Bloggers RE

SAMOTA JAKO PROSTŘEDEK OSOBNÍHO ROZVOJE?


Můj poslední rok obsahoval v porovnání s těmi předchozími mnohem víc samotářských chvilek. Pozor, mám na mysli samotu záměrnou a plánovanou, nikoliv osamělost Jak jsem tyto chvilky vnímala, jak jsem je využila a dále s nimi pracovala? Dáváte si třeba čas od času rande sami se sebou, nebo o něčem takovém slyšíte poprvé? Zajímá vás, zda a nakolik mohou mít samota a její častý společník ticho léčivou moc?

Potřeba restartu (první schůzky se samotou)

Přemýšlím, kdy jsem se poprvé na delší dobu ocitla opravdu sama. Pokud nepočítám dětský ozdravný pobyt v Luhačovicích, bylo to asi až na studentském Erasmu ve Francii. Když jsem s bagetou pod paží a knedlíkem v krku zamávala rodičům a vydala se zabydlet do cizího pokoje, na cizích kolejích, v cizím campusu cizího města. Jenže na Erasmu člověk nikdy není dlouho sám. Samostatnější, to rozhodně, ale o společnost jako takovou je nouze málokdy.

Takže se musím přenést jen pár let zpět, kdy jsem odjela na tři týdny do jesenických lázní. Ony sice lázně fungují svým způsobem podobně jako Erasmus, což mě ze začátku hodně překvapilo, jenže jako Erasmus pro úplně jinou věkovou kategorii – “seniornější”, řekněme. I tak by se pro mne jistě našli parťáci se zájmem o družbu, ale upřímně jsem o to vlastně vůbec nestála. Po pár dnech (možná i hodinách?) jsem zjistila, jak moc potřebuju být chvíli sama, sama se sebou, utřídit si myšlenky, pořádně se vyspat a nasát co nejvíc energie z té magické horské krajiny. V běžném kolotoči každodenních povinností často tuto potřebu dlouhodobě přehlížíme a podobný mezičas si tak můžeme dlužit klidně i několik let.

Schůzka sám se sebou

Tím nechci říct, že by nutně musel každý odjet na tři týdny do lázní. Pokud budete průběžně myslet na prevenci a duševní hygienu, může vám k ozdravnému efektu stačit i daleko méně. Nedávno jsem psala o novoročním bilancování a plánování, s podobnými aktivitami ale rozhodně nemusíte čekat až na přelom roku. Klidně si můžete udělat takový malý rituál na konci každého týdne, měsíce nebo čtvrtletí. Zkrátka si v diáři vyčleňte okénko na rande sami se sebou. Vyrazte si třeba do kavárny a objednejte si k tomu nějakou sladkou motivaci, nebo si zařiďte nikým a ničím nerušenou chvilku doma, zapalte si voňavou svíčku a vše dokreslete příjemnou hudební kulisou.

Můžete se podívat na to, co vám během daného časového období udělalo radost, komu jste udělali radost vy, co se vám podařilo, na co jste pyšní, za co jste vděční nebo kde máte naopak rezervy a kam chcete v následujících dnech směřovat více pozornosti. A ideálně si to všechno někam napište (výborná příležitost pořídit si nějaký krásný notýsek, nebo využít jeden z těch co se vám doma tak jako tak kupí, protože jste je nutně potřebovali). Zrovna o zápisníku či deníku vděčnosti (případně “gratitude jar”) se poslední dobou hodně mluví, možná až příliš, nicméně něco na tom opravdu je. Člověk se naučí všechny pozitivní okamžiky ve svém životě mnohem lépe vnímat a vychutnávat. Navíc většinou zjistíte, že je jich mnohem víc, než jste si mysleli.

Schůzka s tichem, všímavost, meditace

Můj poslední rok se od těch předchozích výrazně lišil. Opustila jsem velkou a hlučnou open space kancelář v přelidněném a neosobním office centru a začala trávit mnohem víc času v našem útulném, klidném a do té doby s trochou nadsázky prakticky nevyužívaném bytě. Samostatné tvoření tak nahradilo každodenní schůzky, telefonáty, pohovory a školení.

