VŽDYCKY MÁŠ NA VÝBĚR


Autor: Michaela Fojtíková, fojtina.blogspot.cz

Vítám vás u dalšího článku ☺,

opět to bude nějaký ten pátek, kdy jsem naposledy psala o mém aktuálním psychickém stavu. Musím se přiznat, že stále bloudím na cestičce mezi pravdou a skrytým světem, kdy si stále říkám: “A co si o mně pomyslí?”. Ale udělala jsem takový veliký pokrok, že je na čase napsat světu, jak se mám. Tak se pohodlně usaďte a můžete jít na čtení.

Dozvěděla jsem se toho o sobě hodně. Od přátel, kamarádů, psycholožky, rodiny,… Těch lidí bylo opravdu kvanta. Stejně jako těch informací. Začnu tak, jak šly informace za sebou – a tedy sezením u psycholožky. Když jsem se s paní psycholožkou Vidovou viděla poprvé (úplně poprvé v deseti letech, ale teď myslím poprvé od té doby, co jsem na prvním sezení byla 4. ledna, což bylo měsíc a půl od objednání), tak už uběhly tři sezení. První bylo 4. ledna, kdy si mě její sestřička vyposlechla a udělala si hrubý náčrt toho všeho, co se mi honilo v hlavě. V té době bylo vše opravdu velmi čerstvé. Brala jsem antidepresiva teprve měsíc, byla jsem ještě na Neurolech… Zkrátka samotné téma bylo ještě dosti citlivé. V ten den jsem udělala už nějaké testy. Ani pořádně nevím na co. Následující dvě sezení se konala také u sestry a zase jen s testy. Další sezení proběhlo už s paní doktorkou. Ale… Každá pohádka ho má. Ale sestra si zapsala špatné datum. Respektive – u sebe měla správné, mně dala špatné. Došlo tedy k tomu, že jsem přišla o den dříve, což mně samotné zkomplikovalo následující program, protože další den jsem se musela omluvit ze školy. Dobře, řekla jsem si, chodím sem kvůli sobě, tak se omluvím. Naštěstí jsem měla v ten paní doktorku Balkó, která je velmi chápavá a milá, čili můj důvod pochopila.

Když jsem následující den dorazila na sezení (byl březen, takže s psychologem jsem se viděla od 4. ledna až v březnu!), tak si se mnou paní doktorka sedla a jela popořadě v papírech od mého dětství až po současnost. A když už jsme u toho přiznání, tak napíšu veliké přiznání i sem. Původně jsem ho chtěla zatajit světu, ale… Myslím, že většina lidí si ťuká na čelo, z čeho jsem se dostala na takové dno? Extáze. Pitomá půlka pilulky extáze, kterou jsem si vzala asi ve špatný okamžik, ve špatném psychickém stavu – protože nikdy nevíte, jak u vás podvědomí pracuje a jak jste na tom psychicky – ač jsem si myslela, jak jsem spokojená. Jenomže se dostavil šok z toho, co to se mnou dělá a od té doby jsem se měsíc vezla v neskutečném bordelu v hlavě, který mě dostal až do každodenního pláče a strachu o svou osobu. Nemusíte mi nikdo psát, jak jsem pitomá, že jsem to neměla dělat a další věci. Já to vím. Vím to. Vždy jsem byla proti tomu, ale i přesto jsem to vyzkoušela. A aspoň už vím, proč jsem proti tomu vždy byla. Ale o tom tu mluvit nechci. Zpět k doktorce…

Přišla jsem ve velmi dobré náladě. Smála jsem se, venku bylo konečně sluníčko, takže jsem měla i důvod se radovat. Jenomže paní doktorka to pochopila trošku jinak. Začala mi charakterizovat schizofrenika, který se údajně chová stejně jako já. Směje se, ač má takové problémy, které popisuje. Paní doktorka očividně ale zapomněla na jednu věc – už tři měsíce jsem brala prášky a tři měsíce s tím bojovala SAMA, protože se chci ze všeho dostat prvotně já SAMA. Pomíjím, že jsem dřív byla i u psychiatričky. Takže jsem udělala pokrok, už jsem se nebála chodit ven, nebála jsem se jít mezi lidi, byla jsem na koncertě Olympicu ve vyprodané O2 aréně, jela sama autem… To jsou věci, ke kterým paní Vidová moc váhu, dle mého názoru, nedávala. Stále dokola mi opakovala, že se usmívám, ač bych neměla, že jsem udělala chybu a nemusím se z ní nikdy dostat a spadnout mezi ostatní. Musela bych být úplně pitomá, kdybych chtěla takovou pitomost, jako jsou drogy, zkoušet znovu. Neříkám, že to nestálo za to. Ten večer jsem si užila jako nikdy dřív. Ale to je asi to jediné pozitivní na celém večeru. Nechápu lidi, kteří to berou delší čas. Ale budiž, jejich zdraví. A pak mě paní doktorka testovala zase. Kreslila jsem strom, pána, ženu… Proč? To nevím.

