W&T: MOJE POPRVÉ


Minulý rok jsem zažila léto, na které budu vzpomínat celý život. Zúčastnila jsem se programu Work & Travel. Splnila jsem si dva sny v jednom. Chtěla jsem zkusit žít v cizině, postarat se sama o sebe. Ale kdyby mi někdo řekl, že si to vyzkouším právě v mém „dream city“, Los Angeles, tak bych se mu ještě před minulý rok vysmála. Ale sny se mají plnit, jen jim musíme jít naproti. Nejdříve Vám popíšu můj příběh a pak zkusím odpovědět na otázky, které se Vám určitě honí v hlavě, pokud byste rádi také odjeli na W&T.

Moje story

Jak jsem psala, byl to můj sen už dlouho, ale sny máme každý, že? Snít je jednoduché, ale zrealizovat sny už je trochu jiný „level“. V mé cestě za splněným snem mi vždy něco „stálo“ nebo mě tu něco „drželo“. Měla jsem dlouholetý vztah a znáte to, láska je prostě láska. Ta se těžko opouští. Když v tom pak nebyla láska, tak to byl můj sport – pozemní hokej. Jsem reprezentantka České republiky a každý rok, přesněji léto, jsem naši zemi reprezentovala na mezinárodních turnajích, jako je například Mistrovství Evropy. Ale blížil se rok 2018, já byla single a přede mnou (úspěšné) státnice a následně volné léto. Co s tím? Přeci nebudu sedět doma na zadku a chodit na koupáky v Praze, když můžu v USA, že?

No nic, začala jsem googlit o sto šest. Našla jsem agenturu, která měla v nabídce město andělů, Los Angeles. Ve vteřině jsem je zkontaktovala a domluvila si schůzku. Oznámila jsem doma, že o něčem takovým přemýšlím, ale naši tomu moc nevěřili. Pak přišel onen den, kdy mě v agentuře seznámili s jejich nabídkou a podmínkami, a já si v hlavě už balila kufry. (klasická holka)

Měla jsem jasno. Prostě léto 2018 bude TO léto. V agentuře jsem ještě ten den podepsala smlouvu na práci v Los Angeles na Santa Monica Pier.

Naprosto okouzlená jsem to doma vyprávěla a ukázala jim podepsanou smlouvu a zaplacený první poplatek. V tu chvíli si rodiče uvědomili, že se to vážně děje, a já věděla, že teď už mi to může překazit pouze americká ambasáda skrze vízum. Pomalu jsem to říkala mému okolí. Slýchávala jsem hodně, že by taky chtěli mít „koule“ na to jet takto sama za velkou louži. Byla jsem možná „zaslepená“ lokalitou a nadšená tím, že jsem konečně zrealizovala svůj plán, že jsem nepřemýšlela nad tím, jaké to bude nevidět mé nejbližší 5 měsíců. A ani jsem si to nepřipouštěla. A ano, na 5 měsíců, podepsala jsem smlouvu na nejdéle, jak to šlo, protože přeci „když už, tak už“. Ale jinak to jde samozřejmě i na kratší dobu (minimální 2,5 měsíce). Díky názorům okolí ohledně toho, že jedu sama, jsem začala být lehce nervózní a skeptická. Přeci jenom máme v rodině velmi blízké vztahy, mám okolo sebe tolik kamarádů, které beru jako rodinu. A najednou tam budu sama za sebe? Kladla jsem si otázky jako „Zvládnu to?“, „Nepřecenila jsem se?“, „Co když se mi tam něco stane?“. Tyto otázky mě ale rychle přešly, protože….

Když jsem to říkala ve škole, tak jedna z mých nejlepších kamarádek byla čerstvě po rozchodu. Hrozně mi to přála, a pak z ní vypadlo: „Proč vlastně nejedu taky?“. Bum, jeden telefonát a už to bylo. Následně jsme to ve škole řekly další kamarádce, takže proběhl další telefonát, a najednou jsme byly tři. Poté se k nám přidala ještě kamarádka kamarádky ze školy (Aby se v tom čert vyznal, že?). Už jsem to nebyla jen já, ale celá parta. Z agentury k nám přidali ještě jednu holčinu, Andy, jelikož apartmány byly po 5, tak abychom tvořily celou skupinu. Setkaly jsme se společně po Novém roce, abychom koupily letenky, dokud byly za příznivé ceny. Tam jsme se takto všechny viděly poprvé. Andy byla naše krev. Sám Pán Bůh nám ji poslal zeshora. Úspěšně jsme koupily letenky a myslím si, že každá z nás po tomto kafíčku věděla, že jsme si sedly.

