Budoucí doktor, který má už teď s onkologií, které by se rád věnoval, více praxe, než by si asi přál. Neuvěřitelný bojovník, který svou nemoc bere jako výzvu a stal se již motivací pro spoustu lidí. Bořič mýtů o rakovině a její léčbě. Nejen o tom bude dnešní rozhovor…

Na Instagramu tě v době našeho rozhovoru sleduje, bez mála, 7000 lidí (Včetně nás!) a číslo se neustále zvyšuje. Navíc máš i vlastní blog, takže pro spoustu lidí nebudeš novinkou.  Ale pro jistotu, mohl by ses nám představit?

Ahojte, já jsem David, nebo pokud chcete, tak Dodo (je to vlastně zkratka celého mého jména, se kterou přišel trenér asi před dvěma lety, protože se mu špatně vyslovovalo). Je mi 24 a jsem před posledním státnicovým rokem medicíny. Chtěl bych se věnovat klinické onkologii a projistotu si to i zkouším na sobě jako pacient s Hodgkinovým lymfomem. Mezitím si zazvedám nějaký ty kila na CrossFitu a odběhnu proškolit lidi v tom, jak si sahat na koule a prsa. Ve vší počestnosti samozřejmě! Že bych bořil mýty o rakovině, je asi odvážné tvrzení, ale minimálně se snažím spoustu polopravd uvádět do nějakého přijatelného kontextu. A to jak z pohledu budoucího doktora (#fingerscrossed), tak z pohledu toho, komu to vyrostlo na krku.

Aktuálně jsi na medicíně už pátým rokem, ale my o tobě víme, že původně jsi ji vůbec studoval nechtěl. Co tě nakonec přimělo změnit názor?

Hehe ano, taková vtipná historka s mojí mámou. Ono vždycky mě zajímalo lidské tělo. Ze všech úhlů pohledu. To mi rodiče vypráví pořád. Asi abych na to nezapomněl (haha). Každopádně svoje gymnázium jsem studoval převážně ve francouzštině, v rámci francouzské akreditace, a proto mě spoustu francouzů lákalo studovat právě v jimi milované Francii. Přidal jsem k tomu ještě lásku ke Švýcarsku a už z toho byly 2 studijní možnosti. Biochemie a nanotechnologie ve Francii a takzvané “Life Sciences” ve Švýcarsku. No, mamince se tento plán vůbec nelíbil, a proto zmobilizovala okolí a přišla s nabídkou pro nadšeného pseudovědce – schůzku s paní profesorkou Novákovou z Lékařské fakulty v Brně. A to se neodmítá! Tak nějak jsem se dostal k přijímačkám na všeobecné lékařství a nakonec i do laboratoře, kde sledujeme bijící srdce mimo tělo.

Tak nějak všeobecně se traduje, že kdo studuje medicínu, tak na nic jiného nemá čas a celý den sedí nebo leží v knížkách. Něco nám říká, že ty budeš výjimka, která potvrzuje pravidlo. Nebo se pleteme?

Docela dost jsem se této zvěsti bál. No nebudu lhát, že necelé dva roky to tak ve skutečnosti bylo. Nicméně pokud se člověk nechce znechutit, zamknout se v “medické bublině” a vyhořet, musí si najít další aktivity. Pomáhá to upustit páru, když se na vás hrnou stovky stran vypracovaných otázek a knih nejenom k přečtění, ale i k naučení. Rozšiřuje vám to obzory, které studiu medicíny obecně uzavírá. Přiznávám, že spoustu mých aktivit je s medicínou spojených, ale takový crossfit má s lékařstvím společný tak maximálně to, že když vám loupne v nějakým kloubu, tak si říkáte, co se asi mohlo přetrhnout, kdy vám ona končetina upadne a kdy se tam vytvoří nekonečný otok (vše s nadsázkou samozřejmě). Toto se snažím i ukazovat ostatním vysokoškolákům napříč skoro všemi obory a popošťouchnout je k aktivitě na svých sociálních sítích (dobře… jenom na Instagramu, haha)

Během studia ses zúčastnil i velmi zajímavé stáže v Oxfordu, na kterou ses málem ani nepřihlásil. Jak to, že jsi nakonec změnil názor i tentokrát?