Mezitím jsem navštívila zase paní psychiatričku (Jarošová). Úplně otevřeně, jestli existuje mezi těmito lékaři milejší osoby, dejte mi vědět. Paní doktorka je opravdu velice milá, hodná, usměvavá, nápomocná. Když naproti ní sedíte, nemáte pocit, jak kdyby vás vyslýchali u policie. Cítíte se jako s kamarádkou na kafi. Vyprávěla jsem ji o mém sezení u psycholožky. Sama se divila a vyvrátila mi, že bych mohla být schizofrenní, že to v žádném případě. Naopak mi řekla, že jde vidět, že nejsem už tolik úzkostná, že jsem na tom zdravotně lépe a není třeba ani zvyšovat dávky AD. Tohle se tak sladce poslouchalo!

Sezení u psychiatričky se konalo rovněž v březnu. Doktorka usoudila, že kontrolní sezení může proběhnout až za delší čas, že není důvod mě k ní vláček dříve, když jsem na tom lépe. Takže na návštěvu jdu až v květnu. Mezitím jsem šla v dubnu k paní Vidové. Bohužel se ale termín přesunul a došlo k dalšímu nedorozumění (pamatujete na to minulé, jak mi dali špatné datum?), tentokrát v čase. Sezení se přesunulo z úterý na pondělí, ale v čase došlo k nedorozumění, což jsem patřičně schytala snad za všechny problémy třetího světa. Ale dobře, ačkoli jsem si nebyla vědoma mé chyby, omluvila jsem se, přišla jsem totiž o 20 minut později, ale omluvila jsem se, že mám napsaný jiný čas, že se stala nejspíš chyba a tím to pro mě končilo. Říkala jsem si, že se to stává, že oni se taky spletli a já jim neudělala virvál, ač jsem prý teda mohla – říkalo okolí. 😀

Virvál jsem neudělala já, ale paní Vidová. Na základě toho mě definovala jako nespolehlivého člověka, který chodí pozdě, dala mi zprávu, že ukončuje spolupráci a spoustu dalšího. Já zůstala sedět jako opařená. Nechápala jsem. V hlavě jsem si říkala, že minule jsem se sem hnala zbytečně a taky mi stačila omluvila, copak jí nestačí? Kde je spravedlnost? Ono… Do teď nevím, čí to byla chyba. Dle mého pohledu byla na jejich straně, dle nich na mé. Ale stalo se. No, stalo… Stalo se to, že na mě paní Vidová vyklopila opravdu všechnu svou zlost. Přítel, který tam byl se mnou, nevěřil, že paní, která vyšla ze dveří naštvaná, je má psycholožka a má někomu pomáhat. Krom toho, že jsem se dozvěděla o své nespolehlivosti, tak jsem se dozvěděla, že jsem výrazně neurolabilní, sociálně a citově nevyzrálá, inteligentně podprůměrná, lživá osoba. Se zdůrazněním, že na základě testů, které fungují už několik desítek let, mi lživost vyšla na 78%. (jak mě může někdo soudit jen na základě testů?)

