Byla jednou jedna dívka, která tak milovala knihy, až jednu sama napsala. Tou dívkou je Veronika Jonešová, která na podzim tohoto roku vydá svou první knihu Hodinky. Stejně jako ostatní spisovatelé, i ona si prošla tvůrčí krizí a zjistila, že psaní je na celém procesu ta lehčí část…

Kdo je Veronika Jonešová?

Veronika Jonešová je úplně obyčejná holka, která měla už od malička ráda knihy. Láska k nim ji přivedla k tomu, že jednu sama napsala. Kromě čtení a psaní miluje dobré jídlo, víno, přírodu a cestování. Je šťastně vdaná, žije v podkrkonošské vesničce a částečně pracuje ve stomatologickém centru jako recepční a copywriterka.

Na podzim tohoto roku ti vyjde tvoje první kniha – psychologický román Hodinky. Kde se zrodila myšlenka, že se vrhneš na psaní knížky? 

Zapojila jsem se do pisatelské výzvy a jedno z témat bylo: Začni příběh slovy: Nedočkavě pohlédl na své hodinky… a já napsala během týdne skoro deset kapitol, které jsem zveřejňovala na svém blogu. Pár čtenářům se mé psaní líbilo a zajímalo je, jak příběh dopadne. Jejich nadšení a nápad, že by to mohla být kniha, jsem si vzala za své a pustila se do psaní pořádně.

Můžeš nám nastínit, na co se čtenáři mohou v knize těšit?

Těšit se můžou na vyprávění příběhu ze dvou hlavních a dvou vedlejších perspektiv hrdinů. Kapitoly se střídají a odehrávají v různých časových liniích. Hlavní zápletkou není nevěra, lež nebo podvod, ale sám život a myšlenka, že i když uděláte všechna rozhodnutí správně, věci mohou nabrat úplně opačný směr, než jste zamýšleli.

Proč zrovna název Hodinky? 

Líbí se mi dvojí význam tohoto slova a každý má s dějem souvislost. První význam jako náramkové hodinky. Jsou krásným příběhovým leitmotivem, symbolem, který se objevuje napříč celým dějem. Hodinkami začíná i první věta knihy. Druhý význam jako časový úsek. Že se během jedné hodinky může život úplně obrátit naruby, tak jako mým hlavním hrdinům.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi knihu napsala? 

S knihou jsem strávila rok a půl v nepravidelném rytmu. Napsat „jenom“ samotnou knihu bylo to nejmenší. Rešerše, úpravy a editace jsou časově mnohem náročnější. Řeším každý sebemenší detail například jestli vedle sebe můžou růst akáty a olše, jaký je správný postup přípravy těsta na pizzu, jak dlouho a s jakými přestupy trvá cesta z Honolulu do Prahy atd. Všechny tyto rádoby nepodstatné detaily jsou ale podle mě klíčové pro celkový pocit z knihy. Já se snažím, aby bylo vše vyladěné do posledního písmene.

Setkala ses v průběhu tvorby s nějakou tvůrčí krizí? Co ti pomohlo ji překonat? 

Ano, setkala! Nejtěžší na celé tvorbě pro mě bylo napsat konec. Bylo mi totiž líto, že se s knihou musím rozloučit. Cítila jsem, že je na to už vhodná doba, že protahování nemá smysl, ale trvalo mi asi tři měsíce a deset různých verzí konců, než jsem konečně přišla na to, že konec jsem už jsem měla dávno napsaný.  

Co následovalo poté, co jsi knihu dopsala? 

Těsně po dopsání jsem plakala. (smích) Potom jsem přemýšlela a zjišťovala si, jaké jsou možnosti vydání knihy a rozhodla se z mnoha důvodů pro samonáklad.

Abys mohla knihu vydat, spustila jsi kampaň na Hithitu. Co všechno to obnáší? 

Úspěšně dokončit kampaň na Hithitu bylo složitější, než jsem čekala. Myslela jsem si, že projekt prostě spustím a hodím nohy nahoru a přispěvatelé se jen poženou. Realita byla úplně jiná, vzhledem k tomu, že mám malou základnu sledujících, musela jsem se opravdu snažit. Oslovovala jsem lidi hlavně v mém rodném městě a vymýšlela psí kusy. Nakonec to vyšlo, ale každému přispěvateli patří veliké dík za podporu v těchto úplných začátcích.

Vydat knihu určitě není jen tak. Je něco, co tě na celém procesu nejvíce překvapilo? Něco, co jsi opravdu nečekala? 

Já jsem introvert a naivka v jednom. Nečekala jsem, že když s něčím takovým vyrukuju do světa skrz sociální sítě, bude mě to tak moc ovlivňovat i v reálném životě. Že mě budou lidi v našem malém městě poznávat a vědět, že jsem to já, kdo knihu napsal. Navíc při takovém projektu člověk zjistí, kolik lidí a přátel ho podpoří a kolika jste vlastně ukradení, to bylo občas milé a občas nemilé překvapení.

Co bys vzkázala všem, kteří nad napsáním vlastní knihy také uvažují? 

Jděte do toho! Pište hodně a pište úplně všechno, co vás napadne. Nechte psaní uležet a pak bez milosti editujte a škrtejte. Vždycky je jednoduší mazat než dopisovat.

Jaký máš ty osobně vztah ke knížkám? Máš nějaký oblíbený žánr, titul nebo spisovatele? 

Jsem hrdá čtenářka tělem i duší. Knihy ke mně patří od malička a vím, že i díky nim jsem se do psaní té vlastní pustila. Je pro mě nemožné vyjmenovat všechny mé oblíbence, ale srdeční záležitostí je Harry Potter. Dále všechny knihy od J. Moyesové, C. Ahernové, J. Picoultové, J. Greena. Taky miluju válečné romány – Sophiinu volbu; Jsou světla, která nevidíme; Zlodějka knih; Chlapec v pruhovaném pyžamu; Tři kamarádi. V současné době se snažím přijít na chuť i aktuální české tvorbě. Dočetla jsem Rekonstrukci od V. Hanišové a právě čtu Probudím se na Šibuji, kterou napsala A. Cima.

A poslední otázka, kterou si nemůžeme odpustit. Co říkáš na náš projekt BloggersRE?

Jste skvělí! Ráda čtu vaše rozhovory, našla jsem díky vám lidi s podobným smýšlením a naladěním. Děkuji vám za rozhovor.

Autor: Martina Bartošová (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Veroniky Jonešové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here