ROZHOVOR S VERONIKOU ŠUBRTOVOU: “NECÍTÍM TO SAMÉ JAKO KDYSI NA ZAČÁTKU CEST.”


Veru, tvůj blog Weef’s world je plný cestovatelských rad, zážitků, příběhů z cest, ale i návodů, jak být šetrnější k přírodě. Kdy přišel nápad založit si takový blog?

Přišlo to s jakýmsi vývojem mě samé. Původně jsem hodně psala o módě a moje úplně první videa se spíše na módu zaměřovala. Rychle se to ale otočilo, začala jsem cestovat a měla touhu vše sdílet.

Prozradíš nám něco o sobě? Jak vlastně vypadá život digitálního nomáda?

Je svobodný, přesto hodně náročný. Tedy především to umět pracovat efektivně s časem, se sebou samotným. Mně osobně tento životní styl hodně vyhovuje, vždy jsem si přála být pánem svého času. Ale má to i svá úskalí, vlastně jsem je shrnula do takového upřímného videa právě o digitálním nomádství. Lidé mají často dost odlišnou představu o tom, co to vlastně znamená.

Razíš heslo “míň věcí, víc zážitků”. Jaký nejsilnější zážitek jsi ve svém životě prožila?

Možná narození na tenhle svět, jen si ho nepamatuju. Obecně mi přijde, že se snažím poslední dobou vnímat celkově život a běžný záležitosti jako něco “wau”. Když si ale vzpomenu na poslední unikátní a nový příval energie, tak to byl pochod z Porta do Santiago de Compostela. Ujít 260 km pro mě byl silný zážitek a nový impuls k tomu začít cestovat zas o trochu jinak.

Teď se nabízí otázka, jakou nejdražší věc sis kdy koupila?

Určitě notebook. To je to nejdražší, co vlastním. Potřebovala jsem něco, co bude šlapat jak hodinky, bude to lehoučký na cesty. Našla jsem a ano, odrazilo se to na ceně.

Jsi zastáncem zero-waste, loni jsi pořádala vlastní úklidovou akci a celkově jsi stoupencem toho, že by se člověk měl k přírodě chovat šetrněji. Jak se staráš o přírodu ty sama?

Snažím se jí odlehčit odpadem, který produkuju. Někdy to není lehký, ale snažím se do toho víc a víc dostávat. Jedná se o každou oblast mého života, na kterou se postupně soustředím a snažím se postupně hledat šetrnější cesty. to slovíčko “postupně” je hodně důležitý. Hlavně žádný stres, to pak nedopadá dobře. Odpad taky sbírám. Často teď především na pláží, ale opět se vracím do ČR, takže tam opět proběhnou úklidové akce, do kterých se ostatní mohou zapojit. Více se objeví zde.

Co bychom měli pro přírodu dělat my všichni, aniž bychom nad tím vůbec přemýšleli?

Maličkosti – třeba mít po ruce vždy vlastní tašku na nákup. Stačí si vytvořit návyk, mít ji vždy s sebou v batohu, kabelce. Pak třeba nosit si vlastní flašku na pití nebo si domů prostě pořídit tuhé mýdlo namísto toho tekutého v obalu.

Projela jsi už kus světa. Kde se ti zatím líbilo nejvíc a jaká země tě naopak zklamala?

Tohle je častá a pro mě těžká otázka. Mně se vlastně svým způsobem líbí všude. Všude je něco, co mě oslovilo, zaujalo a co třeba ne. Nevnímám to vlastně jako dovču, kde vysloveně toužím jen po krásnu, ale i jako jakousi novou zkušenost. Maroko bylo kupříkladu krásné, ale plné odpadu, jiná kultura, zvyky. Ráda vzpomínám na malé městečko Ronda ve Španělsku, kde je to jak v pohádce. Oči mi přecházely při návštěvě Itálie a Dolomit. Vřele mohu doporučit projet celé Portugalsko. A stejnak bych tu postupně vyjmenovala v podstatě každé místo, kde jsem byla.

Cestování je vlastně tvoje práce, tvůj život. Přijdou někdy dny, kdy si říkáš, že už tě to cestování nebaví a chceš s tím skončit?

To vysloveně ne, bylo ale období, kdy jsem zaznamenala, že necítím to samé jako kdysi na začátku cest. Pochopila jsem, že to zase musím posunout jinam, objevovat jinak.

Do svého cestovatelského deníčku jsi zařadila i místa, kterým se říká “urbex”. Jaký je význam urbexu pro ty, kteří tento název slyší třeba poprvé?

Urbex je objevování míst dávno zapomenutých. Může se jednat o budovy, mosty, továrny, zkrátka vše, co na určitém místě stojí už nějaký ten pátek prázdné a bez povšimnutí. Milovníci těchto míst se pak vydávají na průzkum, u kterého je jedno jediné nepsané pravidlo: „Neodnášej nic než fotky, nezanechej nic než stopy.“ Žádné násilné vloupání, žádné ničení. Pokud se na místo nedá dostat bez použití násilí, smůla.

Co se ti na urbexových místech líbí?

Fascinuje mě ten zub času, příběhy. Vždy mám touhu otevřít dveře a zjistit, jak to vypadá za nimi.

Jak sama říkáš, vystoupila jsi ze své komfortní zóny. Bylo to pro tebe hodně náročné? Co bylo nejtěžší?

Já z ní vystupuju pořád. Náročný je vlastně vždy ten první krok. Rozhodnout se, nehledat důvody, proč to nejde, a udělat to. Ono totiž to, z čeho máme velmi často ten největší strach, bývá to pravé a nejzajímavější rozhodnutí.

Jaký je tvůj největší cestovatelský sen?

Mít pořád radost z objevování.

Slyšela jsi už o našem projektu Bloggers RE? Co si o něm myslíš?

Je mi ctí, že jsem se mohla podílet tímto rozhovorem na vašem obsahu. Díky tomu jsem se do vás dozvěděla a začala pátrat. Zajímavý koncept a prima způsob stmelení komunity online tvůrců. Určitě držím palce!

Zdroj: Fotky – Archiv Veroniky Šubrtové, text BloggersRE


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno