaci?

Původním záměrem vlastně bylo dát co nejvíce lidem nějaký prostor k nakopnutí po covidovém období, které bylo pro všechny z nás takové hluché. První díly měly docela velký dosah a ohlas, a i mně to pomohlo se zastavit a ujasnit si ty věci pro sebe.

Na druhou stanu připravit jednou za dva týdny hodinovou přednášku tak, aby byla opravdu kvalitní, dalo zabrat. Trávil jsem tím opravdu hodně času a k vybraným tématům už se třeba nebudu tolik vracet, abych vše ještě využil. Došlo mi, že jsem si na sebe asi vzal až moc velké sousto a že to zřejmě ani nejde dělat donekonečna, navíc ta témata také nejsou neomezená. Proto jsem si řekl, že udělám pět dílů, pak si dám přes prázdniny pauzu, a po čase zase uvidím, jak se to vyvine.

Petře, odpočíváte vůbec někdy? Co je pro vás nejlepší relax?

Doma je pro mě pomyslnou zenovou oázou chata, kterou postavil můj děda s tátou. Je to taková česká klasika, kdy opékáme špekáčky a chodíme do lesa. Vlastně se tím i trochu vracím do dětství, protože jsem zde prakticky od narození trávil nejvíc času. Je to v mém životě takový stabilní prvek. Všechno se postupně mění, člověk se stěhuje, zařizuje bydlení, ale na chatě pokaždé najde tu stejnou skříň, stejné vůně. Skoro jako kdyby se tam zastavil čas, a to mám moc rád.

Obdržel jste nějaké reakce ze strany škol a školství na iniciativu zavést povinně předmět kritického myšlení?

Kritické myšlení by mělo být být naprostým základem vzdělání 21. století a vnímám, že čím dál víc lidí si jeho zásadnost uvědomuje. Doba sociálních sítí však bohužel přímo nahrává veškerým nepravdám, manipulacím a tzv. fake news a covidové období tomu bylo příkladem. Ukázalo se, že člověk s kritickým myšlením by u mnoha desinformací, které se šířily, dokázal rozpoznat, že se jedná o nesmysl. 

Příklad státu, který dokáže díky kvalitnímu vzdělávání dobře odolávat dezinformacím, je Finsko. Má online dostupné perfektní kurikulum kritického myšlení, dle nějž bychom mohli školit klidně i u nás. Myslím si, že zájem by o to byl, ale české školství není dostatečně pružné. Jakákoliv reforma by byla příliš náročná a zdlouhavá. Tudíž se mi momentálně jako nejlepší cesta jeví sestavit nějaký vzdělávací portál, na němž budou potřebné informace v lákavé formě pro studenty dostupné zdarma.

Kdy jste si vy sám uvědomil, jak moc je kritické myšlení v životě důležité?

Zřejmě někdy v devatenácti, dvaceti letech, když jsem začal sledovat TED Talks a hodně mě začaly bavit přednášky Skeptiků. To je organizace kolem Sceptics magazine, tedy něco podobného jako v Česku Sisyfos. Organizace, která se snaží podporovat racionalitu, vyvracet různé bludy a mýty. Konkrétně mě obzvlášť zaujaly přednášky Jamese Randiho – kouzelníka, který zpochybňoval různé šarlatány, protože sám dobře věděl, jak ty triky fungují. Například nabídl milion dolarů někomu, kdo prokáže jakoukoliv nadpřirozenou schopnost v objektivně měřených podmínkách, což se nakonec nikomu nepodařilo.

Rádi bychom náš rozhovor zakončili v duchu Deep Talks otázkou na váš žebříček hodnot – jaké jsou a v čem podle vás tkví smysl života?

Na prvním místě je pro mě právě to kritické myšlení, ale spolu s ním i určitá laskavost (kindness), tato kombinace by měla být mimochodem i páteří mojí nové knihy (pět kapitol o každém). Jako třetí mám pak odvahu se za ty první dvě postavit, jinak by to byla jen prázdná slova. Jedná se o určitou akčnost a tzv. Zimbardovské hrdinství nejít s davem, protože dav jde občas špatným směrem.

Mým smyslem života je využít unikátní schopnosti, které každý máme – silné stránky, životní zkušenosti, a pomocí této přidané hodnoty se snažit nějak pozitivně ovlivnit svět. Nemusí to být nutně velké věci, ale třeba i to, že děláme práci, na niž můžeme být hrdí, nebo že se občas na někoho usmějeme v obchodě.

Autor: Kateřina Vychodilová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Petra Ludwiga, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)

Bloggers RE

Máš blog, Instagram nebo YouTube? Jsme platforma, která spojuje online tvůrce a influencery z Česka a Slovenska. Přidáš se taky?

Přidat komentář

.