Po výčtu jsem zůstala sedět jak kdyby mě opařil. Jenom jsem nechápavě koukala a čekala další smršť, protože paní doktorka si nebrala tentokrát servítky. Neopomněla dodat, že bych se svoji matkou neměla mít tak dobrý vztah, protože střídala partnery (když tak se rozvedla a za život má 3. vážný vztah, předchozí trvaly 10 let). Jinými slovy řekla, že je promiskuitní. Potom mi začala klást na srdce, že mám udržovat vztah se svým otcem, že bych měla číst a představovat si, protože mi nejde fantazie, což dokázaly testy (asi ten strom, co jsem kreslila) a také nemám dobrou psanou formu jazyka, že mluvit prý umím, ale psát mi nejde, tak prý hodně psát. No, tak nevím. Já popíšu blog na X A4, ale neumím psát. Dobře, názor je taky názor. Můžu vám říct, že jsem se ani pořádně neozvala, když na mě paní doktorka lila takové dva kýble problémů, notabene s rozvodem, se kterým já nic neudělám, já čas nevrátím, prostě se stal a tak s tím žiju. Když jsem se dozvěděla, že budu po matce, která se rozvede a mám proto dobré předpoklady, tak se mi chtělo začít brečet, ale říkala jsem, že nesmím. Nesmím ji ukázat, že jsem slabá. Nechápala jsem, proč se mě ptá na otázky typu: “Chcete rodinu? Jak chcete vychovávat vaše dítě? Stejně?”. Jasně, že chci, aby mé dítě mělo celou rodinu, úplnou, ne rozvedené rodiče. Svého přítele miluji, plánujeme budoucnost, máme byt, prakticky spolu teď i žijeme a paní doktorka mi říká, že nevím, jak mi funguje podvědomí, že o tom nemusím ani vědět a budu ve stejných kolejích jako matka.

Ze sezení jsem odešla s papírem v ruce, kde jsem si připadala vylíčená jako to největší hovno společnosti s promiskuitní matkou a doporučením na rodinnou psychoterapii, k čemuž nevidím důvod, já jsem se svou rodinou spokojená a ostatní členové taktéž, a šla jsem za přítelem, který z dálky už nechápal, proč tak pálím. Ani jsem se neprojela oblíbeným páternosterem a šli jsme s přítelem do auta. Když jsme vyšli z budovy, tak jsem se rozbrečela. Celou cestu k autu jsem brečela a přeříkávala příteli, co se právě odehrálo. Hned mě uklidňoval, že to není pravda, že nejsem taková a moje mamka není taková, že je vše v pořádku.

Už teď je článek velmi dlouhý na to, že neumím psát, a proto bych ho chtěla už ukončit. Dalším tajemstvím je, že paní Vidová nebyla můj jediný psycholog. Chodila jsem na doporučení od paní Jarošové k panu Balkó. Psycholog s velkým P. Opravdu pán na svém místě. Během první návštěvy, kterou mi domluvil hned za dva týdny (!!!), hned odhadl příčinu problémů a pomáhal mi je řešit. V klidu jsem se mu svěřila, co mě trápí a společně jsme našli řešení. Odcházela jsem od něj uvolněná, odhodlaná zkoušet věci, nabitá energií… Bylo to opravdu krásné sezení. V čem se s paní Vidovou schodují, je citová nevyzrálost. Jak mi pan Balkó vysvětlil, tak jde o to, že mé city zůstaly na úrovni toho dítěte, kdy se mi stal první problém. Jak mi sám řekl: “Nebojte se projevovat city, jak chcete vy, jste dospělá a máte na to právo,”. Ano, je to těžké změnit něco, co je nějakých 17 let nějak zajeto, ale porada s panem doktorem byla k něčemu. Vedla k řešení. Jemu patří díky za to, že mi poradil a vedl mě. Paní Vidová na mě hodila akorát problémy a per se. To není práce psychologa. Za psychologem jdu, aby mi pomohl najít řešení a cestu, nikoli aby mě ještě víc udusal, jako se to podařilo paní doktorce.

Co tím vším chci říct? Není psycholog jako psycholog. Vím, že dítětem budu asi navždy, protože zbožňuji blbnutí, jsem nadšená, když dostanu balónky na narozeniny a k tomu lahev s rychlými špunty. Zároveň vím, že jsem tu já – není tu nikdo jiný. Učím se pracovat na svých citech, respektive na reakcích, abych se nebála se prosadit, ale bude to ještě štreka. Jsem moc ráda za mou psychiatričku a že mi dala kontakt na psychologa, se kterým spolupracuje. Jsem ráda, že jsem našla své combo, co vyhovuje mně. Mně. Protože jde přeci o mně, ne?

A jak jsem na tom teď?

Momentálně jsem si prošla jarním splínem. Jednak jsem k 1. lednu vysadila hormonální antikoncepci, takže se mi tělo srovnává ze všech těch hormonů (nevymluvíte mi, že HA nejsou zbytečné hormony, umělé, do těla :D) a tak jsem teď čekala na měsíčky 40 dní, což mi dalo dnes dost zabrat, protože jsem téměř celý den proležela v neskutečných bolestech a křečích pod dekou, ale mám radost, že jsem nešla na vyvolání, že jsem do své schránky (=rozuměj těla) nemusela cpát další hormony. Dost na tom, že beru AD. Ale i tak se těším a věřím v jejich blízké vysazení!

