Bloggers RE

SÍŤ


Síť. To může být třeba rybářská síť. S tím souvisí spojení “chytit někoho nebo něco do sítě”. Pak je tady to sousloví “rozhodit sítě”. To znamená například využít své kontakty pro získávání informací. Je tu ale i houpací síť, síť na kurtu nebo na hřišti. A pak je tu sociální síť. Pro většinu z nás to první, co se nám vybavilo, když jsme viděli první slovo celého tohohle odstavce.

Tak nějak poslední dobou přemýšlím, jestli nás má lapit jako ta rybářská síť? Nebo nám má pomáhat udržet kontakt i s lidmi, kteří nám nejsou nablízku, anebo naopak nám pomáhat rozhodit sítě a vytvářet nové kontakty? Nebo je to jako v houpací síti a máme na ní odpočívat, nic moc neřešit a jenom si dát “voraz”? Nebo je to jako na hřišti, kdy sociální sítě jsou jenom bariéra mezi námi, která nám davá pocit, že mezi sebou musíme neustále soupeřit?

Tohle mě napadlo už několikrát. Není to nic světoborného, já vím, řeší se to poměrně běžně. Sociální sítě jsou tady proto, protože nám primárně měly pomáhat udržovat kontakt napříč vzdáleností. Sdružovat lidi. Vytvářet sítě. Sítě, které nestojí mezi námi jako hradby, ale díky kterým k sobě máme blíž. Ale je to opravdu tak?

Jasně, je to skvělý, když máte od sebe daleko někoho Vám velmi blízkého a můžete spolu být alespoň takhle v kontaktu. Většinou to ale podle mě dopadá tak, že se za sociální sítě schováváme. Nebo Vám se nikdy nestalo, že když jste si s člověkem delší dobu psali a skvěle si rozuměli, tak pak, když jste se viděli, jste si neměli co říct? Nebo naopak Vám ten člověk přišel úplně jiný ve skutečnosti a jiný, když si s ním píšete? Jestli jste teď pokaždé odpověděli “ne”, tak máte kliku!

Ale co třeba takový Instagram? Všichni víme, že tam reálný život prostě není. Ale pořád všichni děláme, že je. I já. Dělám to taky, a když se nad tím zamyslím, tak nedokážu říct proč. Vážně nevím, proč si fotím a ukazuju lidem, že snídám a co snídám. Proč mají ostatní vědět, že sedím na terase a piju kafe. Možná si ty svoje životy chceme zdokonalit alespoň na Instagramu. Možná chceme alespoň tam vypadat, že máme všechno vždycky krásně sladěný, sedíme “úplně přirozeně” ve svetříčku, punčochách a obrovskou mašlí ve vlasech a čučíme na ten krásně nazdobený vánoční strom. Přece kdo si vyfotí na Instagram, že se mu něco nepodařilo? Nebo že někdo onemocněl? Ale proč pořád tolik toužíme po dokonalosti?

Proč si na Instagram nefotíme svoje druhé (někdy až třetí nebo desáté, co si budem…) brady, to, jak opravdu vypadáme, když ráno vstaneme? Nebo holky, ruku na srdce, nenechte mě v tom samotnou, prosím, která z Vás někdy nedala na stories něco “aby ten blbeček viděl, že jsem teď venku s někým jiným”? Pořád chceme na někoho dělat dojem. Klademe větší důraz na to, jak u toho vypadáme, než na to, co ve skutečnosti děláme. Chceme mít nejvíc followers, i když reálně to číslo nic neznamená. Nejsme proto lepším člověkem, nic navíc neumíme, nezmění se nám tím život. Ani když budeme mít u fotky miliony srdíček, nebudeme šťastnější. Vtipný je, že to, co nás dělá spokojenými a šťastnými, je všechno to, co je ZA tou fotkou nebo příběhem nebo zprávou. Protože to skvělý jídlo vám udělá dobře v žaludku jenom v reálným životě. Protože to, že jste někde s někým, to je to, co vás dělá šťastnýma (nebo by teda mělo). A protože vám úsměv nevykouzlí ta zpráva, která Vám přišla, ale ten člověk, co ji poslal. Takže se pořád musím ptát,  proč pořád tolik času trávíme (v) na sítích?


Klára Recmanová

Studentka marketingu. Vypadám o dekádu mladší, než ve skutečnosti jsem. Holka, co věčně neví, co chce. Zpravidla chce to, co nemůže mít, a když to může mít, už to nechce. Věčně sakrasticky mluvící, kávu a psy milující pisálek, co pořád něco datluje do notebooku a následně zase všechno maže. Fotím na Instagram, píšu a neustále se snažím vymyslet a vybudovat něco svýho. Občas jsem i milá. Jmenuju se Klára, těší mě!

Přidat komentář

Instagram @bloggersre

Náš Instagram