Po střední škole se sbalila a proti veškerým očekáváním okolí si odletěla splnit svůj sen o životě u protinožců. Zažila mnoho vzestupů i pádů a i díky nim po návratu spustila iniciativu s názvem “Za normální holky”. Přes 120 tisíc sledujících na Instagramu, úspěšná kniha a nespočet dívek a žen, které se naučily milovat samy sebe. Dnešní rozhovor nebude s nikým jiným, než s Kristýnou Dolejšovou. Prozradila nám mnohé…

Kristýnko, hned na začátek pro tebe máme poměrně těžkou otázku. Jak bys sebe sama popsala jen pomocí jedné věty, popřípadě souvětí?

Stačí mi jedno slovo: Blíženec. (smích)

Než se budeme věnovat projektu Za normální holky, kterým jsi známá nejvíce, rádi bychom se zaměřili na tvou dřívější tvorbu. Víme, že svůj první blog sis založila již v roce 2005. To už je dost let a blogování v té době nebylo zdaleka ničím tak populárním jako dnes. Co bylo tvou tehdejší motivací si blog založit a o čem byl?

Tenkrát to byl můj virtuální deník. Nikdo kromě mého nejlepšího kamaráda to tehdy nečetl. Psala jsem si tam básně, texty, první povídky…

Vnímala jsi někdy to, že na naší scéně chybí nějaká iniciativa snažící se o propojení, edukování a podporu všech online tvůrců bez rozdílu? Co říkáš na náš projekt BloggersRE?

O BloggersRE vím teprve krátce, ale abych byla upřímná, iniciativa snažící se o tyto hodnoty mi nechyběla, protože jsem si vždy psala spíš pro sebe a do této komunity spadla střemhlav teprve nedávno.

Je jasné, že nejsi holka, která by byla ochotná jít s davem a přijímat věci, které se jí nelíbí jen proto, že to třeba dělají všichni. Měla jsi to tak úplně vždycky, nebo ses k tomu nějak dopracovala?

Myslím, že jsem to měla úplně od mala. Nemusím jít pokaždé hlavou proti zdi nebo, jak se říká, proti proudu. Když ale vidím, že člověk něco dělá úplně bezmyšlenkovitě, stádovitě, něco ve mně vře. Kritický myšlení, zvědavost, hledání způsobů, jak to či ono dělat jinak, to mě bavilo vždy.

Dokonalým příkladem byl tvůj odjezd do zahraničí, konkrétně do Austrálie, po dokončení gymnázia, kdy se od tebe očekávalo, že půjdeš na vysokou školu. Úplně celý svůj příběh popisuješ v knize s názvem „Bez filtru“. Nebála ses odhalit tak moc ze svého soukromí?

Pravda, můj odlet do Austrálie je skvělým příkladem! Jestli jsem se nebála? Jistě, že ano. Ale zároveň se učím čelit výzvám. Ten příběh je reálný, bez cukrlátek okolo. A to všechno, co jsem prožila, mě dnes tvoří takovou, jaká jsem. A já jsem na sebe zdravě hrdá a nestydím se za to.

V Austrálii jsi žila celkem 5 let. Co ti život v této zemi dal a jaké vidíš rozdíly mezi kulturou a lidmi v Česku a v Austrálii?

To je na opravdu dlouhé povídání. Zkrátit to na pár vět je těžší, než ta první otázka. Zkusím to vystihnout pár slovy. Austrálie mi dala téměř vše, po čem jsem kdy toužila: svobodu, finance, zkušenosti, výbornou angličtinu, přátele z celého světa, možnost cestovat do všech koutů na planetě, příležitosti v kariérním růstu. Ale nedala mi jednu věc, a to je pocit domova. A v tom je asi ten kulturní rozdíl z mého hlediska, protože v Austrálii moc kultura není, zato v Čechách ano, a i přes mnoho faktorů, které v České Republice vnímám oproti Austrálii jako negativní, tady je prostě doma.

