Blogerka, studentka žurnalistiky, lektorka španělštiny a autorka podcastu “Vyleť z hnízda!”, to je Tereza Hrubá, třidvacetiletá slečna z Ostravy. Všechny její aktivity spojuje jedno – nekonečná láska k cestování, se kterou se vše, co dělá, nějakým způsobem pojí. V dnešním rozhovoru vám prozradí, jak jí Erasmus změnil život, překvapí vás, jak se dá technicky vyřešit tvoření vlastního podcastu, a možná vás také přesvědčí o tom, jak jednoduché vlastně je sebrat se a kamkoliv odjet…

Terko, na úplný začátek se nám sama trochu představ. Kdyby ses měla popsat jen jednou větou, maximálně souvětím, jak by ses popsala?

Jsem Tereza, je mi 23 let a kromě toho, že miluji španělštinu, Vánoce a Harryho Pottera, mám moc ráda psaní. V roce 2017 jsem odletěla vstříc dobrodružství jménem Erasmus na Tenerife a vrátila se jako jiný člověk. Jako někdo, kdo se už nebojí mluvit (v jakémkoliv jazyce) a někdo, kdo si jde za tím, čeho chce dosáhnout. Našla jsem tam sebe sama a motivaci pro všechno to, co dnes dělám. Dokonce mě to popostrčilo i k tomu, abych španělštinu učila druhé a v lednu už to budou dva roky, co se věnuji lektorské činnosti.

Jednou větou bych to asi viděla takto: Jsem snílek, co nic nevzdává a myslí si, že když se chce, tak je možné naprosto vše.

Pokud se nemýlíme, s psaním jsi začínala v rámci svého blogu, je to tak? Co bylo tvou motivací si jej založit, o čem byl a je ještě tvá první tvorba někde k dohledání?

Ano, ano, je to tak. Od malička jsem si zakládala různé blogy, kde jsem se třeba věnovala mým, v té době, oblíbeným seriálům. Řekla bych, že je to taková klasika a začínalo takto mnoho dnešních blogerek. K založení mého aktuálního blogu mě vedla spousta věcí. Byla to určitě láska k psaní, která se mě zatím drží dodnes. Pak to byla také moje nejlepší kamarádka, která si založila svůj vlastní blog a to mě, dá se říct, nakoplo, abych se pustila do své vlastní tvorby na trošku jiné úrovni, než je fanouškovství. Původně jsem začínala na blog.cz, byl to opravdu velmi lehký způsob, jak si vytvořit něco svého. Bohužel můj prvotní blog už není aktivní, takže dnes se dají dohledat jen články do roku 2016, které mám všechny u sebe na webu.

Co ti psaní blogu dalo? Získala jsi například nějaké zkušenosti a možnosti, které by se ti nebýt blogování vyhnuly?

Určitě mi to dalo mnoho věcí. To nejdůležitější jsou asi lidé, které jsem díky blogu mohla poznat a z některých jsou dodnes moji velmi dobří kamarádi. Dále jsou to určitě různé akce, na které jsem měla možnost se díky blogu podívat. Dostala jsem se takto například na Fashion Weekend Ostrava, setkala jsem se s Bethany Mota, kterou jsem svého času měla opravdu ráda a byla pro mě velkou inspirací. A v neposlední řadě mi blog určitě pomáhá vypnout a vypsat se ze všeho, co mám zrovna na srdci, ať už to jsou pozitivní, či negativní emoce.

Momentálně se nejvíce zaměřuješ na tvorbu vlastního podcastu „Vyleť z hnízda!“. Představ nám, o čem tvůj podcast je, a prozraď, jak tě vlastně napadlo s ním začít.

Ano, podcast je teď opravdu něco, čemu věnuji velkou část svého volného času. Jelikož jsem milovník podcastů tak nějak všeobecně, poslouchám je každý den a ráda objevuji nějaké další, rozhodla jsem se v květnu tohoto roku, že se přidám a vytvořím vlastní dílečko.  Věděla jsem, že chci mluvit o něčem, co bude lidem předávat něco víc, než jen mé zážitky z běžného života. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a pak mi došlo, že mám kolem sebe mnoho lidí, kteří mají zkušenosti ze zahraničí. V Česku často slýchám, že se lidé nevydají za vlastním snem bydlení mimo naši republiku, ať už by si to chtěli vyzkoušet dlouhodobě, nebo jen na pár měsíců a já bych jim tímto chtěla dodávat odvahu. Proto se snažím oslovovat ty, kteří mají zkušenosti ze zahraničí (práce, studium, dobrovolničení) a zpovídám je ohledně všeho, co mi připadá důležité a praktické.