Vyšší moci (a Ondro Volný) děkuji za tuto zkušenost! Během prvních dvou let medicíny jsem žil velmi silným přesvědčením, že na to nemám. Že nemůžu dělat víc, protože to není vhodné. Nikdo to nedělá. Všichni pohoří. Tak to vůbec není. Když si vezmu úžasné lidi okolo sebe, kteří medicínou proplouvají jak Cháron, tak bych to popsal úplně naopak. Ať už z důvodů popsaných výš anebo z důvodů doplnění jejich CVs a zvýšení svých šancí se dostat na vysněné místo. Ale stáž v Oxfordu? To už je trošičku jiný level i pro tak velké nadšence jako jsem já. Když jsem nabídku proletěl, řekl jsem si, že Oxford už je moc velká ryba i na mě a spěšně nabídku zavřel. Asi hodinu potom se mi ozval kamarád, jestli jsem ji viděl a jestli se budu hlásit. Ano, bylo to v oboru, bylo to placené, bylo to v Oxfordu a byla to dokonalá výzva. Nakonec jsem se přihlásil já a přemluvil i onoho kamaráda, aby jel taky. Přece bych si to nenechal jen pro sebe!

Nemůžeme se nezeptat, proč zrovna onkologie? Co tě na ní zaujalo?

Všechno to začalo asi prací v laboratoři na nežádoucích účincích jednoho preparátu (doxorubicinu), který se už roky používá, ale má poměrně silné kardiotoxické účinky (tzn. ničí srdce a cévy). Naší snahou bylo doxorubicin do něčeho zabalit tak, aby ničil jen tam, kde má. To znamená, že už od prváku jsem se pohyboval mezi klinicky používanými látkami, které na sobě navíc mají ty děsivé resident-evil type značky. A to mě uhranulo. Potom se k tomu přidala komunikace s pacienty během ošetřovatelské praxe ve druháku, kde mi nejvíc vyhovovali právě pacienti s rakovinou. Takovýho pacienta prostě podle duševního nastavení poznáte už ode dveří. A bylo jasno. Od té doby si za tímto oborem jdu, stůj co stůj.

Jako medik, který by se rád onkologií dál zabýval, se ti dostalo více praxe, než sis asi představoval. Lékaři ti nedávno diagnostikovali zhoubný nádor. Co se ti jako první honilo hlavou?

Možná trošku zklamu čtenáře, ale k lékaři už jsem se svou “pracovní diagnózou” vlastně šel. Příznaky u mně byly učebnicové. Všiml jsem si bulky na krku a vzpomínal na ranní pocení (na to jen tak nezapomeneš), zvyšující se únavu a nakonec i mírné teploty. Všechno to sedělo na lymfom. Otázkou po první návštěvě ultrazvuku už spíš bylo, jaký lymfom to bude. Když si vzpomenu, jak jsem nepotěšil lékařky 21. prosince na ORL, potom na ultrazvuku a nakonec i na hematoonkologii. A taky jak jsem nepotěšil Zuzku, která se moje trable dozvěděla jako první. Tak něšikovně… Na poště… Nemá tu budovu teď moc ráda. A potom rodiče, kterým jsem tu neveselou zprávu musel kvůli únavě říct 23. prosince. To bylo nejtěžší. Já sám jsem byl smířený s diagnózou už na začátku. Vlastně mi to přišlo vzrušující, zjistit, jak to vše probíhá. Moje diagnóza je totiž velmi dobře léčitelná, a tak jsem byl trošku víc v klidu, než by bylo záhodno. Ale práce a uklidňování okolí bylo nejtěžší. To bolí nejvíc. Nebudu vám lhát.

Co je v takové situaci pro pacienta nejdůležitější?

Věřit svému onkologovi. Stále všem říkám, že není nic důležitějšího, než důveřovat tomu, který má v ruce ty nejsilnější a nejosvědčenější zbraně. Jinak se ta mrcha moc porazit nedá. A taky se ptát. Já jsem o své nemoci věděl skoro první poslední a to mi ještě ani neřekli, že je to ona (ve skutečnosti mě paní onkoložka nechala hádat mou diagnózu, když přišly výsledky). Sám jsem pozoroval ostatní pacienty na oddělení, kde jsem ležel po biopsii uzliny, jak žijí v nejistotě, co se u nich teda špatnýho najde. Člověk prostě potřebuje vědět, na čem je. Za tímto si stojím, a proto možná budu trošku přímočařejší typ onkologa. Ale furt je léčba rakoviny trošičku věštění z křišťálové koule.

Lidé si většinou pod pojmy jako “rakovina” nebo “chemoterapie” představí člověka bez energie, s vypadanými vlasy apod. Ty naproti tomu energií sršíš, vypadáš velmi dobře a aktivně se věnuješ studiu i sportu. Jak to tedy s rakovinou a její léčbou je doopravdy?

To se hrozně liší. Já jsem mladý (skoro) zdravý kluk, co poměrně intenzivně cvičí. Až na vysoký krevní tlak mě netrápí nic. Navíc jsem si vylosoval poměrně “dobrou” diagnózu časného stádia Hodgkinova lymfomu. Jinak to bude vypadat u starého pána s vysokým tlakem, cukrovkou, astmatem a dejme tomu rakovinou slinivky. Naše předpoklady přežít a žít ničím nerušený život jsou diametrálně odlišné. A takto je to u každého typu rakoviny, u každého protokolu léčby, u každého pacienta. Mým cílem na sociálních sítích je ukázat lidem, že onemocnět rakovinou nemusí na 100% znamenat blízkou smrt, utrpení a upoutání na lůžko. Ano, jsou tu takové případy. Ale tak to má každá nemoc. Když to hodně vyhrotím, tak i průjem může zabíjet. Záleží, u koho se objeví.

Když se vrátíme k tomu sportu, na tvém Instagramu jsme si nemohli nevšimnout tvého zapálení pro CrossFit. Jak ses k němu dostal?

S CrossFitem na mě přišla před skoro třemi lety kamarádka. Snažila se mě nalákat na nějaké skupinové lekce tak, abychom chodili společně. Původně jsem si myslel, že to bude něco jako Zumba nebo Aerobic (to znamená nic pro mě). CrossFit jsem neznal (tehdá skoro nikdo). Ale nakonec jsem na jednu úvodní lekci kývnul. Jak moc jsem se pletl. Bylo to skvělé, pamatuju si jako by to bylo včera, jak jsme dřepovali s prázdnou osou a druhý den proklínali svět za tu bolest nohou a zadku. Postupně jsme začali chodit častěji a častěji, až se z toho stala droga. První rok jsem moc nechápal, proč tak všichni hrotí techniku. Vždyť toho má být hodně a víc. A v tom je problém odpůrců CrossFitu, vidí většinou nás amatéry házet sebou jako ryba na hrazdě a odsuzují. Po pár zraněních jsem pochopil smysl a začal si na techniku dávat pozor. Teď už je to priorita a každý bodybuilder si může zkusit mi kafrat do cvičení, haha.

Navzdory tomu, co tě potkalo, tak jsi na onkologii nezanevřel. Právě naopak, nejen, že by ses jí chtěl dále blíže věnovat, ale spolu s @loonocz přednášíš na workshopech ohledně prevence rakoviny. Chceme vědět víc!

K Loono jsem se dostal naprostou náhodou (jak to u mě bývá často). Kamarádka kamarádky hledá lidi… Tak to bylo. A jsem nadšený, že jsem se přidal. Možnost ukazovat lidem, že na zdraví mají myslet i třeba v patnácti, ve dvaceti, v pětatřiceti, je to, co mě žene dál. Není to jen o rakovině. Je to o celém člověku. V tomto jsou projekty Loono jedinečné. Nechceme po lidech moc. Nechceme, aby poznali, že jim v prsu roste duktální adenokarcinom ani že na kouli jim asi raší cysta. Jde nám o to, aby si všimli, že se něco s jejich tělem děje a v tu chvíli to řešili. Na za týden, ne za měsíc. Ale teď a tady. Protože čas jsou peníze (a taky zdraví). Navíc tak dokonalá síť budoucích lékařů napříč celým spektrem odborností je k nezaplacení. O prezentačních schopnostech a schopnostech vystupovat na veřejnosti nemluvě. Sice vyučuji praktická cvičení z fyziologie na vysoké. To mě ale nenaučí mluvit s laiky, postavit se před 200 lidí a mluvit do mikrofonu jako by se nic nedělo.

Protože jsi taky bloger, slyšel jsi už o projektu BloggersRE? Líbí se ti jeho myšlenka?

Já jsem teda blogger jak noha, haha. Moje intenzita příspěvků na blogu se blíží počtu zachráněných králíčků v Severní Karolině. Musím se víc snažit. Každopádně se přiznám, že o tomto projektu jsem předtím vůbec nevěděl. Nicméně jako správný student jsem si hned prozkoumal stránky a musím, říct že jsem rád, že se někdo pustil do sbírání příběhů a příspěvků napříč českými internety. Myslím si, že aktuální síla sociálních sítí je tak obrovská, že je potřeba ji vhodně využívat. Samozřejmě, že se najde dobrý a špatný obsah, ale to není nic nového a převratného. Sám jsem nadšený kolik mediků, doktorů a dalších zdravotnických pracovníků rozjelo ve velkém své sociální sítě a ukazují kvalitní a na důkazech podložený obsah. O tom by to mělo být. A když se k tomu přidá sympatický člověk a hledivé fotografie, zázrak je na světě.

Mockrát ti děkujeme za tvé odpovědi, držíme ti palce nejen při studiu, ale i životě a přejeme co nejméně pacientů!

Já moc děkuji za otázky a nakonec se omlouvám, jak moc jsem se rozepsal. Ale cesta vlakem je dlouhá a moje slina nekonečná, haha. Ačkoliv je to bude moje práce, tak taky doufám, že počty pacientů s rakovinou se brzy ustálí. I vám přeji hodně úspěchů s platformou a těším se na další rozhovory.

Autor: Klára Recmanová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Davida Dufka, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here