Že se tvá kniha setkala s velkým čtenářským úspěchem už víme, moc ti to přejeme a gratulujeme. Co na ni říkali tví blízcí?

Děkuji. Upřímně, ani si na to moc nepamatuji. Kolem psaní a vydání knihy bylo tolik ruchu, že si nepamatuju ani pocit, když jsem ji poprvé držela v ruce. (smích)

Knihu jsi vydala na vlastní náklad, nešla jsi přes nakladatelství. Proč ses rozhodla jít touto cestou a jaké jsou její výhody a nevýhody?

Dostala jsem několik nabídek od různých nakladatelství, ale když jsem zjistila, že touto cestou zůstane autorovi méně než 10% ze zisku, rychle jsem si to rozmyslela. Chtěla jsem část výdělku věnovat neziskové organizaci, a kdybych šla touto cestou, v životě bych nebyla schopna věnovat šestimístnou cifru ze svého, jako jsem to udělala. Výhody jsou tedy jasné. Nevýhod je ale mnoho. Vše je na vlastní náklady, od korektury, editorství a grafiku přes tiskárnu a dopravu až po marketing, takže je zde veliké riziko. A to ani nemluvím o práci kolem e-shopu a doručování, hodiny balení jedné knihy po druhé dlouho do noci, fakturace… je to obrovská spousta mravenčí práce, času, peněz a energie, ale stojí to za to.

Litovala jsi někdy nebo lituješ něčeho, co jsi o sobě prozradila? Jak si hlídáš své soukromí na sociálních sítích? Máš nějakou hranici, přes kterou bys už nešla?

Za dobu svého působení na sociálních sítích jsem udělala hodně chyb a hodně se ponaučila, ale není nic, čeho bych litovala. Rozhodně nikdy nemluvím o soukromí své rodiny a našich vztazích, ponechávám si pro sebe také svůj zdravotní stav, a z osobní života sdílím víceméně jen přátelé. Můj partnerský život jsem zlehka nakousla asi jen dvakrát, a proto si mnoho lidí myslí, že jsem homosexuální orientace, protože nikdy nikam nedám fotku s chlapem. (smích)

Část výdělku z prodeje knihy jde na podporu neziskové organizace Anabell, která se zaměřuje na boj proti poruchám příjmu potravy. Vzhledem k myšlence tvého projektu chápeme, proč jsi zvolila organizaci zaměřenou právě na tuto problematiku – proč konkrétně Anabell?

Byla a je to jediná organizace s tímto zaměřením, o které jsem věděla, že dělá velké osvětové kampaně a měla jsem na ně nespočet kladných referencí. Poznala jsem se osobně s paní zakladatelkou, Janou Sladkou, a mé sympatie k ní byly okamžité. Neváhala jsem ani vteřinu.

Tvůj projekt Za normální holky i jeho myšlenku už jsme několikrát zmínili, ale nikdy dostatečně nerozvedli. Věříme, že většina našich čtenářů ví, o co jde, přesto bychom tě rádi poprosili, abys jej svými slovy představila.

Je to projekt, který vznikl před téměř třemi lety a zabývá se otázkami vlivu sociálních sítí na naši a mladší generaci, sociální vazby, zdravé sebedůvěry u dívek, jak to ovliňuje naši schopnost socializace, sociálního cítění, mluvili jsme o šikaně a kyberšikaně, a mnoho dalšími tématy, o kterých se na sítích v podstatě nemluví.

V projektu Za normální holky se musíš opakovaně setkávat s lidmi, kteří mohou trpět například komplexem méněcennosti, třeba kvůli tomu, jak se lidé na sociálních sítích předhání a ukazují, jak mají pohádkový život. Máš nějaké rady nebo doporučené postupy pro lidi, aby se tak necítíli?

Edukace. Konzumenti musí pouze pochopit, jak tento svět funguje. Jak fungují reklamy, za co jsou influenceři placeni, že dostávají mnoho věcí zadarmo, jak fungují na naši mysl srdíčka u fotek atd. Offline svět musí dominovat nad tím online. Redukovat čas strávený na sítích, přestat sledovat profily, které ve mně budí pocit méněcennosti, popovídat si o tom s kamarádkou nebo rodičem, nebo si najít si koníček, který mě bude naplňovat a budu součástí komunity offline v reálném čase, ne ve virtuálním světě.