Jak technicky náročná je tvorba vlastního podcastu? Jaké vybavení je potřeba a pomáhá ti po této stránce někdo?

Tohle bude asi nejpřekvapivější část, protože já k nahrávání používám jen iPhone. Když jsem začínala, tak jsem si nebyla jistá, zda mě to bude bavit, zda se mi podaří sehnat dostatek lidí pro rozhovory, a proto mi přišlo zbytečné hned od začátku investovat do drahého vybavení. Samozřejmě mám v plánu pořídit si mikrofon, protože ani po těch necelých šesti měsících mě to nadšení zatím neopustilo a moc ráda bych to posunula zase na nějakou další úroveň. Chtěla jsem tím ale říct hlavně to, že ne vše je o penězích a člověk může začít úplně od nuly. Hlavní je mít motivaci a chuť něco vytvořit. Co se týče toho, jestli vše dělám sama, tak ano. Nahrávku, střih i následné nahrávání na web, což je občas s naším domácím internetem o nervy, zastanu sama. Vlastně si neumím představit, že by mi podcast stříhal někdo jiný, v tomhle jsem hrozný individualista.

Studuješ žurnalistiku, což nás vzhledem k tvé zálibě v psaní nepřekvapuje. Do svého podcastu si zveš lidi, kteří se nebáli vyrazit do zahraničí, například za studiem, ty sama studuješ na Palackého univerzitě v Olomouci. Neuvažovala jsi, že bys zvolila vysokou školu v zahraničí?

Abych pravdu řekla, tak jsem původně po maturitě ani nechtěla jít na vysokou školu. Nešlo tak úplně o to, že by se mi už nechtělo studovat, spíš jsem nevěděla, jaký obor si vybrat. Když jsem se nakonec rozhodla pro Olomouc – žurnalistiku a španělskou filologii, tak to bylo ze dvou důvodů. Dálka, protože jsem si v té době ještě neuměla představit se hned naplno odstěhovat z domu, a bydlení na koleji polovinu týdne, mi připadalo jako dobrý start. A druhá věc byl Erasmus. Erasmus byla asi největší motivace, která mě nakonec na vysokou školu dostala. Věděla jsem, že je to skvělá příležitost, jak se dostat do zahraničí a byl by hřích ji nevyužít. Přiznávám, že jsem si s myšlenkou studia v zahraničí pohrávala dost často hlavně v poslední době, protože letos snad zdárně zakončím své bakalářské studium a je tady tedy otázka “Co dál?”. Když jsem ale procházela různé možnosti, nakonec jsem od toho upustila. Přemýšlela jsem nad Anglií, kde mě ale trošku děsí momentální nejistý stav s Brexitem. Další možností byla Francie, která mě ale trošku zklamala během mého letního cestování a dost mě to od bydlení tam odradilo. No a poslední možností bylo právě Španělsko, ke kterému mám opravdu blízko, ale školné je tam neskutečně drahé. A já bych si ještě jednou chtěla vyzkoušet ten bezstarostný studentský život, kdy člověk řeší jen plány na víkend a nemusí během něj a po nocích pracovat. Ráda bych tedy znovu vyrazila na Erasmus, ale kdo ví, jak to všechno dopadne.

Studium jinde sis zkusila alespoň na nějakou dobu, v rámci programu Erasmus+ jsi strávila 5 měsíců na Kanárských ostrovech. Jak na to vzpomínáš? Zopakovala by sis to? A máš nějaké tipy, které bys předala lidem, co se na Erasmus chystají?

Vzpomínám na to jako na nejlepší půlrok mého života. Poznala jsem tam neskutečně úžasné lidi, ze kterých se stala moje rodina a můžu se na ně doteď kdykoliv a s čímkoliv obrátit. Zlepšila se mi španělština, která sice před odjezdem nebyla nejhorší, ale hovorový jazyk vám dá prostě jen pobyt na daném místě. Jak už jsem říkala, přemýšlím o tom, že bych vyrazila znovu, tentokrát na magisterském studiu. A co bych poradila budoucím erasmákům? Rozhodně se nebát mluvit, nebát se objevovat nová místa a novou kulturu a hlavně si to užívat naplno. Uteče to totiž jako voda.

Na Kanárských ostrovech se mluví španělsky, ty jsi španělsky uměla díky svému předchozímu studiu na gymnáziu. Umíš si představit, že bys vyrazila jen se znalostí angličtiny? A jak se tvé jazykové schopnosti za těch několik měsíců proměnily?