Předposledním krokem bylo vízum. Řeknu Vám, že už jenom objednání se na americkou ambasádu chce sakra trpělivost. Milion papírů, potvrzení o studiu, pas, pohovor a můžete jít domů a čekat cca 10 dní, zda dostanete vízum. Vše proběhlo v pořádku a mně jednoho dne zazvonila doma pošťačka s dopisem právě z ambasády, kde byl můj pas a s vízem. Teď už jsem měla před sebou jen poslední krok, a to státnice. Úspěšně složené státnice mi zaručily čistou hlavu na celé léto a samozřejmě ten titul teda. Teď mě čekalo posledních 14 dní doma, v Praze s mými blízkými. Každý den jsem měla rozplánovaný, abych stihla vidět všechny. Abych se Vám přiznala, jsem docela citlivka, ale neuronila jsem ani slzu, ani na letišti, kde mě byla vyprovodit rodina. Byla jsem štěstím tak bez sebe, že mi neukápla ani slza. S holkami jsme se odbavily a šup na několikahodinovou cestu.

Když jsme přistály na LAX, tak jsem si uvědomila, že se to doopravdy děje.

Já, léto a Los Angeles

Ubytovaly jsme se a vypravily se poznat okolí našeho apartmánu. Další den nás čekal první orientační den v práci, kde nám řekli, co přesně budeme dělat. Pracovaly jsme pro Paccific Park neboli zábavní park na mole v Santa Monice.

Po několika pohovorech jsem dostala práci v kavárně, Coffee Bean, něco jako Starbucks, pro představu. Byla jsem jako milovník kávy naprosto nadšená. Léto se rozjelo a já se začala cítit už víc komfortně, jak v práci, tak v jazyce a v LA celkově. Nebudu Vám lhát. Týdně jsem odpracovala tolik hodin, co tady lidé na plný úvazek. Stála jsem celé dny na nohou. Byly dny, kdy jsem byla úplně KO, ale víte co? Při pohledu ven na oceán, palmy, pláž a slunce se mi vždy objevil úsměv na tváři. Byla jsem šťastná. Měla jsem naprosto čistou hlavu v porovnání se starostmi v Praze.

V práci jsem měla skvělou partu lidí složenou z mezinárodních studentů, která se mi na to léto stala rodinou a s některými jsem v kontaktu dodnes. Chodili jsme ven před prací, po práci, organizovali společné akce a učili se od sebe novým věcem.

V týdnu jsem měla vždy 2 dny volné, plné výletů a zážitků. Výlety jsme plánovaly především s mýma holkama a ani jednu vteřinu jsme nepromrhaly. Od výletu na lodi, surf a nákupy po tour de pláže. Zážitky jsou o tolik krásnější, když je máte s kým sdílet a já to štěstí měla. Sdílení apartmánu po dobu 5 měsíců je velká zkouška pro kamarádky a my tu zkoušku úspěšně složily.

Co se Vám může honit hlavou…

Podmínky pro W&T?

Každá agentura má své podmínky, ale myslím si, že se zas tak moc mezi sebou neliší.

Věk: 18–27

Studium: Prezenční forma studia na VŠ/VOŠ

Znalost AJ na komunikativní úrovni

Doba pobytu 2-4 měsíce + 30 dní cestování

Vízum J1

Zvládnu žít sám/sama v cizině bez mých blízkých?

Vím, že pro toho, kdo jede poprvé, zní 2-4 měsíce jako dlouhá doba. Věřte mi, že jenom zní. Uteče to lusknutím prstů a ještě si budete přát, abyste tam mohli zůstat déle. Teda aspoň já jsem to tak měla. Pokud nemáte s kým jet, nebojte se jet sám/sama, protože, jak jsem psala, sám/sama tam určitě nebudete. Musíte si uvědomit, že tam jsou lidé se stejným cílem jako máte vy: zažít nejlepší léto svého života. Najdete tam kamarády, třeba i na celý život. Pokud máte s kým jet, určitě to pro vás bude jednodušší, kór ze začátku. Oboje má něco do sebe.

Co mi W&T dalo?

Neuvěřitelné množství nezapomenutelných zážitků, které mi už nikdo nikdy nevezme.

Kamarádky na celý život. Ne kamarádky, ale rodinu, sestry.

Naprosto jsem ztratila stud mluvit anglicky a pochytila jsem americký slang.

Poznala jsem novou kulturu, ne jenom jednu, a to díky ostatním international studentům z ostatních zemí (Itálie, Čína, Bulharsko, atd). Několik z nich mi zůstalo v životě doteď.

Dalo mi sebevědomí. Zkusila jsem žít sama za sebe v cizině a zvládla jsem to s „prstem v nose“.

Jela bych znovu?

Na 10000%. Teď hned. Nevím, zda jsem patřila k těm šťastlivcům, kterým vše vyšlo na jedničku. Tím, že jsem tam jela s kamarádkami, tak vše bylo lehčí, jelikož jsem na nic nebyla sama. Měla jsem vedle sebe holky, které mě znají.  Ale určitě bych neměla strach jet sama, protože tam poznáte tolik skvělých lidí a vesměs nikdy nebudete sami. Toto léto mi to nevyšlo, jelikož nejsem student. Ale teď se vracím do školy, takže už posílám přihlášku na příští léto!


LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here