Přestože tvým cílem vždy bylo a je pomáhat, našli se tací, kteří tvůj projekt odsuzovali. Co bylo nejčastější kritikou nebo dokonce „hejty“ vůči projektu a tvé osobě a jak jsi reagovala?

Nejčastěji jsem se setkala s názorem, že propaguji obezitu a aby se o sebe dívky nestaraly, protože zastávám názor, že nikdo, a to ani člověk s nadváhou nebo obezitou, si nezaslouží být kritizován a ponižován. A to z jednoduchého důvodu: pokud člověku chceme skutečně pomoci, tahle forma je víc než nešťastná. Každý s tímto problémem si musí uvědomit, že problém je často skrytý jinde (malá sebedůvěra, rodinné problémy, nulové zázemí v rodině, převzaté špatné stravovací návyky z domova, emoční jezení, nemoci…) a ten řešit. Musí si uvědomit, že na něm záleží, má hodnotu, má se mít rád, a podle toho se k sobě začít chovat. Člověk, kterému se vysmějeme, možná zhubne, ale nikdy ne kvůli sobě, ale kvůli okolí, a bude dál uvnitř nešťastný.

„Hejty“ na internetu jsou obecně velkým problémem. Jak k nim přistupuješ a snažíš se proti nim nějak bojovat?

Dříve jsem se snažila se neustále obhajovat, vysvětlovat… dnes už tomu nevěnuju pozornost, je to ztráta času a energie, kterou se tihle paraziti živí.

Momentálně připravuješ další knihu. Řekneš nám o ní něco?

Zatím neprozradím víc než to, že je to kniha podle skutečného příběhu a sama ji budu ilustrovat.

Je psaní a celkově tvá tvorba tím, co tě živí? Zasvětíš naše čtenáře do tajů toho, jak se dá vydělávat na internetu, tím, že se podělíš o to, jak to děláš ty?

Ano, psaní mě živí. Není to ale jen to. Je to kombinace prodeje knihy a dříve nějakých produktů, placené spolupráce, a občas mám příjem i z různých článků nebo přednášek. Mimo to ale od 16 let šetřím a pracuji na vedlejším, pasivním příjmu, a to se týká investování.

Doporučuješ ostatním online tvůrcům a influencerům mít i jiný zdroj příjmů, ať už z profese, nebo vlastního brandu, který není přímo navázaný na konkrétní sociální síť, která za pár let nemusí být tak oblíbená?

Nevím, jestli to mohu doporučit, když jsem toho sama ještě 100% nedosáhla. Zeptejte se mě za pár let.

Sama říkáš, že nejsi žádný odborník na sladěný instagramový feed. Přesto se chceme zeptat, co používáš na focení a jaké nástroje ti pomáhají s editací fotek a videí?

Na svém osobním profilu, který je odrazem mé lásky k hygge, používám na úpravu fotek aplikaci VSCO (používám asi 3 filtry zdarma stále dokola) a na videa i fotky pak placenou aplikaci Tezza.

Moc děkujeme za rozhovor! Prozradíš nám na závěr, na co, kromě nové knihy, se u tebe můžeme těšit?

Já moc děkuji za oslovení! Momentálně je mou největší radostí a motorem velká Talk show s Ewou Farnou, kterou dáváme dohromady právě na téma sebedůvěra. Ewa je můj obrovský vzor už mnoho let a je mi nepopsatelnou ctí s ní moci vystoupit na jedno podium.

VÍCE Z TOHOTO ROZHOVORU V KNIZE (NE)JSEM INFLUENCER

Autor: Deni Hartmannová a Ivo Veselý (BloggersRE), Fotky: Sociální sítě Kristýny Dolejšové, Editace: Deni Hartmannová (BloggersRE)


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here