Ne. Nemůžu samozřejmě mluvit za celé Španělsko, ale konkrétně Universidad de La Laguna, která je na Tenerife, není úplně připravená na lidi, kteří španělštinu neovládají. Na ostrově jsem potkala pár studentů, kterým byly slíbeny předměty v angličtině (práva, psychologie), ale nakonec bylo stejně 99 % studia španělsky. A pokud má člověk úroveň A1, tak je podle mě nemožné se orientovat v obecných termínech, které se ve výuce často objevují. Jak už jsem říkala, španělština se mi hodně zlepšila na té hovorové úrovni. Jelikož jsem tam studovala španělskou filologii, tak jsem měla třídu plnou místních studentů, se kterými jsem přicházela do kontaktu denně. Navíc jsem i sdílela byt s jedním Kanárijcem a většina mých kamarádů bydlela se Španěly, kteří byli na Tenerife v rámci SICUE, což je takový vnitrostátní Erasmus.

Obecně ráda cestuješ. Jak často někam vyrážíš, kolik zemí máš na kontě a prozradíš nám svůj úplně nejzajímavější zážitek z cest?

Cestování miluji, je to pro mě možnost vypnout a řešit jenom základní problémy typu kde přespím, kde se najím, kde seženu pohledy pro kamarády a rodinu. Snažím se vyrážet tak jednou měsíčně, ale ne vždycky se to poštěstí, ať už kvůli škole, nebo kvůli práci. (smích) Tak počet vím naprosto přesně, protože jsem nedávno zřídila takový mini report navštívených zemí u mě na blogu. Zatím tam svítí číslo 13, ale přiznávám, že to mám jen tak pro zajímavost a moc mi na tom počtu nesejde, jde hlavně o zážitky, které člověk získá a je vlastně jedno, v kolika zemích to bylo. No a můj nejzajímavější zážitek, tyjo, to je fakt těžká otázka. Ono se to asi takto ani říct nedá. Z každé cesty mám něco, co bylo naprosto úžasné. Neskutečně jsem si zamilovala Hamburk, který jsem díky kamarádovi, který tam bydlel, viděla očima místních a dostala se na místa, kam bych jako běžný turista nikdy nevyrazila. Ve Španělsku jsem hrála stolní fotbálek s kamarády v jejich klubovně v Hellíně, kterou si společně pronajímali v takové staré historické čtvrti. Hrálo nám tam k tomu Jak vycvičit draka 2 a mňoukala tam kočka tak, že jsem si myslela, že to snad ani není možné. Letěla jsem navštívit kamarádku do Bristolu do Anglie, protože jsem společně chtěly vyrazit do kina na Fantastická zvířata 2. Je toho opravdu mnoho.

Jaké jsou tvé plány a cíle do budoucna? Bez ohledu na to, jestli se týkají cestování, tvé tvorby, studia anebo kariéry.

Co se cestování týče, tak za dva týdny vyrážím na chvilku do Londýna, navštívit mého nejlepšího kamaráda, který tam studuje. Na přelomu ledna a února bych si moc přála odjet na Kanárské ostrovy a napsat tam snad velkou část mé bakalářské práce. Když se podívám dále do budoucnosti, tak bych určitě chtěla pokračovat s blogem a podcastem. Mám hodně plánů, tak doufám, že se všechny vyvedou podle mých představ. Snad si konečně příští rok dodělám ten titul a třeba se i přihlásím na magisterské studium. Tohle je pro mě opravdu ještě velká neznámá a jsem docela zvědavá, jak se to všechno vyvine. Moc ráda bych také pokračovala v psaní, a to i mimo blog. Momentálně píšu pro web Dobrýzprávy.cz a v tom vidím obrovský potenciál, protože společně s ostatními redaktory se lidem snažíme přinášet samé pozitivní zprávy. Takovým největším snem, a možná i docela velkým klišé, poslední doby je napsání vlastní knížky. Kdo ví, třeba se mi to jednou podaří.

Na závěr si nemůžeme odpustit otázku, zda jsi náš projekt BloggersRE znala už před tím, než jsme tě oslovili pro rozhovor. Co si myslíš o tom, co děláme?

Ano, znala. O projektu jsem se dozvěděla přes šéfredaktorku Deni Hartmannovou, se kterou jsem se poznala během jedné blogerské akce. Rozhodně si myslím, že je projekt užitečný. Moc se mi líbí filozofie, že nezáleží na tom, jaký má kdo počet fanoušků, a je to skvělá příležitost jak využít virtuální svět k propojení reálných a talentovaných lidí.

Autor: Deni Hartmannová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Terezy Hrubé, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here