Nastaly tedy dny, kdy jsem až do večera neměla téměř žádný kontakt s lidmi. Byť jsem si plnila sny, nebudu lhát, že mi větší socializace nikdy nechyběla. Hlavní výzvou pro mě bylo právě to ticho. Náhle dostalo v mém životě takový prostor, až mě téměř pohltilo. Častokrát jsem si tak k práci jako kulisu pustila televizi, abych si nepřipadala tak sama a u jídla zase začala poslouchat různé podcasty, aby mi nebylo smutno. Na audiovizuálním vzdělávání nebo zábavě není samo o sobě nic špatného. Spíš mi časem uvědomila, že vlastně doma dobrovolně praktikuji onen “multitasking”, který mi v kanceláři tolik nevyhovoval.

“Nejdřív práce, pak zábava” – v tom jsem vyrůstala a mám to hluboce zakořeněné. Najednou mi všechno zvláštně splývalo a nedokázala jsem se soustředit. Někdy může fungovat i obrácený model, ale praktikováním zábavy a práce ve stejný čas vzniká nepovedený hybrid (jiná situace je, když se někomu poštěstí živit se vlastní zálibou, jenže každý zdroj obživy se časem stejně stává alespoň trochu prací…). Chtělo to tedy vytrénovat mysl tak, aby s tichem nebojovala. Aby z něj naopak začala profitovat.

Tady se nabízí techniky, o nichž je nyní slyšet čím dál víc: meditace a mindfulness, neboli všímavost. Zatímco na meditaci je potřeba si vyhradit alespoň pár minut (ideálně každý den), všímavost můžete praktikovat vlastně od probuzení až po ulehnutí. Jde spíše o způsob vnímání a prožívání mnohdy úplně obyčejných věcí. Být tady a teď na sto procent a věnovat dané činnosti svoji plnou pozornost, ať už se jedná o ranní kávu, nebo procházku po lese.

Meditace je taková moje dlouhodobá výzva, kterou se mi nedaří zcela zdolat, byť jsem přesvědčena o její účinnosti. Ale už jen fakt, že si to alespoň někdy uvědomím a zastavím se, považuji za důležitý krok. Navíc meditace může mít různé podoby a někdy není hlavním kamenem úrazu nic jiného, než že z ní děláme zbytečnou vědu. Mně se například osvědčilo nejprve vyladit tělo i ducha krátkým cvičením a prací s dechem. Dech je základ. Ať už zkouším cokoliv, všechny cesty nakonec vedou k dechu. Něco tak jednoduchého, co máme vždy k dispozici, a přesto na to často zapomínáme. Samozřejmě málokdy zapomeneme dýchat, ale máme dech už příliš zautomatizovaný. Nevěnujeme mu dostatečnou pozornost a nevyužíváme všechny jeho dary.

Dalším pozvolným krokem k úklidu v hlavě jsou pak meditace řízené, které vás jemně provedou meditačním mořem a odrazí nezkrotný tok myšlenek. Já třeba právě zkouším dýchání podle Wima Hofa a před porodem mi moc vyhovoval Barevný dech od Terezy Kramerové, ale každý si jistě najde to své, chce to jen chvíli hledat.

Postupem času se mi podařilo lépe „naslouchat“ tichu. Nacházet v něm nečekaný zdroj inspirace, nebát se ho a za každou cenu jej neustále něčím „neodhlušovat“. Věřím, že se to podaří i vám, když si to budete přát. Mně už teď zbývá jen zaintegrovat všechny tyto poznatky a praxe do nově nabytého mateřství, ale to už je zase samostatná kapitola pro nějaké příští setkání mezi řádky.


Kateřina Vychodilová

Sdílím a ilustruju sobě a druhým pro radost... (Ne)obyčejné zážitky z cest i z domova a hlavně o souŽITÍ jednoho (ne)obyčejného muže s jednou (ne)obyčejnou ženou. Většinou s nadhledem a humorem, často poeticky a občas i do hloubky až na dřeň. Příběhy a postřehy tak trochu naše od nás, ale mnohem víc Vaše a pro Vás, příběhy nás všech. Tak pojďme (se v nich) společně hledat, ztrácet i nacházet.

Add comment

Follow us

Don't be shy, get in touch. We love meeting interesting people and making new friends.

Most popular

Most discussed

X