Dále jsem si přečetla báječnou knížku Bez filtru od Kristýnky @zanormalniholky. Vřele doporučuji všemi deseti! Přečetla jsem ji naráz, jedním dechem, nestačila jsem se divit, jakým peklem si Kristý prošla! A uvědomění, že tím samým, možná i horším, si prochází další slečny? To snad ne. V některých situacích jsem se i viděla. Třeba v pubertě při hledání proanablogy (anorektické blogy) a snaha jíst co nejvíc projímadla. Nechci tu prozrazovat celý obsah, proto tu knížku zařazuji i sem, protože o ni nechci psát dlouze, aby si každý udělal svůj názor a zároveň, že pro měla byla Bez filtru psychologem. Na světě je hromada knížek. Ale když čtete knížku od naprosto normální holky, která vám předává poselství, to je něco úžasného. Děkuji, že jsi knihu vydala! ♥ Pro mě jsi normální(ě) neobyčejná holka s ohromným srdcem a laskavou duší.

A jak se mi jinak daří? Ve škole si jedu svoje. Jediné, co ve škole řeším, je momentálně bakalářka a blížící se zápočty. A doma? Doma jsem v kontaktu s maminkou, která mi chybí, ale začínám si zvykat, že až se odstěhuji úplně úplně úplně, tak ji taky nebudu doma denně potkávat.. Miluji ji. ♥ Mám vedle sebe plyšáčka, kterého mi dala k Vánocům a tak mám pocit, že je stále u mě. A jinak žiju. Žiju tak, že se snažím najít v životě, v mém životě, něco více. Poprvé za život jsem začala hledat něco víc, než co je nad zemí, něco možná v nebi, Vesmíru? Kdo ví… Mé srdce a touha poznání mě zavedla k Bibli, kterou si teď pročítám. A těším se z ní. Je to milé čtení.

Ale to už ode mě bude dnes opravdu vše.

Jestli se někdo trápí s tou prekérnou hlavou, tak hlásím:

Pomůžeš si jedině TY sám. 

Jestli Ty nechceš, nepomůže Ti ani Tvůj nejlepší kamarád psychiatr a psycholog, ani prášky, ani přátelé, ani rodina. To Ty musíš chtít. Koukej na mě. Já chci. A kde jsem? Kde jsem od toho 6. listopadu? Daleko! Možná ještě nedokážu jet vlakem sama, netroufla jsem si na to, ale jsem doma sama a najdu si činnost. Jdu sama na procházku. Jdu na procházku do jiného města. Jdu se projet na brusle. Jdu si zacvičit. Píšu. Čtu. Maluju. Směju se. Dělám blbosti. A to všechno jenom díky tomu, že chci JÁ. Když budeš sedět doma a říkat si, že už nikdy nebudeš jako dřív, tak budeš! Věř mi. Taky jsem si to říkala. Do dnes si pamatuji, jak jsem plakala mamce na rameni a říkala ji, že jsem se zbláznila, kam jsem se to dostala, už nikdy nebudu jako dřív. A jsem. Třeba ne dokonale, třeba ne na 110%, ale jsem. A chci být lepší! A stejnou možnost máš i Ty. Tak neseď doma a nedoufej, že ty pilulky vedle Tebe pomůžou. Ano, pomůžou, ale dokud Ty sám se nehecneš a neřekneš si: NAKOPU TĚ! OKAMŽITĚ VYLEZ Z MÉ HLAVY! NECHCI TĚ!, tak tam stále bude. Hledej aktivity. Hledej řešení. NIKDY v tom nejsi sám. Máš vedle sebe rodinu, ať už jen bráchu, ségru, mamku, taťku, dědu… Máš je tu. Jsou tu s Tebou. Věř mi. Já jsem s Tebou. Věřím, že to dáš! Je to boj, ale opravdu za to stojí! Ta neskutečná radost, když se poprvé projdeš! Ty to chceš, já to vím, a proto Ti fandím a držím všechny čtyři, protože TY TO DOKÁŽEŠ! ♥

(S)mějte se, Mišpulína. ♥


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Vlož prosím svůj komentář
Tvé jméno